Nad mapou astronu Thetis

Dochovaly se dvě, vlastně tři mapy Thetidy. Třetí mapa má více archeologický význam, protože zde vykreslená pevnina Ňukrerie se ponořila do moře při velké geologické katastrofě, kterou byl astron postižen v dávném pravěku. Nicméně i obě politické mapy planetky mají dnes již jen historickou hodnotu. Astron Thetis byl zcela zničen při srážce s kometou kolem roku 1934. Komu vděčíme za obě mapy?
MUDr. Jan Lukeš (1912–1977) vypravuje, jak stál jednoho letního večera před svou chatou v Solopyskách u Berouna zahloubán do tajemné krásy jasné hvězdné oblohy, když spatřil mohutný záblesk, z něhož se odtrhlo ohnivé těleso padající do nedalekého lesa. Rozběhl se tím směrem a na blízké mýtince narazil na podivný doutnající předmět připomínající meziplanetární raketu. V troskách nalezl jen dvě ohořelá těla záhadných astronautů, ale zpovzdálí zaslechl zoufalé zaúpění. Běžel po slechu a objevil zde v odmrštěné části trupu rakety další osobu. Vyprostil ji z trosek a s nesmírnou námahou ji dovlekl do své chaty, kde jí poskytl nezbytnou lékařskou pomoc; podařilo se mu ji uchovat při životě.
Osoba nemluvila žádným ze známějších pozemských jazyků, projevila však neobvyklou bystrost a vysokou inteligenci porozumět doktorovi, který se na ni — kromě posunků — obracel česky. Byla to Thetiďanka Dahorjáne Sedeno, dcera astronského profesora Chwicha Milhara, který se rozhodl po předpovědi srážky planetky s kometou opustit Thetidu v raketě vlastní konstrukce a zamířil k Zemi. Jako spolucestující vzal pouze svou dceru a svého asistenta, Dahorjánina snoubence.
Dahorjáne nejenže brzy zvládla češtinu, ale naučila dr. Lukeše i svou rodnou išhovštinu, která je na Thetidě co do rozšíření srovnatelná se současným významem angličtiny na Zeměkouli. Išhovsky se mluví nejen v Išhůrii, ale je státním jazykem i Království obojí Hesperie, zaujímajícím nejvýznamnější postavení mezi státy severní polokoule planetky, jejíž rovník nepřesahuje délku 8 000 km. Išhovštině je blízká minekarština, kterou se hovoří v průmyslově nejvyspělejším státě jižní polokoule, v Minekarské unii. Značnou podobnost s išhovštinou má i dialekt niši, jímž se hovoří na Svátečních ostrovech (Maimatefia wades), ležících na námořní cestě z Hesperie do Minekaru. Všechny tyto formy užívají jednotného išhovského písma, které si doktor též záhy osvojil.
Dahorjáne vpravila učenlivého doktora i do základů ostatních jazyků planetky. Seznámila ho se základy tobolštiny, která vznikla z dnes již mrtvé kvádštiny, ale užívá išhovského písma, a dále s jazyky severní skupiny, barnumštinou a stehutštinou, s jazyky jižní skupiny, kimbelštinou a sumoutštinou, i s jejich podivuhodnými písmy. S ryštinou, v podstatě též mrtvým jazykem, uchovávaným k církevním účelům rozptýleným národem Ryšů, žijícím v diasporách po celé planetce, se pak Lukeš seznámil postupně při studiu posvátné knihy Ašrat, kterou našel v jednom z vaků, jež si vzal prof. Milhar na svou kosmickou pouť. Seznámil se i s alamirrštinou ze skupiny východních jazyků a s celou řadou domorodých jazyků, jimiž se hovoří na odlehlé pevnině Wurfeaně (chalimština), na ostrově Patka na dálném severu (likifsačeleština) nebo mezi praobyvateli Minekaru v Idawě (licherština).
Lukeš tak měl možnost proniknout i do spletité historie Thetidy s jejími náboženskými a politickými boji. Dahorjáne se svým vyznáním hlásila k církvi Ašmahů, jež reprezentuje v Království obojí Hesperie státní náboženství, vycházející z učení proroka Mikjoliho, který žil přibližně ve stejné době jako na Zemi Ježíš Kristus a od něhož se též vychází na Thetidě s udáváním letopočtu, takže zdejší kalendář se příliš neliší od pozemského. Vedle četných domorodých a místních kultů převažovaly na astronu před vystoupením Mikjoliho dva proudy: pohanský polyteismus stehutského původu a ryšovský monoteismus.
Stehutský panteon zachycují Knihy okruhu severských pověstí, v nichž vedle bohů Ťuťubala, Nicka a Hella a bohyň Némi a Leily stojí na nejvýznamnějším místě bohyně lásky Rušibda a její zlomyslný démon Išhi či Išek, který dal jméno národu Išhů, neboli Iškovců, jenž tvoří majoritní obyvatelstvo Hesperie. Naproti tomu Ryšové uznávají jediného boha Ramurfu, opírají se o svaté písmo Ašrat a dodržují přísný morální kodex s asketickými prvky.
Stehutského prince Mikjoliho jednoho dne zhnusil smyslný erotosexuální kult Rušibdy, ale když chtěl přikročit k náboženské reformě, narazil na tvrdý odpor kléru. O vlas si zachránil život emigrací do Marguesdestracháru, kde se spřátelil s místními Ryši, k jejichž náboženství choval uctivý obdiv. Nicméně, když sepsal své učení v knize Kádiš a prohlásil se za proroka, Ryšové ho nemilosrdně přibili na chrámová vrata a zaživa mu sedřeli kůži z těla. Mikjoliho nauka se plíživě šířila Kvádskou říší a po pádu říše se pod náporem Išhovců v prvních stoletích po M. se církev Ašmahů stala oficiální církví následnického státu Hesperie.
Na konci XIX. století se rozmohlo na jedné straně novopohanství, jehož vyznavači, pikoklošíni, usilovali o návrat k orgaistickému kultu Rušibdy. Na druhé straně se rozmohlo sociálně motivované hnutí fujpalibónů (bolševiků) zejména v militantním Barnumu, kde se chopil moci diktátor Zákostelna, autor programového spisu Silou parního válce. Spolu se stehutským šuranem (císařem) vyhlásil vyhlazovací válku Hesperii a Minekaru. Kosmická katastrofa, která Thetidu potkala ve 30. letech byla pro nebohý astron tedy jakousi poslední ranou z milosti.
Dr. Lukešovi se nakonec podařilo — přes její počáteční odpor — obrátit Dahorjáné na křesťanství. Požádal ji o ruku, avšak o povolení ke křtu a ke sňatku s mimozemskou bytostí se obrátil do Říma na papeže. Po dlouhých průtazích nakonec papežská stolice dala sňatku požehnání a svatba se uskutečnila dne 8. září 1946 v chrámě sv. Ludmily na Královských Vinohradech.
Vedle této verze původu šestnácti jazyků z přímého zdroje od nepozemšťanky vytvořil dr. Lukeš ještě jednu realističtější, v níž si jazyky postupně vymýšlelo zázračné dítě, jímž nebyl nikdo jiný než Jan Lukeš sám. Tuto verzi rozpracoval pod titulem Umělý jazyk išhi, výtvor psychopatického wunderkinda s podvržením autorství, které připsal svému psychiatrovi prof. Jaroslavu Stuchlíkovi. Základy išhovštiny vznikají kolem šestého roku pacienta, ještě než se naučil písmu. Druhou fázi, již provázenou písmem, klade do období kolem jedenácti let. Třetí fáze spadá do rané dospělosti kolem jednadvacátého roku. Ve čtvrté fázi — mezi šestadvacátým a osmadvacátým rokem — rozpracovává kromě išhovštiny též barnumštinu a stehutštinu. V pětatřiceti letech, v páté fázi, přistupuje ke kimbelštině, ryštině a kreigovštině. Konečně v poslední, šesté fázi, mezi devětačtyřicátým a padesátým rokem, vytváří vedle kvádštiny chálimštinu, rifirifijštinu a licherštinu.
Prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík (1890-1967) byl mimořádnou, bohužel totalitními režimy umlčovanou osobností české psychiatrie. Medicínu vystudoval před první světovou válkou v Curychu, kde působil na slavné klinice prof. Eugena Bleulera v Burgholzi. Jako první k nám uváděl psychoanalýzu. Byl obeznámen s významnými případy glosolálií a neofázií Th. Flournoye, J. Bobona, A. Maedra a dalších světových psychiatrických kapacit, zejména s nejproslulejším případem pacientky Théodora Flournoye Heleny Smithové, která hovořila a psala řečí Marťanů a kreslila obrázky marťanské krajiny, takže se stala patronkou surrealistické techniky automatické kresby a psaní. Lukeš, který vytvořil ne jediný, ale hned šestnáct jazyků, nezískal ovšem nikdy jejího věhlasu. Prof. Stuchlík udržoval jeho jméno v anonymitě a nebylo se příliš čemu divit, když Lukeš užíval v dobách nejtužší stalinské totality 50. let mj. k deklinaci substantiv vzoru fujpalibón, což znamená v išhovštině komunista. Vzájemné pronikání obou verzí původu išhovštiny najde čtenář ve sborníku Lukešových neofázických textů Z knižnice iškovské kultůry, který vydalo v roce 2000 nakladatelství Garamond.
Lukešova činnost se neomezovala jen na vytváření umělých jazyků. Byl především básníkem a spisovatelem. Výbor z jeho básní Dekadentův lós vyšel v roce 1999 pod pseudonymem Car Osten v Brně. Z prozaického díla chystá pražské nakladatelství Lege Artis román Pěšky napříč Marmokojem, který je jakýmsi cestovním zápisníkem majora hesperského četnictva Panila, jenž dostal od šidaje (krále) Obou Hesperií příkaz k potlačení rozmáhajícího se fujpalibónství v protektorátu Marmokoji.
Jan Lukeš se též angažoval v politice. Po pádu atomové pumy na Hirošimu v r. 1945 rozvinul křesťanské mírové hnutí pod názvem paxismus, jak to popisuje v dopise akademikovi Málkovi Co to byl paxistický puč na hradě pražském (Praha, 1991). Po zběžném zadržení na SNB byl předán do Kateřinek. Odtud byl po půlroční hospitalizaci sice propuštěn, ale následně zbaven svéprávnosti.
Mimořádné a dosud nedoceněné zůstává Lukešovo dílo hudební, zejména operní, které dosahuje na 36 opusů. Připomeňme alespoň jeho zpěvohru Úderka, jejíž libreto přetiskl časopis Psychiatrie (1998, č. 3, s. 169–173). Hlavní basbarytonový part je připsán samotnému prezidentu Klementu Gottwaldovi, který zde zpívá svůj projev k úderníkům ve Španělském sále Pražského hradu z roku 1948. Nepřekonatelný je jeho druhý díl Prodané nevěsty, kde Vašek zapálí starému Míchovi chalupu a opera končí velkolepým druhým požárem Národního divadla.

01.05.2001