Inteligentní fotografie

Fotografické dílo Michala Kalhouse (1967), absolventa studií matematiky a fyziky a nedostudovaného kunsthistorika, se výrazněji vyvíjí již od poloviny devadesátých let, kdy se vedle prvních samostatných expozic objevuje i na významných pražských výstavách (Zkušební provoz, Snížený rozpočet – Mánes 1995, 1997). Od aranžovaných zátiší (představených také v roce 1997 v pražské galerii Velryba), která často užívala radikálně zkrácenou hloubku ostrosti, se postupně propracoval k průzračnějšímu vidění odkrývajícímu stále přímější zlomky reality. Jako by autor zpočátku několik let ostřil, aby pak snímky stály opravdu za to.
Souhrou okolností se během letošního jara Michal Kalhous představil hned na třech samostatných výstavách v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a v Ostravě. Ve všech ukázal, že svá díla chápe jako různorodý systém znaků, které utváří konečné dílo podle konkrétních možností expozice. V ústeckém Městském muzeu i v budějovickém Domě umění Kalhous vystavil na dvacet prací, plíživě zkoumajících (ne)fotogenii prostých věcí a výjevů. Naopak ostravskou „fotografickou“ galerii Fiducia poctil jen třemi fotografiemi v až podezřele šedé tonalitě, doplněnými základním kamenem ostravské Kunsthalle (mile provokativní instalace a akce jsou Kalhousovým oblíbeným „vedlejším“ polem).

Z hlediska striktních fotografických kánonů se Michal Kalhous vlastně často vrací zpátky k „nové věcnosti“ třicátých let, k naprostému opojení nejtitěrnějšími zlomky skutečnosti. Rozdíl je však zcela jasný. Fotografie jsou to černobílé, velkoformátové, adjustované přímo na stěny. Tady. Toto. A na fotografii. Po déle než století trvající fotografické masáži má dnešní „prosté vidění“ úplně jiný smysl. Jestliže meziválečná fotografie hleděla až budovatelsky kupředu, ta Kalhousova se spíše dívá zpět, umíněně se znovu snaží nalézt čistotu vidění ve fotografických pomníčcích.
Výraznou část Kalhousovy tvorby představují snímky uplatňující „pitvající“ přístup, jakási dokumentace domácího zkoumání aspektů neživých (či přímo mrtvých) objektů. Někdy stačí čokoládová figurka nebo plastový kelímek, jindy se objeví ptáček či banánové slupky. Tyto instalační pokusy na hranici vědy a „domácího designu“ (těžko nevzpomenout Jána Mančušku) v sobě vždy nesou až odzbrojující upřímnou prostotu.
Michal Kalhous se však zároveň zaobírá samotným (fotografickým) viděním, v zdánlivě banálních pohledech na lesní zákoutí, přírodní i domácí detaily, které reflektují samu cestu k zobrazení. Při troše snahy tu najdeme humor a nadhled Jasanského s Polákem i něžnou melancholii Markéty Othové, ale Kalhous vnáší do svých prací mnohem více zemitosti a zarputilosti. Je se svými náměty v niterném vztahu, který mu umožňuje zkoumat je s neobyčejnou důvěrností, oproštěnou od prvotního údivu. V těchto podmínkách se pak často dostává až k mimořádně krajním polohám. Neostrá fotografie socialistického vodotrysku, do šedé plochy se propadající studie křesla či úhelník tázavě vložený do záhybu gauče jsou značkami vykloubených hranic fotografie. Kalhousovu tvorbu tak celkově charakterizuje zaujetí fotografií, ovšem vyrůstající ze svobody fotografii již dávno neznámé, z hravosti, která spojuje upřímnost s inteligencí. Snaží se očistit jak fotografii, tak samo vidění světa. Úctyhodný úkol.

01.02.2004