|
Jeden můj známý, developer, si usmyslel, že udělá něco pro umění. Svoji osvětovou misi se rozhodl prosadit direktivně, protože ve společnosti, kde není dostatečně vytvořená skupina snobů a kde i vrcholní představitelé státu staví své knihovničky na balkón, to zkrátka jinak nejde. Developer koupil obrovskou parcelu, zhruba 500 hektarů, na které postavil pět tisíc rodinných domků, jež jsou v postkomunistických zemích, kde několik generací má panelákové trauma, velmi žádaným zbožím a nálepkou kapitalismu. Tyto rodinné domky však nejsou žádné obludy z laciných seriálů, ale jsou to moderní, účelové a jednoduché stavby, cenově přiměřené. Jejich koupě je však podmíněna: s domem si občan musí koupit i jeden obraz současného umělce, který je v ceně. Další podmínkou je, že tento obraz bude také jeden rok skutečně viset na zdi a občan se bude učit s ním žít. Svůj přidělený obraz si demokraticky vybere z katalogu. Developer věří, že obyvatelům dílo nakonec tak přiroste k srdci, že ho po roce nesundají. Vracet ho nesmí. Násilný výchovný příděl může mít ale zcela opačný účinek. Majitel domku s velkou úlevou po roce častých a nečekaných kontrol pracovníka developerovy kanceláře, zda dílo visí, obraz s radostí vyhodí. A jsme zase tam, kde jsme byli: na balkóně. Mission Impossible.
Doporučené články
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
|
Obsah nového čísla.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář