Jeden můj známý, developer, si usmyslel, že udělá něco pro umění. Svoji osvětovou misi se rozhodl prosadit direktivně, protože ve společnosti, kde není dostatečně vytvořená skupina snobů a kde i vrcholní představitelé státu staví své knihovničky na balkón, to zkrátka jinak nejde. Developer koupil obrovskou parcelu, zhruba 500 hektarů, na které postavil pět tisíc rodinných domků, jež jsou v postkomunistických zemích, kde několik generací má panelákové trauma, velmi žádaným zbožím a nálepkou kapitalismu. Tyto rodinné domky však nejsou žádné obludy z laciných seriálů, ale jsou to moderní, účelové a jednoduché stavby, cenově přiměřené. Jejich koupě je však podmíněna: s domem si občan musí koupit i jeden obraz současného umělce, který je v ceně. Další podmínkou je, že tento obraz bude také jeden rok skutečně viset na zdi a občan se bude učit s ním žít. Svůj přidělený obraz si demokraticky vybere z katalogu. Developer věří, že obyvatelům dílo nakonec tak přiroste k srdci, že ho po roce nesundají. Vracet ho nesmí. Násilný výchovný příděl může mít ale zcela opačný účinek. Majitel domku s velkou úlevou po roce častých a nečekaných kontrol pracovníka developerovy kanceláře, zda dílo visí, obraz s radostí vyhodí. A jsme zase tam, kde jsme byli: na balkóně. Mission Impossible.
Doporučené články
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář