Časopis Umělec 2001/4 >> Geometrie na hrubo / Sleva 20% | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Geometrie na hrubo / Sleva 20%Časopis Umělec 2001/401.04.2001 Jeffrey A. Buehler | reviews | en cs |
|||||||||||||
Sleva 20 %
Jiří David, Jan Nálevka, Petr Pisařík, Jan Šerých, Tomáš Vaněk kurátor Jiří Ptáček Dům umění České Budějovice, 19. 9. – 21. 10. 2001 Dojde vám to po shlédnutí asi 80 % expozice: skupinová výstava Sleva 20 % v českobudějovickém Domu umění, jejímž kurátorem byl Jiří Ptáček, ukazuje každodenní, hrubě střiženou geometrii. Ale možná tento pocit způsobila skutečnost, že jsem na výstavu šel sám a sám jsem byl i ve výstavní síni. Byl to jakýsi niterní, fyzičtější zážitek — osobní, nevysvětlitelný pocit, jako když vám na ulici někdo neznámý podává krabici a říká vám, že uvnitř najdete dárek, který vám vyrobil. Ukázalo se však, že výstava umožňuje přirozené rozbalení záměru kurátora a umělců: plochy a tvary v přirozeném i nepřirozeném světě kolem nás, náhodně odhalené. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk pro tuto příležitost odložil své pověstné šablony a nahradil je poněkud temnějším vyobrazením, které po sobě zanechaly sportovní míče, jež házel na stěny a strop. Vaněk postupoval zřejmě velmi pečlivě, protože blátivé stopy ani nestékaly, ani nezanechaly cákance. Máte pocit, že stojíte v místnosti, kde se odehrávala nějaká rytmická a poněkud koordinovaná zuřivost. Atmosféra v místnosti navozuje pocit pohybu a změny, stejně jako se nám zdá, že se noční obloha pohybuje a vypadá zcela jinak, pokaždé když k ní vzhlédneme. Z tohoto pohledu bylo nepochopitelné umístění videa Jiřího Davida na podlaze téže místnosti: jeho vizuální a zvuková neodbytnost rozbila představu, že kolem vás létají basketbalové a tenisové míče. Z reproduktorů vycházel depresivní, zpomalený Vivaldi, zatímco na monitoru se otáčel šestihúhelníkový útvar, který se poté rozbil na rotující částice. Tohoto zajímavého efektu David dosáhl dvojitou nahrávkou — nahrávkou toho, co již bylo nahráno. Když však vejdete do následující místnosti, plně si uvědomíte, že výběr Davidova videa nesedí rytmu zbývajících prací na výstavě. A přibližně v tom okamžiku vám to celé dojde: každodenní, hrubě střižená geometrie. Jan Šerých přivezl vlastní rozměrnou ocelovou postel, nad niž zavěsil obraz odrážející světle a tmavě modrou barvu postele a pokrývek. Při pohledu zepředu se celkový obraz instalace zploštil na chladné horizontální křivky modré barvy a oceli, stejně tvrdé a statické jako obrazovka nebo monitor. Název Nic neříkej naznačuje zbylých 20 % nevyřčeného tajemství a nakonec o tom není co říct. Během mé návštěvy bylo venku zataženo, a tak barevné plochy a tělesa na plátně Petra Pisaříka v postranní místnosti ztrácely pod blikajícím a tikajícím fluorescentním světlem sílu. Spodní čtvrtinu vysokého dvojitého okna naproti obrazu vyplňovaly balónky. Během vernisáže byla celá pravá polovina okna plná barevných balónků jako automat na žvýkačky. Časem popraskaly nebo z nich unikl vzduch a pozvolna vpouštěly deštěm rozmáčenou architekturu hlavního náměstí města do interiéru. Jan Nálevka, nejmladší z vystavujících, slepil do tří řad čtyři velké archy papíru, na které vytiskl geometrické tvary a obrazce podobající se nejoblíbenějším sportovním značkám. Doplňovala je jména, která zněla jako zmanipulované názvy značek jako Kerbo nebo Nake. Pokud ovšem znáte zboží z vietnamských stánků, uvědomíte si, že práce neatakuje metody predátorských výrobců, hledajících způsob, jak permanentně vycejchovat svou značku do kolektivního vědomí. Nálevka ve skutečnosti pouze reprodukoval to, co už na více či méně legálním trhu dávno existuje. Výrobci změnili symboly a jména, aby předešli stíhání, ale zároveň se museli dostatečně přiblížit originálu, aby zákazníka ošálili a on uvěřil, že kupuje ten pravý výrobek. Je to všechno jen hra, protože nikdo není ošálen a lidé se často spokojí jen s přiblížením se ideálu. V poslední místnosti u slabě osvětlené stěny uzavřel jednoduchou, ale uspokojivou výstavu svým elegantním gestem Václav Stratil. Jeho série devíti fotografií každodenních situací různých lidí zachycuje pavučinu jemných linií a tvarů, které protínají naše životy; od oděvů, které nosíme, po způsob, jakým naše těla přizpůsobují našemu okolí. Na jedné fotografii pózuje nahý ve sprše sám Stratil; linie dlaždic v koupelně se sbíhají v různé závěsné výši jeho těla. Nijak zjevná, spíše perifrrní geometrie vstoupí do zorného pole, když se zastavíte a uvidíte malé, téměř nepostřehnutelné způsoby, jakými lidská mysl promítá sama sebe do reality. Zbytek je zadarmo. Je na každém, ať uhodne, co to asi znamená.
01.04.2001
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář