In Ceca we trust

Deset let po rozpadu bývalé jugoslávské federace se zdá, že kdysi bratrským republikám je společné snad už jen jedno: nápoj zvaný Cockta. Poprvé jsme na Cocktu narazili při naší cestě po Balkáně v Bělehradě a poté jen s překvapením sledovali, že tato místí verze coly je na nápojových lístcích v Sarajevu, na Makarské riviéře i v Lublani. Obyvatelé nově samostatných republik takovou svobodu pohybu už téměř deset let neznají. Kvůli vzájemnému uráže-ní a vyvražďování vůči sobě země, kdysi tvořící jednotný stát, vyhlásili vízovou povinnost. Jen několikahodinové vzdá-lenosti jsou tak díky úředním překážkám mnohdy obtížně překonatelné.

Bělehrad
První dojmy po přejezdu srbských hranic byly skličující. Úvodní kilometry na srbském území nám připadaly jako jízda měsíční krajinou. Dálnici tvořil jeden souvislý asfaltový pás bez jakéhokoli vyznačení pruhů a dopravních značek, okolní porost byl vypálený a navíc nás žádným směrem nemíjela další auta. Kolem dálnice krajina vypadala liduprázdná. Od pohledu bylo jasné, že do infrastruktury tato země už hodně dlouho neinvestuje. Všechny peníze shrábne nejspíš armáda. Samotné hlavní město se objevilo jako oáza života uprostřed pustiny s ulicemi plnými lidí, aut a autobusů. Najdete tu McDonaldy, United Colors of Benetton, Baťovy obchody a další značkové prodejny, v ulicích se projíždějí lidé v miniautech Smart od Swatch. Už od pohledu je to velmi příjemné, živé město: Berlín Balkánu. "Kde je embargo?" napadne vás. Když se dozvíte, že Miloševićův syn má exkluzivní smlouvu na dodávky mineriální vody pro vojska OSN v Makedonii, přestanete si takovou otázku klást. Během návštěvy u umělců Zorana Naskovskiho a Vesny Pavlović jsme na ni narazili poprvé. Svetlana Ceca Raznatović: slavná hvězda jugoslávského hudebního průmyslu, vdova po neméně slavném, mezinárodně hledaném zločinci Željko Arkanovi Raznatovićovi a prezidentka fotbalového klubu Obilić Beograd. Ceca zpívá ve stylu turbofolk, což je termín, jejž jsme si museli nechat několikrát vysvětlit. Během návštěvy na School for History and Theory of Images při bělehradském Centru současného umění nám tamní profesorka s čerstvě dovezenou knihou o fenoménu camp v ruce konečně ozřejmila, že turbofolk je směsicí disko, srbské lidové hudby a arabských vlivů. Jak do toho celého zapadá Ceca, zajímalo nás. "Ale vždyť ona je ztělesněním turbofolku!" odpověděla Marina Martić. Při pohledu zvenčí je ovšem Ceca ztělesněním i novodobého srbského seběvědomí a nacionalismu, který je v Jugoslávii velmi zřetelně cítit. Je to ta Ceca, která na koncertě zorganizovaném během bombardování letadly NATO prohlásila: "Nebojte se ruští bratři, Sbrsko vás ochrání." (Zoran Naskovski výrok zaznamenal ve svém internetovém projektu War Frames na adrese www.cyberrex.org/z.)
Míra sebevědomí je v zemi obdivuhodná, přestože Srbsko v nedávných válkách žádná území nezískalo a dokonce jeho část je v současné době okupována vojsky NATO. Návštěvníkovi z České republiky, kde tradičně vládne poraženecká nálada a kolaborace, dokonce imponuje. Zároveň však brzy získá pocit, že sebevědomí tady má ještě jednu temnější stranu a tou je všeobecná neochota vypořádat se s krvavou minulostí. Narazíte na ni v oficiální vládní rétorice i mezi opozičními kruhy. V současnosti se tak nenajde politik, který by dobrovolně šel proti převládající náladě v zemi a uznal, že se Srbsko v uplynulém desetiletí dopustilo nějakých přehmatů, které vedly k nekontrolovatelnému zabíjení. Potvrdila nám to i návštěva u dalšího bělehradského umělce, Raši Todosijeviće. "Ani čestní lidé tady dnes nepřiznají, že se dělo něco špatného a bude trvat generace, než se tento problém vyřeší," řekl nám. Todosijević je jedním z nejvýznamnějších srbských umělců a v minulosti spolupracoval s takovými mezinárodními veličinami, jako byl Joseph Beuys nebo Jean Paul Sartre. Na domácí půdě již téměř dvacet let nevystavuje, což je jeho způsob, jak vyjádřit svůj odpor k režimu. Při rozhovoru s dalším umělcem, Urošem Djurićem (koncem září bude mít v Galerii Béhémot samostatnou výstavu), jsme opět narazili na Cecu a Arkana, pravděpodobně největší ikony současného Srbska. Nedalo nám to, a požádali jsme Uroše, aby nás zavedl k Arkanovu hrobu. Stál v zadní, nové části rozlehlého hřbitova. Černý mramor lemoval zlatý pruh a zdobila jej Arkanova busta a znak srbské dobrovolnické gardy. Protože hrob hlídal poměrně svalnatý mladík, chvíli jsme otáleli, ale pak jsme se přeci jen vydali na bližší obhlídku. Na hrobě ležela kondolenční kniha, kam se může každý návštěvník zapsat. Později jsme také zajeli k jeho vile, která stojí hned naproti stadionu dalšího fotbalového klubu Crvena zvezda. Mezitím jsme trávili hodně času v Centru současného umění, které vede precizní archiv současných jugoslávských umělců, včetně video zá-znamů a katalogů. Bělehradské Centrum je velice aktivní, pořádá výstavy, přednášky a podporuje umělce, kteří by jinak od vládních úřadů nedostali ani dinár. Zároveň vystupuje jako reprezentant nezávislé umělecké scény vůči zahraničí, s nímž dokázalo přes veškeré politické a ekonomické překážky udržet kontakt. Vladimir Tupanjac a Branko Dimitrijević z Centra i všichni ostatní, s nimiž jsme měli možnost mluvit, by mohli hodiny vyprávět o situaci na místní scéně, problémech, s kterými se umělci i umělecké organizace potýkají, konfliktech s vládními úřady a falešných představách lidí ze západu. (Viz rozhovor s Rašou Todosijevićem.)

