Zamotat pohádku _ Marie Hladíková

V lese zimního království žije princezna oživující zvířátka, která skládá z vybělených kostí. Opice potulující se kolem nachází v závěji rudou růži. Jen o vlásek ji mine z nebe vystřelený šíp. Na zimní království míří hordy krvežíznivých andílků. Jako první jsou zákeřně zabiti dva princové. Vyděšená princezna prchá z místa krveprolití, ale je také zasažena. Ve smrtelné křeči si vyrve srdce z hrudi a její krev zbarví sníh. Na pomoc do boje proti milionům nebeských zlomyslníků vyráží hrdinný králíček. Na cestách však tráví příliš mnoho času. Je symbolem pomoci, která nikdy nedorazí. Andělé po vyvraždění království sami mizí. Nevědí totiž, že princeznu zachrání opice, která vše přežila. Vloží princezně do hrudi nalezenou růži a za to si odnese srdce, které zapadlo do sněhu. Tak končí desetiminutový videopříběh Marie Hladíkové.
Je to jediná pohádka, kterou zatím dopověděla do konce. Jako správný pohádkář se nesnaží vysvětlovat, proč se stávají věci, o kterých vypráví. Takhle to ve světě pohádek prostě chodí. Je zástupcem pohádkářek, které mísí magii a lásku s ohněm a krví. A dělá to tak upřímně, až je to pro ni nebezpečné. Je to asi stejná odvaha, se kterou vstupovala na scénu Veronika Drahotová se svými obrazy a objekty v druhé polovině devadesátých let. Umění, které otevřeně hovoří o citech, není jednoduchou cestou a je snáz napadnutelné než konceptuální přístup. Těch, kteří se nenechali odradit nebo se naopak nestali ilustrací a dekorací, je jen velmi málo. Pokud se nepřikloní k jednomu z několika lákavých současných stylů, má šanci se stát výraznou alternativou nejen „hype“ proudu ale i nejmladší „postprodukci“ v současném umění.
I většinu dalších prací tvoří fragmenty z vlastních pohádek. Některé jsou na hranici rouhání, jako například opice pouštějící si papírového draka napnutého na krucifixu. Je to jeden ze způsobů, jak dostat Krista zpět do nebe, domů. Některé se odehrávají v oblastech kolem předpeklí a očistce. Polidštění netopýři tančí nad „černou dírou“, jeleni a srnky pijí z jezera plného krve a labutě, které při důvěrném setkání utvořily svými krky symbol srdce, se zároveň probodly jako jednorožci. Lidé do příběhů nezasahují. Podobají se tím trochu smutným bajkám, v nichž se vypráví o tom, jak se touha po výškách odráží v hlubinách bezmoci, jak bolest vykupuje slast, o chytrosti, o naivitě nebo o přátelství. Je v nich ale stále dost nadsázky, která je ochraňuje před sentimentálním klišé.
Zatím se nevyskytl žádný materiál ani forma, na které by technicky ztroskotala. Na kresbách, dřevorytech, instalacích i videu je znát preciznost provedení a znalost technologií. Snad jen u pohádky bych se přimlouval za citlivější a méně popový hudební doprovod.

01.01.2005