Časopis Umělec 2007/2 >> Zřeknutí se poznámky ke smrti amerického umělce | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Zřeknutí se poznámky ke smrti amerického umělceČasopis Umělec 2007/201.02.2007 Guillermo Gómez-Peňa | j'acusse | en cs de es |
|||||||||||||
Guillermo Gómez-Peña se narodil v Mexico City a v roce 1978 se přestěhoval do USA. Skupinu La pocha nostra založili Guillermo Gómez-Peña, Robert Sifuenrtes a Nola Mariano roku 1993 v Los Angeles. Nyní má více než třicet členů po celém světě a z původního spojení performerů se stala transdisciplinární organizace se základnou v San Francisku, působící jako „trojský kůň“ radikálních umělců, „virtuální maquiladora“, „transkulturní poltergaist“ (www.pochanostra.com). Gómez-Peña je nejen umělec, ale i autor řady kritických textů, v nichž se dotýká témat kulturní diverzity, cenzury, mexicko-amerických vztahů – některé vyšly v knize Warrior for Gringostroika. Rozšířená verze Zřeknutí se (Disclaimer) se objevila v březnu roku 2006 v časopise The Drama Review. (redakce)
Lidé se mě neustále ptají: Je La Pocha Nostra (moje performační skupina) ve Spojených státech cenzurována? Mlčení a diplomatické obcházení už mě unavuje, a tak jsem se s bolavým srdcem a sílícím politickým uvědoměním rozhodl promluvit. Jako dítě jsem v Mexiku slýchal dospělé, jak si šeptají o černých listinách a těch, kdo udali jména. Můj starší bratr Carlos se zapojil v roce 1968 do movimiento estudiantil, a několik z jeho přátel zmizelo nadobro. Během let dospívání v Latinské Americe byla cenzura neodlučitelná od politických represí a často bylo výsledkem uvěznění, vysídlení, exil či smrt „disidentských“ intelektuálů a umělců. V sedmdesátých letech mnoho latinskoamerických umělců emigrovalo do Spojených států a Evropy, kde hledali svobodu, již nenašli ve svých otčinách. Když jsem přišel v roce 1978 do Kalifornie, viděl jsem tu velmi odlišnou situaci. Umělci a intelektuálové tady vůbec nejsou důležití. Média zacházela s uměním buď jako s exotických novým trendem, nebo jako se zajímavým lidským příběhem, a politici nám nevěnovali vůbec žádnou pozornost – což nám dávalo iluzi svobody. Jako umělci jsme se radovali z mýtického osvobození, z naší oslavované „americké svobody“. Získal jsem pověst obrazoborce díky tomu, že jsem využíval symbolické akty přeměny, které zkoumaly a ukazovaly zdroje rasismu a nacionalismu. S Coco Fusco jsme vystupovali uvnitř pozlacené klece, převlečeni za fiktivní „Indiány“, abychom protestovali proti oslavám 400 let příjezdu Kolumba na západní polokouli (Two Undiscovered Amerindians Visit …, 1992–93). Roberto Sifuentes a já jsme se nechali ukřižovat v kompletním mariachi kroji na protest proti imigrační politice (The Cruci-fiction Project, 1994). Zlepšil jsem se v organizování efemérních komunit podobně smýšlejících rebelujících umělců. Radil jsem aktivistům, jak využívat strategie performance k povznesení svých politických akcí. Využíval jsem svět umění jako základnu pro své operace. Za dvacet let, co jsem cestoval po Spojených státech jako „radikální“ performer, narazil jsem na nesčetné situace, v nichž obsah mých „politicky přímých“, „rasově citlivých“ a „sexuálně explicitních“ materiálů musel být „adaptován“ a „přeložen“ pro určité místo. Proto – jak řekl jeden můj kamarád kurátor – nejsem „žádná panna co se týče cenzury“. Od událostí ze září 2001 ale moji spolupracovníci čelí úplně novému dilematu: prohibici – která je otevřeně zaváděna a začíná být považována za samozřejmou. Moje agentka Nola Mariano mi nedávno napsala: „Domnívám se, že kromě ideologické cenzury prováděné vládou prezidenta Bushe jsme vstoupili do nové éry psychologické cenzury, která je udržitelná proto, že my, naši spolupracovníci a kolegové předpokládáme reakce našich diváků, bojíme se o svou práci a nejsme si jistí podporou úřadů. Nejsme schopni rychle identifikovat opozici, a tak pomyslně boxujeme s naším svědomím a cenzurujeme sami sebe. To je vítězství represivní politické administrativy. Vítězství, které je naší kapitulací. Vnucená kultura paniky, prohibice a vysoké bezpečnosti, která proniká každým koutkem společnosti – včetně našich uměleckých organizací – vytvořila výbušné prostředí pro vznik kritické kultury. Nabízí se nám rozpočty, které jsou poloviční ve srovnání s předbushovskou dobou. Proto můžeme vytvářet ve Spojených státech pouze malé projekty a za primitivních technických podmínek. Tyto nové podmínky jsou podobné těm, kterým čelíme v Latinské Americe, ale bez společenského ducha a lidského prostředí, které v Latinské Americe nacházíme – bez ochoty lidí být vždy přítomni a věnovat něčemu svůj čas a dovednosti. Jediné, co zatím zachraňovalo La Pocha Nostra před krachem, jsou mezinárodní turné. Šedesát procent našeho rozpočtu nyní pochází z jiných zemí. Jako by toho nebylo dost, kvůli těmto „bezpečnostním opatřením“ jsou naše rekvizity, kostýmy a další materiál pečlivě kontrolovány na každém letišti, kde se ocitneme. Úředníci domobrany kontrolují dokonce i názvy knížek a otevírají naše notebooky a telefonní seznamy – když odlétáme a když se vracíme do Spojených států. Naše věci jsou velmi často zkonfiskovány. Jednou nám sebrali kufr plný rekvizit na letišti Logan Airport v Bostonu, nechali si jej tam dva dny a doručili jej teprve půl hodiny před začátkem premiéry – bez jediného slůvka vysvětlení. Nepřekvapí, že všechny „divně“ vyhlížející rekvizity byly pryč, zabavené domobranou. Máme změnit rekvizity, umělecký materiál, kostýmy? S kolegy už to beztak děláme – není toto forma cenzury? V této vypjaté atmosféře paranoi, nedůvěry a osobních prohlídek se z performerů stali pro úřady Spojených států „potenciálně problematičtí lidé“. Jsme zváni jen za určitých podmínek, předem vyslýcháni kurátory. Je to nový americký umělecký rituál. Kulturní instituce se s obavami rozhodují projekt přijmout. Vezmou nás do útulného bohémského baru a po několika drincích se kurátor či organizátor nadechne a začne s eufemistickým výslechem: Je performance „přátelská vůči divákům“? (Eufemismus pro umění bez jakékoliv ironie či ostrých hran.) Nemá v sobě něco, co by nám mohlo působit starosti? Nahota? Násilí a sex? (Smrtící kombinace.) Krev teče proudem? Nějaké tělesné tekutiny? Mohou se performeři nějak nevhodně dotknout diváků? Nebudete nutit diváky k něčemu, co by mohlo být považováno za ponižující či urážlivé? Rouhání? Neúcta k náboženským obrazům? Znesvěcení vlajky? Budete si dělat legraci z armády? Snažíme se být co nejkonkrétnější při popisu obrazů a performativních rituálů naši děl. Pak se snažíme vyjednávat, kousek po kousku, obraz po obrazu, zapojení či odstranění nejcitlivějšího materiálu. Je to těžké: pokud do toho příliš řízneme, bude projekt bezzubý, bez šťávy. Pokud ale nebudeme věnovat pozornost jejich obavám a pustíme se do toho, co chceme my, okamžitě se ocitneme na černé listině. Je to jako v provinčním Mexiku v 70. letech. Problém je, že obavy organizátorů jsou oprávněné; jejich morální dilemata jsou skutečná. Jejich instituce – ať již mainstreamové, či „alternativní“ (neví někdo, co znamená „alternativní“ v dnešní době?) – rychle přichází o své financování. Média nejsou už ochotná bránit umění, jako tomu bylo v minulosti, a nově jmenované „organizace bránící víře“ jsou krvelačné: umělecký skandál přivolá zlobu Boha. Pak jsou jak instituce, tak umělci napadeni nenávistnými maily a hlídkují nad nimi zombies. Dokonce se můžeme dostat na jeden z mnoha seznamů „kulturních zrádců“, které můžete najít například na webových stránkách www.probush.com/traitor nebo www.americantraitor.us (traitor znamená zrádce). Mohou nás také lustrovat skupiny jako New York Regional Association of Grantmakers, která na svých webových stránkách varuje: „V souladu s Exekutivním nařízením 13224, podle zákonů USA (Patriot Act) a dalších, včetně dobrovolných směrnic vydaných Ministerstvem financí, poskytovatel grantu pravidelně kontroluje jména možných příjemců grantů na různých sledovacích seznamech vlády, a dokumentuje, zda vyhovují požadavkům bezúhonnosti z kriminálních činů a trestních řízení.“ Postavme se tomu čelem – ve Spojených státech probíhá otevřená cenzura, a není to jen v „rudé Americe“. Moji kolegové-performeři a další básníci mluveného slova jsou monitorování, vyšetřování, jsou jim odebírány granty, jsou ignorováni a zneuznáváni našimi kulturními institucemi, z nichž mnohé se samy označují za „liberální“. Je to velké dilema kritické kultury Spojených států a zároveň je to mezinárodní ostuda. Celý svět o tom ví, protože se to neděje nikde jinde na světě, dokonce ani v katolické Latinské Americe. Spojené státy už nejsou „zemí otevřených příležitostí“, kterou byly dříve, či „nejpokročilejší demokracií“, za niž se považují. Je to země cenzury, izolacionismu, xenofobie a puritánství; jedno z nejomezenějších míst na zemi; a jediná křesťanská demokracie, která zůstala ve stále se zmenšujícím „svobodném světě“, který podle svých slov vede. Naše politické kruhy jsou posedlé uzavíráním hranic a udržováním cizinců za hranicemi. Od září 2001 zakázala INS (The Immigration and Naturalization Service) skupině La Pocha Nostra pět víz pro mexické, kubánské a kolumbijské umělce, kteří s námi měly pracovat ve Spojených státech. V tomto smyslu se hranice stala další formou cenzury a kulturní výměna je nyní jen nostalgickým projektem konce 20. století. Jedním z děsivých vedlejších produktů cenzury je, že nakonec přiměje umělce, aby ji přijímali jako něco nevyhnutelného – či dokonce normálního. Jeden z našich performativních projektů, Mapa Corpo (2004), byl odmítnut v tuctu amerických muzeí a univerzit, když se dozvěděli, jak vypadá hlavní obraz: je to nahé tělo pokryté 40 akupunkturními jehlami, na každé z nichž je malinkatá vlajka koalice. Diváci jsou přizváni k „dekolonizaci těla/mapy performera“ odstraněním jehly/vlajky. Po tolika odmítnutích (některá výslovná, jiná eufemistická, například „ze zdravotních důvodů“) jsme se rozhodli předvádět dílo v jiných zemích, například v Anglii, Kanadě, Mexiku a Brazílii. Otázka pro nás – performery – zůstává: Na co všechno jsme ochotni přistoupit? Některé texty můžeme vymazat, můžeme se zbavit celých scén, zmírnit „výstřední chování“ a nakonec, když to nejméně čekáme, přijdeme o naše slova a naši duši. Pokud se rozhodneme přizpůsobovat se neustále znovu a znovu, ten malinký krystal uvnitř naší hrudi (snad naše důstojnost?) se rozsype na kousky. Poneseme si tuto bolest tiše svým životem a zhorší se pokaždé, když uvidíme další varování či podstoupíme další ponižující vyšetřování. Jednoho dne se vzbudíme, a zjistíme, že aniž bychom si toho byli vědomi, stali se z nás zlomení lidé.
01.02.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář