Časopis Umělec 2012/1 >> Manifest Destiny | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Manifest DestinyČasopis Umělec 2012/114.01.2013 14:55 Pablo Helguera | expansion | en cs de |
|||||||||||||
Americká historie zná příběhy o tom, jak lze schovat machismus a rozpínavost pod vzletné ideje nevyhnutelného osudu, jak lze osídlit ráj a neomezeně a nepokrytě se zbraní posouvat hranice jeho sadů. Takřka bezbariérový přístup k realitě měla i Joyce Hatto, která za svůj život nahrála přes 120 nosičů klavírních koncertů.
Jedna z největších pianistek Anglie – nebo snad ne?
ZJEVNÉ POSLÁNÍ se poprvé odehrálo 19. ledna 2008 v berlínském HAU Theater. Konečná verze představení se třemi herci pak byla představena v New Yorku v Cooper Union 27. ledna 2009. Na scéně je jedna obrazovka se slajdy, zní rozmanitý výběr americké a mexické hudby z devatenáctého století, výběr z klasiky připsaný klavíristce Joyce Hattové a americká hudba z počátku století dvacátého.
Mluvčí 1 V listopadu 1839 napsal americký novinář John O‘Sullivan pro časopis The United States Democratic Review tato slova:
Myšlenky O‘Sullivana poskytly intelektuální základ pro pojem Zjevné poslání (Manifest Destiny), frázi, jež se rychle ujala mezi politiky, kteří si přáli vidět, jak se Jeffersonův sen o kontinentální expanzi stane skutečností. Zastánci Zjevného poslání věřili, že expanze nebyla pouze správná, ale také zřejmá („zjevná“) a zaručená („poslání“). Jeden ze stoupenců podporujících tuto ideu byl James Polk, jacksonovský demokrat, jenž se v roce 1844 stal prezidentem. Spojené státy byly tehdy malou zemí, nepatřil k nim ještě ani Texas, území Oregonu se také ještě nepřipojilo a směrem na jihozápad ohraničovaly zemi Missouri a Louisiana, státy nedávno odkoupené od Francie. Polk si představoval expanzi, která by změnila dějiny kontinentu.
Mluvčí 2 Dne 30. června 2006 zemřela v poklidném malém venkovském městě v Anglii klavíristka Joyce Hattová. Následujícího dne se na stránkách novin po celém světě objevily články oplakávající její smrt. The Guardian napsal: „Joyce Hattová, jež zemřela ve věku 77 let, byla jednou z největších klavíristek, kterou kdy Anglie zplodila,“ a dodal, „jejím odkazem je diskografie, jíž se z hlediska množství, hudebního rozsahu a nesporné kvality vyrovnalo jen několik klavíristů v dějinách.“ V posledních letech svého života se téměř neznámá hudebnice stala královnou klaviatury. Většina z jejích nahrávek vznikla v devadesátých letech. Joyce již tedy byla ve věku, ve kterém většina klavíristů naopak s hraním končí. Její dílo je úžasné: zahrnuje kompletní sólové skladby od Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta a Liszta, téměř celého Chopina, všechny Prokofjevovy sonáty, veškeré koncerty Brahmsovy, Saint-Saensovy a Rachmaninovovy. Byla jednou ze čtyř klavíristů (a ve svých sedmdesáti letech jedinou ženou), kteří kdy nahráli všech padesát čtyři Chopinových etud, jež jsou stále považovány za nejobtížnější klavírní skladby všech dob. Joyce Hattová, narozená v roce 1928, byla dcerou londýnského obchodníka se starožitnostmi. Jak sama vyprávěla, coby dospívající dívka cvičila i za války každý den, skrývajíc se pod klavír, když padaly bomby. Joyce začala nahrávat v padesátých letech a do roku 1970 vydala některá díla Mozarta a Rachmaninova, většinou však šlo o jednodušší skladby. I když v podstatě byla považována za dobrou klavíristku, v těchto letech zůstala spíše neznámou oblastní hudebnicí působící v rámci několika místních okruhů. Její kariéra již byla na ústupu, když jí v sedmdesátých letech diagnostikovali rakovinu. Se svým klavírem a manželem, nahrávacím technikem jménem William „Barry“ Barrington-Coupe, odešla do ústranní do vesnice poblíž Cambridge. To, co následovalo, překvapilo celý hudební svět. Od roku 1989 začala Joyce Hattová vydávat CD pod hlavičkou Concert Artist, malé nahrávací společnosti, kterou vlastnil její manžel. Začala s Lisztem, poté se vrátila ke zpracování Bacha a všech Mozartových sonát, pokračovala s kompletními sonátami Beethovenovými, dále se Schubertem a Schumannem, Chopinem a dalšími díly Lisztovými. Hrála i Messiaena. Kompletní Prokofjevovy sonáty doslova vystřihla s neuvěřitelnou virtuozitou. Celkem nahrála přes 120 CD, a to s ohromující rychlostí a přesností. Joyce Hattová pracovala se svým manželem coby producentem a podařilo se jí zvládnout repertoár rozsahu přímo fenomenálního. Vzhledem k Joycinu stáří můžeme říci, že celý tento podnik byl nevídaný, ještě podivnější však bylo, že neprobíhala téměř žádná kampaň, která by její nahrávky propagovala. V dějinách klasické hudby je případ Hattové neslýchaný. Joyce, ve stáří políbená géniem, rozkvetla fenomenálním pozdním květem, stala se neznámým mistrem.
Mluvčí 3 V roce 1861 nebyly Spojené státy staré ani sto let. Na občanskou válku ještě nedošlo. V tomto roce se narodí muž, jenž bude zaznamenávat dějiny své země, a stane se tak nejpopulárnějším a nejprodávanějším umělcem v její historii. Wallace Nutting spatřil světlo světa v neděli 17. listopadu roku 1862 v Rockbottomu v Massachusetts. Studoval na Harvardu a v Hatfordském teologickém semináři, v roce 1887 na Harvardu dostudoval. Stal se i farářem, ale kvůli svému chabému zdraví se musel již ve čtyřiceti třech letech kazatelny vzdát. Jako mnoho mužů té doby, i Wallace Nutting si oblíbil fotografii; koníček, který se tehdy stával finančně dostupnějším. Rád podnikal fotografické výlety do přírody a na venkov. Amerika za Nuttinga procházela obrovskými a rychlými změnami. Přelom století přinesl do Spojených států industrializaci, města se rychle přetvářela, lidé odcházeli z venkova. Z ostatních částí světa přicházelo stále více a více imigrantů a přítomnost těchto nových obyvatel notně měnila americkou krajinu. Právě na jedné ze svých procházek krajinou prožil Nutting zjevení. Zastavil se u malého potoka poblíž starého statku Nové Anglie a posadil se se svým fotoaparátem pod strom. V tu chvíli ho přepadla podivná nostalgie. „Celá tato krajina se pomalu ztrácí,“ pomyslel si. „Vše to, co je tak skutečně americké. Zachovám tyto obrázky pro celý svět.“ Tak začala jeho pozoruhodná cesta. Aniž by si toho byl vědom, stal se Nutting prvním člověkem, který vizuálně zachytil Spojené státy coby zemi s historií. Svými fotografiemi dal vzniknout představě o staré Americe.
Mluvčí 1 Spojené státy projevily zájem vyhnat britské impérium ze Severní Ameriky. Když se jim to nepodařilo ani ve Válce za nezávislost, ani ve válce v roce 1812, začali se Američané bát britské expanze i do ostatních částí Severní Ameriky. Tento strach se stal stále se opakujícím motivem Zjevného poslání a hlavním popudem k invazi do Mexika. V roce 1836 se republika Texas odtrhla od Mexika, vyhlásila nezávislost a později se snažila připojit ke Spojeným státům jako stát nový. Tak vypadal ideální proces expanze, jak ho obhajovaly osobnosti od Jeffersona až po O‘Sullivana: nově demokratické a nezávislé státy budou samy žádat o přijetí do Spojených států, Spojené státy tedy nebudou muset rozšiřovat svou vládu nad lidmi, kteří by ji nechtěli. Připojení Texasu bylo ale i přesto kontroverzní, znamenalo totiž rozšíření unie o další otrokářský stát. Před volbami v roce 1844 prohlásili jak kandidát strany Whigů Henry Clay, tak i předpokládaný kandidát Demokratů, bývalý prezident Martin Van Buren, že s připojením Texasu nesouhlasí. Van Burenovo prohlášení vedlo nakonec Demokraty k tomu, že místo něj nominovali Jamese Polka, který připojení schvaloval a nakonec volby i vyhrál. Mexiko získalo nezávislost na Španělsku v roce 1921 a zdědilo území zvané Alta California (severní Kalifornie), dále Nové Mexiko a Texas. Mexická vláda však zbankrotovala a území na severu, ležící tisíce mil daleko od Mexico City, mohla spravovat jen s velkými obtížemi. Poté, co byl Polk zvolen, Kongres připojení Texasu schválil. Polk však mířil ještě dále a zabral další část Texasu, která také náležela Mexiku. Jeho čin tak otevřel cestu k mexicko-americké válce, jež vypukla 25. dubna 1846. V létě 1847 Amerika na bitevním poli zvítězila a začaly se ozývat hlasy pro připojení „celého Mexika“, zejména pak z řad jižanských Demokratů. Ti tvrdili, že připoutání Mexika k Unii je nejlepší cestou, jak zaručit na celém území mír i do budoucna. Tento předpoklad byl dosti kontroverzní, především proto, že připojením Mexika se americké obyvatelstvo rozšířilo o milióny Mexičanů. Proti připojení Mexika byl i Senátor John C. Calhoun z Jižní Karolíny, který svůj postoj zakládal na rasových odlišnostech. Ve svém proslovu řekl: „Nikdy jsme si ani ve snu nepřáli, abychom do své Unie začlenili příslušníky jiné rasy než europoidní — rasy bílé a svobodné. Přijetí Mexika bude prvním krokem … k začlenění indiánské rasy, jelikož více než polovina Mexičanů jsou Indiáni, zatímco zbytek se skládá především ze smíšených kmenů. Protestuji proti takovéto podobě Unie! Naše vláda, pane, je vláda bílé rasy... Děláme velkou chybu.“ V roce 1845 poslal prezident Polk diplomata Johna Slidella do Mexico City, aby se pokusil koupit mexická území Alta California a Santa Fe de Nuevo Mexico. Polk dal Slidellovi právo prominout dluh 4,5 miliónu dolarů, peníze, které měli dostat američtí občané za škody způsobené v mexické válce za nezávislost, Slidell měl dále výměnou za tato dvě území zaplatit Mexiku ještě 25 nebo 30 miliónů dolarů.
Mluvčí 3 „Všichni mají špatné vzdělání,“ napsal jedou Wallace Nutting. „Většinu z toho, co bychom měli vědět, jsme se nenaučili.“ Nutting se rozhodl zaznamenat, oživit a zachovat to nejlepší ze staré Ameriky, vše, co před jeho očima mizelo. Zobrazoval to, co nazýval „krásnou Amerikou“, zachycoval jak výjevy venkovní, tak v domácnostech. Vyfotografoval na dvacet tisíc obrázků. Ke zvěčnění svých typicky amerických venkovských scén z různých států používal platinotisk. V roce 1904 si Wallace Nutting otevřel Art Prints Studio na Východní 23. ulici v New Yorku. Po roce svůj obchod přestěhoval na statek v Southbury v Connecticutu a toto místo pojmenoval Nuttinghame. Jeho ručně kolorované obrázky se brzy těšily takové oblibě, že si musel najmout koloristy, aby mu pomáhali. Nutting nalézal inspiraci v soudobé literatuře transcendentalistů, například ve spisech Thoreauových, které se snažily obnovit spojení mezi člověkem a přírodou. Ve své práci spatřoval jistou formu duchovního obnovení charakteru země, jenž se, jak Nutting cítil, pomalu vytrácel. S rozvojem průmyslu ve Spojených státech také vzrůstala rozmanitost a množství zboží, objevovaly se obchodní domy a katalogy pro objednávání zboží poštou. Nuttingovi se podařilo využít tohoto pokroku k tomu, aby se jeho fotografie rozšířily po celé Americe. Tak se s nimi rozšířilo i povědomí o krásách staré Ameriky.
