Časopis Umělec 2003/2 >> Nazí v post-sovětské Arménii Přehled všech čísel
Nazí v post-sovětské Arménii
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nazí v post-sovětské Arménii

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Eva Khachatrian | performance | en cs

Umění performance obecně hraje zajímavou roli v současném arménském umění. Téměř všichni umělci zde osobně touto oblastí prošli. V dnešní době je Azat Sargsyan, známý také pro své časté cestování, pravděpodobně nejobětavějším představitelem tohoto žijícího žánru v současném arménském umění.
V jednom představení After the Wall Show (Představení za stěnou, 2000) a pak pro Sao Paolo Bienniale (2002), se Sargsyan svalil na zem před dveřmi a ztotožnil se s rohožkou s nápisem WELCOME (VÍTEJTE). V rámci pozadí exhibice a skrze jeho ponižující postavení se umělec ztotožňuje se Sovětským svazem, všemi jeho chybami a hříchy, kterých se dopustil při snaze navázat kontakt s civilizací. Je umělcem žijícím a tvořícím v Sovětském svazu – jednotlivcem, beroucím na senbe všechny zločiny spáchané svou vlastí. Takový sebekritický přístup umělce přerůstá v pokoření: u jeho ztotožnění se s rohožkou si můžete vybrat: buď ho překročit, nebo si o něj otřít boty.
Sargsyan leží u vstupu do výstavní síně a lidé vcházející do haly po něm šlapou, což vytváří Sargsyanův vzájemný vztah s publikem. Zatímco v After the Wall návštěvníci Sargsyana překračovali, v San Paolo byl zraněn, když ho lidé skutečně použili jako rohožku a otírali si o něj boty – obzvláště bolestivé byly ženy v botách na vysokých podpatcích. Toto všechno připomíná vystoupení ruského protagonisty, umělce Olega Kulika, ve kterém se umělec ztotožnil se psem, se kterým bylo krutě zacházeno v ruském představení, kde ho týrali nadávkami a bitím. V Amsterdamu lidé přicházeli a Kulika, toho “štěkajícího a útočného psa”, hladili a zároveň mu nabízeli svou pomoc. Nepochybně je Kulikovo vystoupení více extrémní než Sargsyanovo: v jednom případě napadení návštěvníky výstavy a v druhém případě přímý kontakt s lidmi na ulici. Nicméně, v obou případech umělci vědomě vyprovokovali přímou komunikaci s publikem. A v obou případech se publikum stalo bezprostředním účastníkem vystoupení a výsledek pak záležel už jen na publiku.
Množství diváků, zatažených do živého vystoupení, je přirozeně limitováno, a tak mnoho současných umělců předvádí svou práci pomocí jiných médií, obvykle používají video, které pak může být umístěno na webu. Moderní technologie jsou proto schopné učinit vystoupení nesmrtelným, i když je převedením do jiného média zbaví života. Důvodem tohoto převedení může být také obava o vlastní bezpečnost, když si umělec nepřeje být v přímém kontaktu s publikem. Jeden z prvních převodů tohoto druhu v Arménii byl proveden Grigorem Khachatryanem, který předvedl fotografie nazvané Manifest (1990). Vůbec poprvé v historii současného arménského umění se umělec ukázal úplně nahý: snímek zepředu, z profilu a zezadu. V té době byla veřejnost pohoršená situací, kde se umělec stal objektem své vlastní umělecké práce. Na exhibici Svazu umělců nazvané One-by-One Work (Jedna práce po druhé) (kde měl každý člen svazu právo představit svou práci bez předešlého schválení porotou), byla za několik dní tato nestydatá práce (jak ji nazvala společnost) z výstavy odstraněna. Podle autora byl Manifest způsob, jak se zbavit strachu a komplexů souvisejících jak s ním samotným, tak s post-sovětskou situací. V textu k Manifestu bylo napsáno: “Nejsem člověk, jsem Grigor Khachatryan; vy nejste lidi, jste současníky Grigora Khachatryana. Grigor Khachatryan, jméno vznešené a nádherné.” Podle filozofa Vardana Jaloyana neopustil Grigor Khachatryan místo ideologie s prázdnou, naznačil nový druh ideologie, která ubíjí všechny ostatní ideologie svou absurditou, stupiditou a nemožností.
Být nahý je současně považováno za akt zrady: vlasti, “idejí leninismu” a přátelství. Vyjadřuje pocit viny za jakýsi zločin, toto vyjádření je potvrzeno stylem “kriminální” policejní fotografie (záběr zepředu, z profilu a zezadu), tak jako řada jablek na snímku, symbolizujících biblický hřích.
Azat Sargsyan a Grigor Khachatryan jsou “socialističtí” umělci, jejichž díla byla zaměřena proti sovětským idejím. Dokonce i nyní stále přemýšlejí o způsobu, jak bojovat proti systému, který už dále neexistuje. Po rozpadu Sovětského svazu byla tato ideologie nahrazena národní verzí Arménie, a post-sovětská generace se pak zabývala bojem proti národní ideologii. V tomto ohledu zaujímá umělecká tvorba zvláštní místo, jako téměř všichni umělci, kteří se v tomto žánru angažovali, jejichž dílem je sociálně-politické umění.
Nicméně to nemá žádný význam, i když je arménské umění obecně plné sociálních a politických témat, a akce – performance jsou však užitečné, protože se této problematiky dotýkají a předkládají ji. Další umělec David Kareyan, který začal tvořit po pádu Sovětského svazu, prezentoval své dílo Sweet Repression of Ideology (Sladká ideologická represe) na výstavě nazvané Collapse of Illusions (Konec iluzí) v Jerevanu (2000). Vsedě, na kolečkovém křesle četl arménskou národní ideologii, pak vytrhl z knihy několik listů a hodil je do velkého kotle, ve kterém připravoval jakousi “ovesnou kaši”. Invalida je zklamaný jedinec, znovu podvedený tím, že vložil své naděje do nové, demokratické společnosti. A místo toho je krmen národní ideologií.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.