Časopis Umělec 2004/4 >> Estelle Artusová, dcera videa - O uměleckém projevu Estelle Artusové Přehled všech čísel
Estelle Artusová, dcera videa - O uměleckém projevu Estelle Artusové
Časopis Umělec
Ročník 2004, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Estelle Artusová, dcera videa - O uměleckém projevu Estelle Artusové

Časopis Umělec 2004/4

01.04.2004

Alexis Leung | profile | en cs

Na videotvorbě Estelle Artusová nás okamžitě zaujme, že obraz je složený ze známých zvukových a filmových úryvků či dialogů. Zda jejich původ rozpoznáme nebo nerozpoznáme, to nikdy nepředstavuje problém… V narážkách vyjadřuje odstup, často ironii, vždy lehkost, a každé její video lze ocenit, i když divák nemá ani ponětí o filmovém prostoru, z něhož si umělkyně občas půjčuje pouze atmosféru. Estelle Artusová na toto téma uvádí, že jí pramálo záleží na tom, aby filmy, z nichž svá díla skládá, byly a posteriori identifikovatelné. Více než film jakožto předmět identifikace a kulturní integrace ji zajímá emoce okamžiku, tedy scéna. K vytvoření díla stačí jisté nálady, určité záběry, někdy takřka jediný dialog.
V přebírání těchto kinematografických prvků a v jejich přehrávání, začleňování a shromažďování jejich útržků za účelem nového tvarování jako by se odrážela proustovská touha po znovunalezení určitého okamžiku, posíleného o vzpomínku. Tato touha je nepochybně iluzorní, vždy si je však vědoma vlastních hranic a nikdy není sterilní. Vždyť tvůrčí akt vysvobozuje tento zdánlivě tautologický pohyb z jeho bezmocnosti tím, že obrazu umožňuje nové vtělení.
Bez ohledu na dílo se tak otázkou pochopitelně stává pozice autora. Ve zcela jiné oblasti, totiž v hudbě vycházející z hnutí rap a techno, je tento fenomén vypůjčování již dobře znám pod názvem sampling a významné uplatnění nachází i v současné umělecké tvorbě. Avšak zatímco spojování díla s jediným autorem ztrácí kvůli vypůjčovacím fenoménům a intervenci více účastníků smysl, podmínky identifikace a pojmenování této mnohosti autorů nebo „koautorů“ jsou často nejasné. Když Estelle Artusová žádá o spolupráci třetí osobu při výběru filmu, který poté přetváří a opětovně nahrává, aby jej promítala pod kolektivním jménem, zahrnuje její práce různá „autorství“ a zároveň zpochybňuje předpoklad autora-zdroje. Podobně jako Oldendorf, Gordon nebo Huyghe záměrně podstupuje dělbu díla, která je také dělbou obrazu pohybující se neustále na hranici ne-rozpoznání autora a ne-rozpoznání objektu. Strategická hra s výměnami a oběhem, v níž se autor nakonec stává stopou díla, má proto v její tvorbě pevné místo.
Kinematografické prvky jsou přebírány a následně přehrávány, začleňováním a shromažďováním jejich úryvků vzniká nový tvar. Tento proces zračí také touhu nabídnout zkušenost, která by byla zcela jedinečná a zároveň oddělená od jakéhokoliv subjektivního příběhu. I zde jde o touhu iluzorní, avšak vždy si vědomou vlastních hranic a nikdy sterilní. Ano, vždyť tvůrčí akt ponechává tomuto pohybu sílu jeho paradoxu.
Ve svých videofilmech i videoinstalacích se Estelle Artusová zamýšlí nad identitou herců, přičemž záměrně zůstává v nedefinovatelném, podivném, obscénním prostoru. Překračuje sexuální determinismy i zásady zobrazení. Symboly moci a identity jsou tak podkopávány přímo prostřednictvím těla a hry s archetypálními figurami fikce. Ženy mluví mužskými hlasy (Soissons-New York), mladé dívky se hroutí na hotelových chodbách (I love Korea and Korea loves me) a pod palbou zuřivých vojáků (Play Again), muži tančí nazí po partii pokeru (Domestic Underground). Tyto záběry představují místa, kudy se pouze projíždí, plná opuštěnosti a neobratnosti, která jsou vždy tím, čím se stává člověk.
Nakonec bych vyzdvihl prvek, který je v díle této mladé umělkyně zásadní: humor. Filmy Estelle Artus zarážejí, znepokojují, ale především vzbuzují smích. Umělkyně si svého publika hledí a velkoryse mu servíruje nezapomenutelné scény, jako je ta s mladou dívkou, která s odzbrojujícím šarmem padá a odmítá umřít (Play Again), nebo ta, v níž žena míří revolverem s lhostejným nadhledem Clinta Eastwooda (Soissons-New York). Na tyto scény se nezapomíná, zůstávají s námi. Jsou z těch, na něž je dobré si vzpomenout, když nás život tíží, ve chvílích, kdy bychom byli vděčni za podobné kouzlo a schopnost hry s tím, co nadchází.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.