Mluvčí 1 24. dubna roku 1846 zaútočil mexický jezdecký oddíl o síle dvou tisíc mužů na americkou patrolu čítající šedesát tři mužů, jež byla poslána na území severně od Rio Grande a jižně od řeky Nueces, o které se stále bojovalo. Několik přeživších se vrátilo do pevnosti Fort Brown. Polk ve své řeči na Kongresu 11. května roku 1846 prohlásil, že Mexiko „obsadilo naše území a americkou půdu potřísnilo americkou krví“. Společná schůze Kongresu schválila vyhlášení války. Toto rozhodnutí silně podporovali Demokraté, kteří v připojení Mexika spatřovali příležitost zvýšit počet otrokářských států. Jen několik mužů hlasovalo proti tomuto opatření, mimo jiné například republikáni Abraham Lincoln a John Quincy Adams. Adams pokládal válku s Mexikem jen za další ze způsobů, jak mohou jižní státy rozšířit otrokářství. „Do vyvražďování Mexičanů na jejich vlastní půdě a loupení v jejich zemi s ostatními nepůjdu. Nebudu se na tom podílet,“ řekl Adams. Spojené státy vyhlásily Mexiku válku 13. května 1846. Bitva u La Mesa dne 9. ledna 1847 skončila pádem Kalifornie. Bylo však rozhodnuto, že válku nelze považovat za vyhranou, dokud se armádě Spojených států nepodaří napochodovat až do Mexico City.
Mluvčí 2 Několik týdnů poté, co Hattová zemřela, zveřejnil účastník diskusní skupiny o hudbě na Yahoo! následující vzkaz: „O Joyce Hattové jsem již mnohé slyšel, a tak jsem si začal kupovat některé z jejích nahrávek. I přesto, že nic z toho, co jsem slyšel, nebylo špatné, všiml jsem si něčeho až trochu děsivého: klavíristka, která hrála Mozartovy sonáty nemohla být stejnou klavíristkou, která hrála Prokofjeva nebo tou, která hrála Albenize. Měl jsem velmi silný pocit, že jsem se stal obětí nějaké mystifikace. Je tu ještě někdo, kdo má stejný pocit jako já? Co vlastně o této umělkyni a okolnostech její tvorby víme? Hledal jsem na webu, ale našel jsem jen nějaký oficiální příběh, nic nezávislého.“ Na většině nahrávek Joyce Hattové je uveden neznámý dirigent jménem Rene Kohler a National Philharmonic-Symphony Orchestra, jména, která nenalezneme nikde jinde. Kohlerův životopis, který sepsal manžel Hattové, se nakonec objevil online. Kohler je v něm popsán jako polsko-francouzsko-německý žid, přeživší z Treblinky, jenž měl tu smůlu, že strávil dvacet pět let v sovětském gulagu. V žádné příručce ale nenalezneme jedinou zmínku ani o něm, ani o výše jmenovaném orchestru. Zneklidňující biografie dirigenta pouze provokuje k dalším otázkám. Byl Kohler skutečný? A pokud jsou Kohler spolu s celým National Philharmonic-Symphony Orchestra jen přízraky, kdo tedy nahrávky dirigoval a kdo klavíristku doprovázel? Německý hudební fanoušek Peter Lemken se snažil záhadu dále prozkoumat a na internetu zveřejňoval skeptické narážky. Jeho podezření o Hattové se zakládalo především na nedůvěryhodném životopisu Rene Kohlera. Podle manžela Joyce Hattové studoval Kohler před druhou světovou válkou hudbu na Jagellonské Universitě v Krakowě. Životopis dále pokračuje: „Kvůli svému židovskému původu nemohl nastoupit na konzervatoř, a tak studoval v polském hlavním městě soukromě s klavíristou Stanislawem Spinalskim. V roce 1940 mu mladý německý úředník nevyléčitelně rozdrtil levou ruku. Kohler přežil ghetto, ale v létě roku 1942 byl deportován do Treblinky.“ Kromě toho, jak se Lemken dozvěděl poté, co na počátku roku 2006 poslal dotaz na Jagellonskou Univerzitu, zde o studentovi jménem Rene Kohler neexistoval jediný záznam. Univerzita navíc nikdy neměla hudební katedru. V diskuzi na Usenetu Lemken napsal: „V jakém musí být člověk rozpoložení, aby vymyslel falešný životopis o neexistujícím člověku, který přežil holokaust?“ Konečné vyřešení záhady klavíristky Hattové přišlo několik týdnů po její smrti, když Brian Ventura, hudební fanoušek z Mount Vernon v New Yorku, vsunul jedno z CD Joyce Hattové do mechaniky svého počítače. Šlo o Lisztovy Transcendentní Etudy. Hudební knihovna programu iTunes identifikovala nahrávku jako tvorbu jiného umělce, maďarského klavíristy Laszla Simona. Ventura informoval o této záležitosti Jeda Distlera, editora časopisu Gramophone. Další porovnání nahrávek ukázalo, že jsou opravdu identické. V Centre for the History and Analysis of Recorded Music (CHARM) na Londýnské Univerzitě v té době prováděli muzikologové Nicholas Cook a Craig Sapp komparativní studii zabývající se předvedením vybraných Chopinových mazurek, používali k tomu software, který barevně graficky označoval shodné pasáže nahrávek. Přestože Cook ani Sapp Hattovou neznali, zahrnuli ji do své studie, protože byla jednou z mála, kdo nahrál kompletní mazurky. Do své databáze vložili dvě stopy z jejího CD Chopin: Mazurky. Digitální analýza nahrávek jasně prozradila, že verze Hattové byla naprosto identická s nahrávkou Eugena Indjice z roku 1988, sólisty narozeného v Bělehradě. Vyhledávání v Googlu potvrdilo, že oba klavíristé skutečně existovali — Hattová opravdu žila a Indjic nedávno hrál v Polsku — což nevyhnutelně vedlo k závěru, že jeden z nich vydal plagiát. Vzhledem ke všem okolnostem mluvily důkazy nevyhnutelně v neprospěch Hattové. Poté, co se pověst Joyce Hattové zhroutila, dělal Barrington-Coupe vše pro to, aby mohl podvod popřít. V konfrontaci s Jamesem Invernem, dalším redaktorem časopisu Gramophone, řekl, že byl varován, že časopis je v celém příběhu zainteresován a že o padělku Laszla Simona ví, nebyl ale schopen podobnosti vysvětlit. Od té doby se nahrávkám věnovali profesionální zvukoví analytici, jejich studie potvrdily, že celá tvorba Joyce Hattové nahraná po roce 1989 byla ukradena z CD jiných klavíristů. V dějinách klasické hudby nemá tento skandál obdoby. Paní Hattová ukradla nahrávky mladších umělců, jejichž jména nepatřila mezi běžně známá. Její nahrávka Chopinových mazurek je zřejmě dílem Eugena Indijce, její ztvárnění extrémně náročného přepisu Chopinových studií od Leopolda Godowskeho jsou ve skutečnosti prací Carla Grante a Marca-Andre Hamelina, její nahrávka Messiaena pochází od Paula S. Kima, její verze Bachových Goldbergových variací je alespoň z části převzatá od Pi-Hsien Chena, kompletní Ravelovy klavírní kousky, jež Hattová vydala, nahrál Roger Muraro. S každou další novou zprávou se skandální seznam rozrůstá.
Mluvčí 3 Nutting proměnil svou posedlost americkou koloniální minulostí a krajinou severní Nové Anglie v komerční podnikání. Navzdory své náboženské průpravě měl Nutting velký smysl pro obchod a velmi záhy se rozhodl opatřovat své snímky autorskými právy. Již v roce 1904 začal vydávat katalogy se svými fotografiemi. Vždy do nich psal ve třetí osobě: „Obrázky Wallace Nuttinga vznikly z lásky amatéra ke krásám naší nedostižné krajiny.“ V roce 1908 vydal další katalog, v letech 1910 a 1912 následovaly katalogy dokonce ještě objemnější. Poslední z nich obsahoval osm set fotografií. Na vrcholu své kariéry, tedy ve dvacátých letech dvacátého století, zaměstnával dvě stovky koloristů.
Mluvčí 2 Barry Barrington-Coupe, manžel Joyce Hattové, veškerá obvinění z plagiátorství důrazně popřel. Tvrdil, že nahrávky jeho ženy jsou autentické. V rozhovoru pro The Daily Telegraph prohlásil: „Jediným umělcem, který skladby na těchto nahrávkách ztvárnil, byla moje žena“ a dodal, že on sám byl ve funkci nahrávacího inženýra přítomen „ve všech důležitých okamžicích... Kdyby to vše byl podvod, proč bych tam uváděl jméno své ženy?“ dodal. „Podepsal bych to nějakým jiným jménem, nějakým ruským, abych nahrávek prodal desetkrát tolik. Angličané nemají rádi úspěch.“ Barryho rétorika se proměnila poté, co britský deník Daily Mail vyhrabal obvinění z daňových podvodů z roku 1966. Dostal za ně tehdy pokutu a byl odsouzen na jeden rok vězení. Soudce tenkrát Barryho a další čtyři spoluobviněné pokáral, řka: „Tyto podvody byly nehorázné a drzé. Provedli jste je tak neobratně a ještě jste byli ješitní. Mysleli jste si, že jste tak chytří, že vám to projde.“ Když jeho přečiny z minulosti vyšly na povrch, v dopise řediteli švédské nahrávací firmy, která vydala nahrávku Liszta od Laszla Simona, se Barry téměř přiznal. Napsal něco v duchu „udělal jsem to pro svou ženu,“ jako kdyby byli oba obětmi. Napsal, že si vypůjčil kousky jiných nahrávek, aby tak vyřešil technické problémy. Podle Barryho slov odehrála Hattová všechny skladby sama, ale nahrávka zachytila několik mimovolných chrčivých zvuků, které Joyce samou bolestí způsobenou pokročilým stádiem rakoviny neudržela. Barry tak musel hledat nahrávky umělců podobného ražení a zakrýt některá místa její hry náplastmi. „Moje manželka vůbec nevěděla, že jsem to udělal,“ napsal. „Prostě jsem ji nechal poslechnout... konečnou upravenou verzi, o které si myslela, že je kompletně jejím vlastním dílem.“ Ve skutečnosti byl Barry během padesátých a šedesátých let zapleten do tehdy v Americe a v Anglii běžného hudebního podvodu. Spočíval v krádeži původních nahrávek a jejich znovu vydání pod novou levnou značkou a pod fiktivními jmény interpretů i orchestrů. Hudebníci na těchto nahrávkách, které se prodávaly kolem dolaru za kus, měli často umělecké pseudonymy jako například Paul Procopolis, Giuseppe Parolini, Cincinnati Pro Arte Philharmonic či Munich Greater State Symphony, Barrymu samotnému se připisuje vymyšlení nejvtipnějšího jména ze všech: Wilhelm Havagesse (údajný dirigent smyšleného Zurich Municipal Orchestra na nahrávce Šeherezády od Rimsky-Korsakova; pozn. red.: smyšlené příjmení je vytvořeno z výroku „Have a Guess“ čili „Hádej“). Aby vynahradil nedostatečný talent své manželky, použil Barry talentu svého a vytvořil tak obraz perfektní klavíristky, dokládaje její mistrovství na více než stovce CD, a přispívaje tak k představě nesmrtelného mistrovského umění.
Mluvčí 1 Prezident Polk poslal po moři do přístavu Veracruz druhou armádu, aby pod vedením generála Winfielda Scotta zahájila invazi do srdce mexické země. Skupina dvanácti tisíc dobrovolníků a řadových vojáků úspěšně vyložila poblíž opevněného města zásoby, zbraně a koně; dělostřelectvo města dělalo, co mohlo. Efekt prodloužené palby ale pokořil mexickou vůli dále vzdorovat a bojovat proti početnější a silnější armádě a po dvanácti dnech v obležení se Mexičané svého města vzdali. Scott dále pochodoval na západ, pokračoval směrem k Mexico City s 8 500 vojáky, zatímco generál Santa Anna zaujal obrannou pozici v kaňonu u hlavní cesty zhruba v polovině vzdálenosti k Mexico City, poblíž osady Cerro Gordo. Kvůli strategické chybě byli nicméně Santa Anna a jeho vojáci poraženi. Armáda Spojených států utrpěla ztrátu čtyři sta vojáků, zatímco na mexické straně padlo přes tisíc lidí a další tři tisíce byly zajaty. Mexico City bylo dáno všanc a následně obsazeno v září v bitvě u Chapultepeca. Winfield Scott se díky svým vítězstvím v mexicko-americké válce stal americkým národním hrdinou a později i vojenským guvernérem okupovaného Mexico City. Ztráty, které Mexiko ve válce utrpělo, byly obrovské. Během tohoto konfliktu přišlo o téměř polovinu svého území. 2. února 1848 podepsal americký diplomat v Guadalupe Hidalgo smlouvu ukončující válku. Spojeným státům přiřkl neomezenou kontrolu nad Texasem, vyznačil hranice mezi Spojenými státy a Mexikem podle řeky Rio Grande a k Unii ještě připsal dnešní území států Kalifornie, Nevady, Utahu a části Colorada, Arizony, Nového Mexika a Wyomingu. Na oplátku dostalo Mexiko 15 miliónů dolarů — méně než polovinu částky, kterou Spojené státy Mexiku za půdu nabídly před vyhlášením nepřátelských akcí — a dále se Spojené státy zavázaly převzít 3,25 miliónů dolarů, které mexická vláda dlužila americkým občanům. Tato akvizice byla v té době kontroverzní, zejména pak u těch amerických politiků, kteří již od samotného počátku proti válce vystupovali. Přední americké noviny Whig Intelligencer dodaly ironicky: „Dobýváním nic nezískáváme... Díky Bohu.“ Kongresman Abraham Lincoln na prezidenta Polka zaútočil, když prohlásil, že válku „zbytečně a protiústavně zahájil prezident Spojených států“. Ralph Waldo Emerson odmítal, že by válka mohla být „prostředkem k naplnění amerického poslání,“ i když poté dodal, že „většiny nejlepších výsledků v dějinách bylo dosaženo pomocí prostředků nedůstojných“. Generál Grant, jenž vojákům za války velel, později řekl: „Ze všech válek, které kdy vedl silnější národ proti slabšímu, považuji dodnes tuto za nejméně spravedlivou. Vždy jsem si myslel, že z naší strany to bylo maximálně nespravedlivé.“ Grant také vyjádřil názor, že válka proti Mexiku seslala na Spojené státy Boží hněv a následný trest v podobě americké občanské války: „Povstání Jižanů bylo z velké části důsledkem mexické války. Národy, stejně jako jednotlivci, jsou za své prohřešky trestáni. Nás za trest zasáhla nejkrvavější a nejnákladnější válka moderní doby.“
Mluvčí 3 Wallace Nutting zemřel v roce 1941. Do té doby se mu podařilo vybudovat jedno z nejúspěšnějších impérií dekorativního umění ve Spojených státech. Podle vlastních záznamů prodal deset miliónů originálních fotografií, pravděpodobně nejvyšší počet, jehož kdy který umělec dosáhl, ať už komerčně či nikoliv. Mnoho kousků „koloniálního nábytku a vybavení“ z Nuttingovy produkce, které byly většinou padělky a napodobeninami údajných historických slohů, má dnes vyšší cenu než autentické předměty z koloniálního období skutečně pocházející. Jeho vliv ale sahá daleko za komerční úspěch. Nutting nastavil objektiv fotoaparátu na svou kazatelnu, a odtud dále s pomocí svých obrázků hlásal morálku. Kázal o Americe, která nikdy neexistovala, existovala pouze v jeho představách a přáních. Jeho fotografie předepisovaly způsoby chování, vkusu a také dekorativní umění, jež utvářelo příměstské části Ameriky, rozšiřovaly nedůvěru k novým přistěhovalcům a formovaly kolektivní paměť národa, který byl moc mladý na to, aby nějakou paměť vůbec měl. Nutting byl otcem tak zvané „Americany“, zvláštní, ale ve Spojených státech běžně rozšířené představy o tom, že národní historie a vývoj Ameriky je laskavou a krásnou pohádkou. Jeho odkaz nalezneme i dnes v mnoha úspěšných obchodech, které dále příspívají k americkému maloměšťáckému ideálu krásy. (Na obrazovce se objeví obrázek z časopisu Marthy Stewartové.)
Mluvčí 2 Když Joyce Hattová zemřela na rakovinu ve věku sedmdesáti sedmi let dne 30. června 2006, v nekrolozích a nejrůznějších poctách se neustále recyklovaly tytéž okaté superlativy („naprosto přesvědčivá klavíristka, jíž se nikdo v dějinách nahrané hudby nevyrovná“ nebo „národní poklad“). Pohřeb se konal v krematoriu v Cambridge, světský obřad zorganizoval její manžel. Pozůstalí poslouchali hudbu — Bacha, Brahmse, Chopina, Debussyho — z ukázek CD Hattové vydaných u Concert Artist několik měsíců před její smrtí. Hlavním tématem proslovu, který si Barry připravil, byla pokora. Začal s omluvami své ženě, omlouval se, že se vůbec obřad koná, jelikož tím neuposlechl jejího přání žádnou ceremonii nemít, a vyhnout se tak „jejímu poslednímu veřejnému vystoupení“. Jako umělkyně a učitelka, pokračoval Barry, „by řekla... je tu Bůh, skladatel, a pak ty. Nic nemůže vniknout mezi skladatele a posluchače. U Joyce budete okázalost a předvádění se hledat marně, nenaleznete žádné velké momenty „Hattové“, pouze hudbu.
Mluvčí 1 O‘Sullivan zakončil svůj článek z roku 1839 následovně:
Mluvčí 2 Co je to za představy, které o sobě vytváříme? Co je to za cestu, kterou jsme se vydali ve snaze přimět svět k tomu, aby je podporoval?
Mluvčí 3 Ať už jde o násilí nebo laskavost, nákaza zvaná utopie má své cesty, jak nás infikovat nadějemi a ideály, které mohou být falešné, nepodložené, zakořeněné ve fantazii nebo v odmítnutí. Mají ale společného jmenovatele, jímž je naléhavá výzva, s níž přicházejí. My chceme existovat! Vyzýváme své nevyjádřené touhy, které nám pomáhají vidět realitu skrze skla růžových brýlí.
Mluvčí 1 Chceme je. Někdy nás obtěžují a nebo jsme k nim podezřívaví, ale jsou natolik lákavé, že většinou jejich přitažlivosti podlehneme.
Mluvčí 2 A jakmile k tomu dojde, staneme se jejich součástí, staneme se jejich spiklenci, staneme se zákonodárci a ustanovíme fikci, kterou navrhují.
Mluvčí 3 Dovolujeme světu, aby byl budován z pochybných stavebních kamenů, ale snažíme se to sami před sebou obhájit, protože tak to prostě je, protože tak to prostě bylo už předtím, než jsme sem přišli,
Mluvčí 1 a kdo vlastně jsme, abychom na sebe brali celé břímě klamů a podvodů? Jsme moc malí na to, abychom tomu mohli čelit. Zdolá nás to.
Mluvčí 2 Když toto přijmeme, přijmeme tak i odtržení příčiny od následku, minulosti od přítomnosti, přijmeme i splynutí dobrého a špatného.
Mluvčí 3 A takoví jsme. Jsme plní rozporů a to je možná právě naše Zjevné poslání, poslání naší společnosti, že se vždy zamilujeme do nejnovějšího příběhu,
Mluvčí 1 že jsme podvedeni a poté, co jsme tím podvodem byli bolestivě zraněni,
Mluvčí 2 netrpělivě očekáváme další slibný podvod, který se nás zmocní a nebo nám poskytne alespoň dočasnou úlevu,
Mluvčí 3 když nám bude vyprávět příběh, u nějž si tak zoufale přejeme, aby se stal skutečností,
Mluvčí 1 ale v hloubi duše víme, že je příliš bezchybný na to, aby byl skutečný.
Z angličtiny přeložila Jana Štěpánková.
14.01.2013 14:55
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář