Časopis Umělec 2004/1 >> Začleňte mě ven - Daniela Rossellová – "Ricas y Famosas" / "Bohaté a slavné" Přehled všech čísel
Začleňte mě ven - Daniela Rossellová – "Ricas y Famosas" / "Bohaté a slavné"
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Začleňte mě ven - Daniela Rossellová – "Ricas y Famosas" / "Bohaté a slavné"

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Dunja Christochowitz | úplné štěstí | en cs

„Tajné kódy domova nejsou vytvořeny vědomými pravidly, ale spíše jsou utkány nevědomými zvyky. To, co zvyk charakterizuje, je skutečnost, že si jej člověk není vědom. Osoba bez domova se musí nejprve vědomě naučit tajné kódy a následně je zapomenout, aby byla schopna přistěhovat se do domova. Nicméně, pokud se kód stane vědomým, pak se jeho pravidla ukáží ne jako posvátná, ale jako banální.“
Vilém Flusser, Taking up Residence in Homelessness, 1984

Slavný výrok Garryho Winogranda „fotím, abych viděl, jak vypadají věci, když jsou vyfocené“ bezezbytku vystihuje fotografii, která spojuje dokument a umělecký přístup k technickému obrazu. Nicméně fotografie sama se zdá být zbavena možnosti popsat zvyky či odhalovat kódy, přestože ve chvíli, kdy je použita v umění, může profitovat z kritického odstupu vůči tomu, co zachycuje. Fotograf/umělec tak odhaluje své vlastní zvyky a vědomě vytváří kódy, jež předtím neexistovaly (a tedy nejsou posvátné). Takhle mohou věci vypadat, když jsou vyfotografované.
Ricas y Famosas, série fotografií mexické umělkyně Daniely Rossellové, prezentuje ženy mexické vyšší třídy. Souhlasily s tím, aby jim fotografka vstoupila do života, a byly ochotné pózovat v místech, jež se zdají být jejich přirozeným prostředím – uprostřed jejich majetku, v jejich domovech.
Daniela Rossellová začala pracovat na svém sedm let trvajícím projektu poté, co opustila Národní školu výtvarných umění v Mexico City, kde studovala malbu. Začala u svých přátel a známých a během času získala oprávnění ke vstupu do velké spousty mexických obýváků vyšší třídy, kde vůbec nebylo třeba vytvářet pro její záměr jeviště. Manželky a dcery mexických oligarchů (zřídkakdy synové, ti ji jako obyvatelé jejích „setů“ příliš nezajímali – jedi- nou výjimkou byl syn bývalého prezidenta Carlose Salinase Emilio, sedící na obrovském stromě, který na pohled popírá nechvalnou situaci svého otce během první desítky korupčních skandálů) se ochotně vystavily mezi svým majetkem.
Tyto ženy se nikdy úplně nezbaví závislosti na svých manželích a otcích. Uprostřed svých zvyků, zrcadlících se v luxusních předmětech, scenériích přepychu a přívalech kýče, vypadají nevinně a potloukají se mezi koloniální kvazivelkolepostí a moderním luxusním nábytkem, nasyceným vší ikonografií vládnoucích tříd a vybraným zjevně s jediným cílem, totiž ukázat jejich představu o moci a bohatství. V pozadí vidíme celé galerie rodinných obrazů, někdy šťastné fotografie z dovolené v americkém stylu, jindy airbrushem provedené portréty té které ženy nebo jejích příbuzných. Rossellové snímky jako by přidávaly další dimenzi k jejich již tak snovému vesmíru představ o reprezentaci.
Barry Schwabsky píše v katalogu Ricas y Famosas (nakl. Hatje Cantz): „Rossellové subjekty se jeví takové, jaké jsou, či věří, že takové jsou, a možná je to právě absence odlišnosti (mezi jednotlivými snímky – pozn. red.), jež dává fotkám nádech těžce ovládaného šílenství. Stejně tak jako jim jejich bohatství umožňuje rozmazlovat se po fyzické stránce, (...) brání je před tím, aby musely čelit nepřátelskému světu. Idealizované rolnice na Zunigových obrazech, které zahlédneme na jedné fotografii, jsou dokonale připravené, protože mají potlačit všechny myšlenky na vzbouřené rolníky v Chiapasu.“ A zároveň chybějí myšlenky o jejich zpátečnické idealizaci domácností, o podivné, a přesto známé směsici (západních) tradičních kódů, o opa- kování mediálních obrazů a péče o ně, i o osamělosti, která se za žádných okolností nehodí do pohádky o zlaté klícce. Rossellová říká: „Většina těchto žen žije u svého kadeřníka. Chtějí vypadat jako opravdové Američanky, jako to, co vidí v televizi, a dělají skutečně hodně, aby toho dosáhly. Je to určitý druh pekla. Mezi lidmi, kteří mají zdánlivě všechno, je tolik nešťastných lidí.“
Daniela Rossellová sama, jak se zdá, své modelky lituje pro jejich osamělost, kterou se bezradně snaží zobrazit na svých fotkách, většinou skrze koncept domova a ignorování banality, jak ji do svých obrazů vložila. Na krátký okamžik vás její fotografie překvapí ohromující ošklivostí, poté následuje potřeba útěchy, ještě dříve, než tyto ženy zařadíte do přeplněné škatulky bláznů. Možná se v tom ukrývá prohlášení, že „peníze nejsou všechno“, a to i navzdory odvážné naivitě modelů. Nicméně hlavní umělecký úspěch Rossellové překračuje hranice prezentace současné podoby ambivalence moci.
Tím, že svou sérii doprovodila prohlášením, že „následující obrazy zobrazují skutečné prostředí, fotografované subjekty reprezentují samy sebe a jakákoliv podobnost se skutečností není náhodná“, autorka přijala úlohu dokumentaristky a zůstala lapena v pomíjivém těle image makera. Avšak když už nic jiného, tak Rossellové Ricas y Famosas pomáhají pochopit bitvu o použití fotografie v transformaci zobrazování. Možná nedodávají mnoho nového k „podobám štěstí“ či k systému umělecké korupce, ale nabízejí něco o vztahu mezi krásou a zvykem, o výzvě, jíž musí fotografické médium čelit, když je konfrontováno se svým zmnožením. Je přijatelné, že snímky Danielly Rossellové budou brzy zdobit obývací pokoje, v nichž vznikaly? Člověk si na tyto obrazy snadno zvykne, je ale nemožné zapomenout na jejich základní kódy, takže i Daniela Rossellová nemohla zapomenout na to, aby začala znovu od začátku.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…