Časopis Umělec 2004/2 >> Obrázky z výstavy - Plug-in, Galerie Futura, Praha, 7. 5.–27. 6. 2004 | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Obrázky z výstavy - Plug-in, Galerie Futura, Praha, 7. 5.–27. 6. 2004Časopis Umělec 2004/201.02.2004 Simona Vladíková | en cs |
|||||||||||||
Plug in znamená zapojeno, spojeno, propojeno. Je fakt, že většina umění na týhle exhibici by nám toho bez proudu mnoho nesdělila (jelikož jde většinou o videa), ale jsou tu i věci, který by bez elektřiny nakonec bylo možný vnímat, a tak pátrám po dalším důvodu tohoto označení. Texty v katalogu mnohé vysvětlí. Kurátorovi (Mario Rizzi) prý kráčí o reflexi kompatibility, integrace a standardizace komunikačních a jiných procesů, a to i, nebo právě s následným rizikem jejich uniformity a potlačení rozmanitosti. Jak se dá odtušit a také dále dočíst, tyto procesy souvisejí mimo jiné i se vznikem a rozšiřováním evropského superstátu, do něhož jsme právě v těchto dnech byli i my (někteří) z východu pojmuti… Takže kdybych to mohla trochu zjednodušit, tématem výstavy je: kdo je kde a proč, kdo je s kým a kdo proti komu a jak komu z toho všeho je…
Celkově je totiž otázek, kterých se výstava snaží dotknout, hned několik: kulturní a národní identita v globalizovaném světě a schopnost umění obé korektně reflektovat, otázka, zda se umění může stát nástrojem sociálních změn, a pak i otázky etické, které s nastíněným bezprostředně souvisejí… Koncepce výstavy se zabývá i problémem role kurátora, která je v tomto případě deklarována jako pokud možno ryze tvůrčí a umělecká. Jenže život je pes, a tak kurátor míní, a divák mění. Ten, kdo přijde zvenku, stejně žádný koncepční pohnutky a priori zkoumat nebude, rovnou bez okolků vstoupí… … a hned zkraje si může aspoň malinko a na chvilku zvednout sebevědomí, pokud nebude inertní a projde si Vítězným obloukem pro osobní použití (2004) z ruky žijícího klasika Jimmieho Durhama. Ještě než si ale stihne pěkně prožít tu chviličku intimního imaginárního ocenění, už ho zpoza rohu začne rušit jakýsi nepravidelný mlácení, a tak mírně znepokojen putuje dál. Jako by se s poutí, nebo spíš se strastiplným postupem skrze prostor a s jeho nesnázemi počítalo, čeká tu o zeď opřená hůl. Není to ale hůl poutnická v pravém slova smyslu. To jen Jimmie nám ze své globální perspektivy nechává prostřednictvím klacku u zdi skoro zenový vzkaz v neo-dada kabátě o středu světa v Praze (Tyč k označení středu světa v Praze, 2004) 1) a o důležitosti našeho středoevropského středobodu. A tak tedy: střed světa vymezit, teď! do zrcadla pohledět, teď! mistrovi složit poklonu, teď! Možnost uvědomit si díky ostřílenýmu hochovi z velkýho světa malost a umrněnost se vždycky hodí, no ne? Thank you very much, Mr. Durham, už nám toho bylo zase třeba! Kdosi za rohem do toho mezitím pořád a bez oddechu mlátí. Během úvah o pocitech nadřazenosti a podřízenosti a o tom, kdo koho má o čem vlastně poučovat a proč, mi ten obtěžující hluk začíná vadit a jdu si přečíst, kdo a proč mi to dělá. Je to Khalil Rabah a mlátí šutrem do oliv. Chci být s tebou (2003), hlásí zbytku světa zřejmě lehce frustrovaný Khalil. No dobrá, když nic víc, tak jo, odpouštím to zvukový obtěžování a i ty nechutně dlouhý nehty na ruce, co drží kámen. Akorát si ještě oddechnu, když kámen mine mravence lezoucího zrovna kolem – aspoň že žádný masakr! Celý je to ale nějaký hrubý a trochu tupý, a ani autorova nepříliš jasná olivová obsese (olivový strom jako symbol života v Palestině) mne moc nebere, a tak se hnu dál. To ale ještě netuším, že daleko nepříjemnější obtěžování, a tentokrát vizuální, mne teprve čeká. Tichá kabinka hrůzy s nechutnou retrorealityTV z nukleárních pokusů na prasatech (ERR: Element One, 1999) od Susan Norrieové mě vážně popudila. Mlčky totiž nakonec atakovala víc než celý Khalilovo třískání, a tak jen vzkaz: Milá Susan, nechci být vizuálně obtěžovaná, a to z jakéhokoli důvodu (dokonce i pokusy na lidech – to už teda fakt nevím, kterej zvrhlík má na tohle kromě autorky žaludek)! Pokud mi někdo pouští takovýhle věci, už mně pak fakt nezajímá, proč to dělá a co tím přesně myslí, anebo jak promyšleně jsou ty nechutnosti instalovaný, a projekce barevně zatónovaná, a na co si při tom sednu, a nevim co ještě… Raději tedy s díky přepínám na jiný kanál! Moje hrubé rozladění naštěstí zachraňuje hned následující Tříminutová zkušenost se sebevraždou (2000) od Anny Jermolaewy – první dobrý video, co tu potkávám. Skupinka takových těch houpacích panenek, co se vždy znovu vrátí do svislé polohy, se pomalu rozpohybuje, až se nakonec jedna o druhou mlátí hlava nehlava a pomalu ale jistě se všecky utloukají k nicotě. Dlouhé tak akorát, svižné, vtipné, výstižné, uvolněné. Jen mi ta sebevražda připadá kolektivní, ale to už je detail. K takovýmu videu už zase naopak nepotřebuju žádný ideo-komentář a je pro mne čitelný. A i kdyby ne třeba přesně tak, jak bylo plánováno, na půvabu mu neubude. Tyhle náznakový věci s nadhledem a vtipným odstupem jsou stejně v umění jedny z nejlepších. Vůbec všechny věci ukotvený víc mimo hmatatelnou realitu jsou pro mě přitažlivý. Anebo aspoň to, co se děje překvapivě a stejně rychle začne jako skončí, podobně tak jako pět třicetisekundových mikropříběhů na midiscreenech volně běžících v prostoru, měnících se v signální barvy, které nám tu zapojila Eija-Liisa Ahtila. Dárek (2001) – lezení po kolenou, lehání si do kaluže, bourání skříní a pár dalších podivných činností, to vše v ženském vydání. A ani bych radši nemusela vědět, že jde o reflexi psychotických stavů. Tak jak to stojí a běží v prostoru a mění se a prolíná a přepíná, je to samo o sobě překvapivé, výstižné, křehké, přesné, živé, …hjó, Eijo-Liiso, skvělé! Stejně tak směle vykračuje do světa velkého umění Mircea Cantor, a to až z exotické Transylvánie. Původním povoláním -náctiletý tulák 2), nyní pan Performance a Video. Sice trochu banální název projekce (Proměny krajiny, 2003), ale nenechte se odradit. Zrcadla držený lidma v prostoru, hukot města, jeho duhový odrazy, světla, pak pohyb městem, barevná architektura někdy á la Giotto a celková atmosféra trochu Michalkov – Utomljonnyje solncem.… myslela jsem nejdřív, že Itálie, ale ona Tirana. Takže celkem slušná globální směs. Občas sice příliš dokumentární, nenápaditá a zdlouhavá, ale kdo vytrvá a neuteče před koncem (jednu chvíli už jsem se zvedala), dočká se citlivě natočených pasáží, hry s klidnými detailními záběry na zrcadlivé plochy s proměnlivými odrazy-obrazy. A když už to vypadá, že máte všechno za sebou, rozběhne se krasohled s Musorgského doprovodem, který když si pustíte v 3-D modelu vidění (add magické obrázky), dáte solidní jízdu! Navíc mi při tónech Obrázků z výstavy došlo, že jsou vlastně jednou z nejlepších reflexí (recenzí) vizuální prezentace (výstavy), jakou znám. Nevím sice, jakou výstavu měl Musorgskij před očima, když je psal, ale dá se předpokládat, že byla dost jiná než tahle, a tak mne trochu zamrzelo, že vzhledem k úrovni mých muzikálních dovedností symfonické ztvárnění Plug in holt nebude. S opět zvednutou hladinou pozitivních emocí se vydávám vstříc novým dobrodružstvím do útrob Futury. Po cestě marně pátrám po autorovi velmi milých digi-fotek alias lightjet tisků, co si tu jakoby mimochodem visí po chodbách – ten člověk mi začíná být nejen svou anonymitou sympatický. Sestoupila jsem do jakési tmavé, smrduté, studené a tudíž poměrně autentické autodílny. Hluk, vlhko, široká škála specifických pachů a maxi projekce simulovaly neutěšenost podobných prostor dostatečně sugestivně. Boty pro Evropu (2002) od Pavla Braily prý vypovídají o rozdílech mezi Východem a Západem a vznikly v potu každodenní pouti světem právě proto, aby tyto diference a nový mýtus transnacionální identity zachytily v subjektivně fragmentovaném čase. Mně z nich však zbyl jen ten chlad a nevlídno, kvůli kterému jsem sklepní prostory záhy opustila. Z ponuré kobky mne ale nevylákalo jen světlo a teplo, ale i záhadný lahodně znějící zpěv zjevně východní provenience. Jeho zdrojem bylo dokumentární video s názvem ASHURA: Tato krev vlitá do mých žilách (2002) – rituální muslimské pouštění žilou zaznamenal Jalal Toufic. Silné mužské emoce syrové a skutečně prožívané podobě. Kolektivní zpěv a bití se do prsou, rozrušení, udýchaní, zpocení muži, někteří na pokraji pláče, tváře na konci rituálu poznamenané prožitkem jako na konci dobrýho sexu. Vše skutečné a nehrané, a tak si říkám, jestli náhodou ne tajně a bez vědomí účastníků natočené, a tudíž na štíru s etikou… Pak k tomu ještě dvě velké černé plachty zřejmě s nějakým liturgickým textem, a tak bych tipovala i slibem. Kaligrafická mandala levé ruky přímo přemlouvala k doteku. Musela jsem se ovládnout, protože muslimům vážně žádný sliby skládat nechci (tím spíš, že si neumím přečíst, co píšou), ale na těch hadrech něco je, to zas jo. I když je člověk zaměřen proti všemu využívání zájmu o islám, ať už v umění nebo mimo něj, téhle instalaci se sdělnost rozhodně nedá upřít. Znovu jsem si potvrdila, že muslimové umí opravdu dovedně pracovat s psychologií davu a s kolektivním emotivním prožíváním mužů. To mají fakt promakaný. Pevný mužský (a zde skutečně pokrevní) svazek s vyloučením všeho ženského. Žena je vyřazena do kategorie utilitární pomůcky muže, která je vhodná tak akorát k oplodnění, rozmnožení a následné péči o potomstvo. Prostě ženská něco jako myčka, lednička a tak… Některé ženy však bohužel tuto muslimskou kategorizaci svou lehce hysterickou obhajobou „ženského“ světa přímo provokují. A i když mám pocit, že už snad všechny umělkyně na světě si svoje odmenstruovaly a odkojily tak kolem poloviny devadesátých let, zástupkyně této odnože umění se tu přece jen ještě zjevila v podobě tělem i duchem prosté instalace o mateřským mlíku Čerstvé, naturální Mbabumama (2004) od Lisy Glauerové. Celou věc nezachraňuje ani fakt, že mateřské mléko nabízí lidem k pití ve vlastnoručně vyrobených obalech, jak jsem se dočetla. Zkrátka – jsem ráda, že mám svý odkojeno, a dál bych to nerozmazávala. I jako ženu mne to zajímá teď už dost málo, a co teprve ty ostatní, např. femininními problémy obtěžované muže! Video Episoda 1 (2003), u jehož popisky stálo, že začíná každou celou hodinu, jsem hned zkraje diskvalifikovala. Sorry, Renzo Martensi, ale trávit na výstavě u jednoho videa celou hodinu, na to fakt nemám. Shlédla jsem tedy jen poměrně syrový monolog nějaké mladé ženy o tom, jak se tam u nich zrovna válčí a nemají co jíst, a pomyslela jsem si něco o absurditě toho, že na to teď tady koukám a že ten, kdo to točil, nemá stejně jako já ani páru o tom, co znamená žít v takovým světě, a že třeba za peníze na natočení toho videa mohla tahle holka mít jídla na měsíc ne-li víc… Nezbývá než souhlasit s poznámkou jednoho z protagonistů filmu, který na otázku, co si o autorovi myslí, odpovídá: „… seš prostě idiot, toužící po dobrodružství…“ U mnoha věcí mi prostě není tak úplně jasný, proč je ten umělec dělá, a když za tou věcí necítím skutečný vnitřní důvod a autorovu motivaci, pak mi přijde dost zbytečný věnovat jí pozornost. Peníze a úsilí jsou vyhozený do vzduchu jen kvůli plnění nějakých přehlídek a časopisů uměním a celý mi to trochu nedává smysl. Všechna deklarovaná, teoreticky umně obhajovaná a košatě argumentovaná témata současného umění jako by vyplňovala faktické kreativní pusto a prázdno, které frustrovaní účastníci uměleckého provozu prostě musí něčím zaplácnout a pak zručně slovy opentlit. Vnímám víc vnějškových vzletných deklarací než důvodných činů, a to je to, co mne netěší. No nic, ještě tedy nahoru po schodech do nejkrásnější místnosti Futury na printy, fotky a jednu miniprojekci. Miniprovedení (pracovní verze) snad budoucí velko-multi-paralelní projekce Baronův kopec (2004) opět od Pavla Braily mne opět nepřesvědčilo a myslím, že ani mega rozměr v tomto případě nezachrání ono nic pod vším tím pozlátkem. Prostě nuda, a už nesejde na tom, jestli malá nebo mega. Ale zase hudba k Pavlovu videu moc pěkně dělala náladičku jemným a výmluvným lightjet tiskům od Phila Collinse. Výýborný fotky, jó, to je ten, co jsem si ho oblíbila ještě bezejmennýho dole na chodbě. Už kočenka s tetováním na ramínku naproti promítací míst- nosti mne zaujala a teď i další tyhle výrazový portréty, moc, moc dobrý. Phil je zjevně pozorný chlapec s citlivým okem i spouští, to se hned pozná. Zde tedy má jediná připomínka k jinak profi instalaci celé výstavy – Philovi bych dala celou tuhle místnost. Ano, přiznám se, mám ráda inteligentní krásu a nerada tupou ošklivost. Mám ráda lehkost, jasnost, vtip a švih, elegantní, stručné, výstižné vyjádření a humor, nejlépe chytrý. Hrubost, krutost, hloupost a láce mne nudí stejně jako plytce tendenční ambice a spekulace všeho „aktuálního“ umění. A ve Futuře je od všeho trochu. Jimmie chytře glosuje, Susan a Lisa každá po svém obtěžují, Khalil frustruje, Anna baví a těší, Eila-Liisa překvapuje, Phil dojímá výrazem, Pavel unavuje, Mircea zrcadlí, Renzo spekuluje, Jalal procítěně prolévá krev. Poznámky: 1. Tento objekt je autorským remakem starší, geograficky nespecifikované verze Tyč k označení středu světa, 1996. 2. Mircea Cantor se ještě jako teenager vzápětí po otevření hranic Rumunska vydal na pouť stopem po Evropě.
01.02.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář