Časopis Umělec 2005/2 >> Vyloučení bojovníka bez přátel Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vyloučení bojovníka bez přátel

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Travis Jeppesen | commentary | en cs de

Proč čteme umělecké časopisy? Promiňte, ale to je otázka, která musí být občas položena. Odpověď se totiž časem mění podle postavení, statusu člověka a podle jeho vztahu ke zbytku tak zvaného uměleckého světa, pokud nějaký takový vůbec existuje. Čteme, protože na těch lesklých stránkách hledáme nějakou projekci nás samotných? Abychom drželi krok s nejnovějšími trendy a nezůstávali pozadu? Zajímá dnes ještě někoho, co chce říci kritik? Existuje stále ještě nezávislá kritika, nepatřící k žádné umělecké instituci?
To jsou otázky, s nimiž se potýkám pokaždé, když dočtu poslední číslo be magazine, tenkého časopisu vycházejícího pod dohledem Berlin Künstlerhaus Bethanien. Číslo jedenáct bylo věnováno tématu „kritika“. Začíná podmanivou esejí Hanno Rauterberga o současné krizi umělecké kritiky. Provokativní prohlášení, že pokud kritika umění naprosto zmlkne, nic se nezmění, ponechme stranou. Rauterberg dále argumentuje, že základní princip kritiky, tedy posudek, se stal záležitostí minulosti. Uznává, že toto prohlášení o „smrti kritiky“ není nic nového, a zároveň trvá na tom, že během své krize dospěla kritika k sebezničení ve jménu „nesprávně pochopené touhy“ po objektivitě. Kritika si jako seriózní intelektuální obor nemůže dovolit být objektivní, dovozuje Rauterberg; jakmile ztratíte první osobu, už to není kritika. Jak říkal Leibniz, veškeré vnímání určuje náhled pozorovatele. Kritika byla nahrazena novým stylem uměleckého psaní, které je sotva něčím víc než propagandou výstav a kariér jedinců.
Rauterbergova esej nastoluje několik zajímavých témat. Proč je dnes tolik umělců a tak málo kritiků? Dříve mohla recenze udělat nebo zničit kariéru umělce. Dnes už to neplatí. Kritikové už nejsou poctěni touto mocí. V historii dvacátého století se kritika jeví jako hybná síla modernismu. Nesmíme zapomenout, že to byl básník – Charles Baudelaire, kdo vytvořil moderní disciplínu umělecké kritiky. Baudelaire, sám umělec, vytvořil z kritiky umění tak, že se neustále tázal a přehodnocoval své vlastní principy. V Americe najdeme slavný příklad Clementa Greenberga, bojovníka za abstraktní expresionisty, a jeho žáky a dále třeba rakouského emigranta Roberta Hughese. Baudelaire, Greenberg, Hughes: tři známá jména v historii umělecké kritiky. Je vůbec ještě, kromě starého nudného Hughese, naživu někdo, jehož jméno by mělo takovou autoritu?
Tato ztráta může být způsobena nejen šířením konzervativních přístupů v oblasti nakladatelského podnikání, ale i mezioborovými postupy v umění. Pod iluzorní maskou svobody se skrývá naprostý kolaps termínu „profesionál umění“. Ten nyní zahrnuje širší matrix profesionálních aktivit. Dnešní kritik je zároveň kurátorem, ředitelem muzea, editorem, možná je i sám výtvarným umělcem. Jak může takový kritik napsat negativní recenzi na výstavu v galerii, kde by sám byl jednoho dne rád kurátorem?
Rauterberg v zásadě navrhuje, aby byl znovu zaveden mnohem přísněji definovaný profesionální sektor podle modelu, jenž se vyvinul během modernismu. Další možností by bylo popřít „smrt kritiky“ a jednoduše začít znovu přispívat k nepřetržitému vývoji této „ztracené“ disciplíny. Pro začátek se zaposlouchejme do hlasů, jež se ozývají z vnějšku malého království veřejného diskursu o umění, a pokusme se integrovat některé z výpovědí odpadlíků do umělecké mluvy, vznikající od počátku konceptualismu. Ta totiž nedávno upadla do naprosto falešného „specializovaného“ pseudojazyka, bohatého na užvaněné nejapnosti, jež účinně diskvalifikují všechny, kdo se pošetile pouštějí do zpochybnění hierarchického systému světové umělecké scény.
A dále, místo abychom se spoléhali na únavné kategorické nahodilosti, měli bychom pracovat na rozvoji nových jazyků umění, které pokoří tradiční omezení kritiky (tedy didaktismus). Jazyk není jen systémem cílů, není sám o sobě závěrem. Je to divoký tvor, jenž chce být vypuštěn na svobodu – musíme mu dovolit svobodně se rozeběhnout a možná i napáchat škody. Ať třeba zadáví samotné principy, které považujeme za nejposvátnější, ať nás zbaví přímo toho, co chceme sdělit. Zkrátka, budoucnost bude potřebovat novou kritiku, která dokáže udržet své přednosti, a přitom se vrátí ke svým básnickým kořenům. Možná se toto nové smilstvo syrového jazyka a syrové filozofie projeví v jiném médiu než je psané slovo. Třeba bude aktivováno digitálně, možná se bude podobat nespoutaným, nečitelným graffiti, jaká najdeme v malbách Cy Twomblyho… Prvním cílem jazyka by mělo být ani nesoudit, ani neživit (i když dokáže obojí), ale naprosto nás pohltit. Tak nás aktivněji spojí s uměleckým objektem skrze jeho tajemnou antipovahu, přivede nás blíže k Pravdě, která je vždy synonymem pro Zmatení.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…