Sarajevo
Cestou z Bělehradu do Sarajeva člověk zažívá pocity podobné stavu beztíže. Projíždíte krajinou a netušíte, co je to za stát, komu patří a kdo jej ovládá. Hranice se Srbskem totiž náleží Bosně a Hercegovině, ale zároveň i jedné z jejích částí, Republice Srpské, která se cítí nezávislá na B&H. O několik desítek kilometrů dále se najednou ocitáte v chorvatsko-muslimské federaci, jež se zase cítí součástí B&H. Srbsko-srpská hranice je svět sám pro sebe. Ze státu do státu se přejíždí po železničním mostě, takže máte neustále obavy, jestli na území nikoho vaše cesta nekončí. Hranici tvoří improvizovaný přechod složený ze stavebních buněk podél úzké vesnické silnice. Pasy kontrolují uniformovaní muži a ani nevíte, ke kterému státu patří. Jsou to srpští nebo federální bosensko-hercegovští celníci? Podobně jako na příjezdu do Srbska si musíte zakoupit zelenou kartu: bílý kus papíru za hodně peněz, který nemá jinou funkci, než že se stane povinnou výbavou vašeho auta. Na těchto hranicích se vám může, tak jako nám, stát, že vám budou odebrány pasy a vy budete necháni napospas úředníkům v buňkách, kteří si vás budou mezi sebou posílat jako horkou bramboru. Srpské vnitrozemí na první pohled ohromí luxusem. Všude se staví velké rodinné domy a v prvním větším městě máte pocit, že jste snad přijeli do Švýcarska. Jen nápisy v cyrilici vás udržují od blouznění. Pak se najednou všechno změní, když projedete vojenskými zátarasy z pneumatik a ostnatého drátu a začnete míjet první torza vesnic. Zničených a vypálených domů postupně přibývá, z čehož vytušíte, že se blížíte k Sarajevu. Hlavní město Bosny a Hercegoviny je smutná podívaná. I když od skončení války uplynuly čtyři roky a místní si pochvalují, jak je město opravené, stopy po bojích jsou vidět úplně všude. V pa-nelácích, poďobaných kulkami, často vidíte celé vybombardované byty. V jiných domech jsou zase opravené části fasád výmluvnými svědky o zdej-ší zkáze. Kancelářské budovy se nikdo ani nesnaží opravovat, a tak tu do výšky trčí vypálené mrakodrapy s vysypanými okny. Hledat v Sarajevu umělce je téměř zbytečné. Během války a po ní jich většina odešla do zahraničí. Místní Centrum současného umění po skončení konfliktu pořádalo výroční výstavy s doprovodným katalogem. Když si jej prohlížíte, zjistíte, že jeden z umělců žije v Amsterdamu, jiný v Rakousku, další ve Švédsku a jiný ve Spojených státech. V Sarajevu jich zbylo jen několik. Přesto Centrum, podobně jako bělehradské, vede skvělou dokumentaci děl, která v Sarajevu vznikla. Samozřejmě nás zajímalo, jak umělci reagují na válku a co jim tato zkušenost přinesla. Video dokumentace a katalogy ukázaly, že většinou přinášeli velmi osobní výpovědi, v nichž ani často nebylo přímo po-znat, že vznikly za válečné situace nebo těsně po ní.

Návrat a zmatení
Po několika dnech v Sarajevu si, tak jako tamní obyvatelé, zvyknete na pohled na všudypřítomné díry od kulek a zbořené domy. Zmar, který kolem sebe vidíte, vám stejně neodpoví na otázku, proč se Srbové, bosenští muslimové a Chorvaté mezi sebou navzájem vybíjeli. Nakonec stejně zjistíte, že Cecu znají a poslouchají i lidé v Bosně a veškeré konstrukce, s jejichž pomocí jste se chtěli dobrat poznání o osudu bývalé Jugoslávie, se nenávratně rozplynou. Místo otázek, na něž stejně nenajdete jednoznačnou odpověď, je lepší si sednout a bavit se o Cece, fotbale a plánech a projektech v budoucnosti.

01.04.2000