Obrázky z výstavy - Plug-in, Galerie Futura, Praha, 7. 5.–27. 6. 2004

Plug in znamená zapojeno, spojeno, propojeno. Je fakt, že většina umění na týhle exhibici by nám toho bez proudu mnoho nesdělila (jelikož jde většinou o videa), ale jsou tu i věci, který by bez elektřiny nakonec bylo možný vnímat, a tak pátrám po dalším důvodu tohoto označení. Texty v katalogu mnohé vysvětlí. Kurátorovi (Mario Rizzi) prý kráčí o reflexi kompatibility, integrace a standardizace komunikačních a jiných procesů, a to i, nebo právě s následným rizikem jejich uniformity a potlačení rozmanitosti. Jak se dá odtušit a také dále dočíst, tyto procesy souvisejí mimo jiné i se vznikem a rozšiřováním evropského superstátu, do něhož jsme právě v těchto dnech byli i my (někteří) z východu pojmuti… Takže kdybych to mohla trochu zjednodušit, tématem výstavy je: kdo je kde a proč, kdo je s kým a kdo proti komu a jak komu z toho všeho je…
Celkově je totiž otázek, kterých se výstava snaží dotknout, hned několik: kulturní a národní identita v globalizovaném světě a schopnost umění obé korektně reflektovat, otázka, zda se umění může stát nástrojem sociálních změn, a pak i otázky etické, které s nastíněným bezprostředně souvisejí… Koncepce výstavy se zabývá i problémem role kurátora, která je v tomto případě deklarována jako pokud možno ryze tvůrčí a umělecká. Jenže život je pes, a tak kurátor míní, a divák mění. Ten, kdo přijde zvenku, stejně žádný koncepční pohnutky a priori zkoumat nebude, rovnou bez okolků vstoupí…
… a hned zkraje si může aspoň malinko a na chvilku zvednout sebevědomí, pokud nebude inertní a projde si Vítězným obloukem pro osobní použití (2004) z ruky žijícího klasika Jimmieho Durhama. Ještě než si ale stihne pěkně prožít tu chviličku intimního imaginárního ocenění, už ho zpoza rohu začne rušit jakýsi nepravidelný mlácení, a tak mírně znepokojen putuje dál. Jako by se s poutí, nebo spíš se strastiplným postupem skrze prostor a s jeho nesnázemi počítalo, čeká tu o zeď opřená hůl. Není to ale hůl poutnická v pravém slova smyslu. To jen Jimmie nám ze své globální perspektivy nechává prostřednictvím klacku u zdi skoro zenový vzkaz v neo-dada kabátě o středu světa v Praze (Tyč k označení středu světa v Praze, 2004) 1) a o důležitosti našeho středoevropského středobodu. A tak tedy: střed světa vymezit, teď! do zrcadla pohledět, teď! mistrovi složit poklonu, teď! Možnost uvědomit si díky ostřílenýmu hochovi z velkýho světa malost a umrněnost se vždycky hodí, no ne? Thank you very much, Mr. Durham, už nám toho bylo zase třeba!
Kdosi za rohem do toho mezitím pořád a bez oddechu mlátí. Během úvah o pocitech nadřazenosti a podřízenosti a o tom, kdo koho má o čem vlastně poučovat a proč, mi ten obtěžující hluk začíná vadit a jdu si přečíst, kdo a proč mi to dělá. Je to Khalil Rabah a mlátí šutrem do oliv. Chci být s tebou (2003), hlásí zbytku světa zřejmě lehce frustrovaný Khalil. No dobrá, když nic víc, tak jo, odpouštím to zvukový obtěžování a i ty nechutně dlouhý nehty na ruce, co drží kámen. Akorát si ještě oddechnu, když kámen mine mravence lezoucího zrovna kolem – aspoň že žádný masakr! Celý je to ale nějaký hrubý a trochu tupý, a ani autorova nepříliš jasná olivová obsese (olivový strom jako symbol života v Palestině) mne moc nebere, a tak se hnu dál.
To ale ještě netuším, že daleko nepříjemnější obtěžování, a tentokrát vizuální, mne teprve čeká. Tichá kabinka hrůzy s nechutnou retrorealityTV z nukleárních pokusů na prasatech (ERR: Element One, 1999) od Susan Norrieové mě vážně popudila. Mlčky totiž nakonec atakovala víc než celý Khalilovo třískání, a tak jen vzkaz: Milá Susan, nechci být vizuálně obtěžovaná, a to z jakéhokoli důvodu (dokonce i pokusy na lidech – to už teda fakt nevím, kterej zvrhlík má na tohle kromě autorky žaludek)! Pokud mi někdo pouští takovýhle věci, už mně pak fakt nezajímá, proč to dělá a co tím přesně myslí, anebo jak promyšleně jsou ty nechutnosti instalovaný, a projekce barevně zatónovaná, a na co si při tom sednu, a nevim co ještě… Raději tedy s díky přepínám na jiný kanál!
Moje hrubé rozladění naštěstí zachraňuje hned následující Tříminutová zkušenost se sebevraždou (2000) od Anny Jermolaewy – první dobrý video, co tu potkávám. Skupinka takových těch houpacích panenek, co se vždy znovu vrátí do svislé polohy, se pomalu rozpohybuje, až se nakonec jedna o druhou mlátí hlava nehlava a pomalu ale jistě se všecky utloukají k nicotě. Dlouhé tak akorát, svižné, vtipné, výstižné, uvolněné. Jen mi ta sebevražda připadá kolektivní, ale to už je detail. K takovýmu videu už zase naopak nepotřebuju žádný ideo-komentář a je pro mne čitelný. A i kdyby ne třeba přesně tak, jak bylo plánováno, na půvabu mu neubude.
Tyhle náznakový věci s nadhledem a vtipným odstupem jsou stejně v umění jedny z nejlepších. Vůbec všechny věci ukotvený víc mimo hmatatelnou realitu jsou pro mě přitažlivý. Anebo aspoň to, co se děje překvapivě a stejně rychle začne jako skončí, podobně tak jako pět třicetisekundových mikropříběhů na midiscreenech volně běžících v prostoru, měnících se v signální barvy, které nám tu zapojila Eija-Liisa Ahtila. Dárek (2001) – lezení po kolenou, lehání si do kaluže, bourání skříní a pár dalších podivných činností, to vše v ženském vydání. A ani bych radši nemusela vědět, že jde o reflexi psychotických stavů. Tak jak to stojí a běží v prostoru a mění se a prolíná a přepíná, je to samo o sobě překvapivé, výstižné, křehké, přesné, živé, …hjó, Eijo-Liiso, skvělé!
Stejně tak směle vykračuje do světa velkého umění Mircea Cantor, a to až z exotické Transylvánie. Původním povoláním -náctiletý tulák 2), nyní pan Performance a Video. Sice trochu banální název projekce (Proměny krajiny, 2003), ale nenechte se odradit. Zrcadla držený lidma v prostoru, hukot města, jeho duhový odrazy, světla, pak pohyb městem, barevná architektura někdy á la Giotto a celková atmosféra trochu Michalkov – Utomljonnyje solncem.… myslela jsem nejdřív, že Itálie, ale ona Tirana. Takže celkem slušná globální směs. Občas sice příliš dokumentární, nenápaditá a zdlouhavá, ale kdo vytrvá a neuteče před koncem (jednu chvíli už jsem se zvedala), dočká se citlivě natočených pasáží, hry s klidnými detailními záběry na zrcadlivé plochy s proměnlivými odrazy-obrazy. A když už to vypadá, že máte všechno za sebou, rozběhne se krasohled s Musorgského doprovodem, který když si pustíte v 3-D modelu vidění (add magické obrázky), dáte solidní jízdu!
Navíc mi při tónech Obrázků z výstavy došlo, že jsou vlastně jednou z nejlepších reflexí (recenzí) vizuální prezentace (výstavy), jakou znám. Nevím sice, jakou výstavu měl Musorgskij před očima, když je psal, ale dá se předpokládat, že byla dost jiná než tahle, a tak mne trochu zamrzelo, že vzhledem k úrovni mých muzikálních dovedností symfonické ztvárnění Plug in holt nebude.
S opět zvednutou hladinou pozitivních emocí se vydávám vstříc novým dobrodružstvím do útrob Futury. Po cestě marně pátrám po autorovi velmi milých digi-fotek alias lightjet tisků, co si tu jakoby mimochodem visí po chodbách – ten člověk mi začíná být nejen svou anonymitou sympatický.
Sestoupila jsem do jakési tmavé, smrduté, studené a tudíž poměrně autentické autodílny. Hluk, vlhko, široká škála specifických pachů a maxi projekce simulovaly neutěšenost podobných prostor dostatečně sugestivně. Boty pro Evropu (2002) od Pavla Braily prý vypovídají o rozdílech mezi Východem a Západem a vznikly v potu každodenní pouti světem právě proto, aby tyto diference a nový mýtus transnacionální identity zachytily v subjektivně fragmentovaném čase. Mně z nich však zbyl jen ten chlad a nevlídno, kvůli kterému jsem sklepní prostory záhy opustila.
Z ponuré kobky mne ale nevylákalo jen světlo a teplo, ale i záhadný lahodně znějící zpěv zjevně východní provenience. Jeho zdrojem bylo dokumentární video s názvem ASHURA: Tato krev vlitá do mých žilách (2002) – rituální muslimské pouštění žilou zaznamenal Jalal Toufic. Silné mužské emoce syrové a skutečně prožívané podobě. Kolektivní zpěv a bití se do prsou, rozrušení, udýchaní, zpocení muži, někteří na pokraji pláče, tváře na konci rituálu poznamenané prožitkem jako na konci dobrýho sexu. Vše skutečné a nehrané, a tak si říkám, jestli náhodou ne tajně a bez vědomí účastníků natočené, a tudíž na štíru s etikou… Pak k tomu ještě dvě velké černé plachty zřejmě s nějakým liturgickým textem, a tak bych tipovala i slibem. Kaligrafická mandala levé ruky přímo přemlouvala k doteku. Musela jsem se ovládnout, protože muslimům vážně žádný sliby skládat nechci (tím spíš, že si neumím přečíst, co píšou), ale na těch hadrech něco je, to zas jo. I když je člověk zaměřen proti všemu využívání zájmu o islám, ať už v umění nebo mimo něj, téhle instalaci se sdělnost rozhodně nedá upřít. Znovu jsem si potvrdila, že muslimové umí opravdu dovedně pracovat s psychologií davu a s kolektivním emotivním prožíváním mužů. To mají fakt promakaný. Pevný mužský (a zde skutečně pokrevní) svazek s vyloučením všeho ženského. Žena je vyřazena do kategorie utilitární pomůcky muže, která je vhodná tak akorát k oplodnění, rozmnožení a následné péči o potomstvo. Prostě ženská něco jako myčka, lednička a tak…
Některé ženy však bohužel tuto muslimskou kategorizaci svou lehce hysterickou obhajobou „ženského“ světa přímo provokují. A i když mám pocit, že už snad všechny umělkyně na světě si svoje odmenstruovaly a odkojily tak kolem poloviny devadesátých let, zástupkyně této odnože umění se tu přece jen ještě zjevila v podobě tělem i duchem prosté instalace o mateřským mlíku Čerstvé, naturální Mbabumama (2004) od Lisy Glauerové. Celou věc nezachraňuje ani fakt, že mateřské mléko nabízí lidem k pití ve vlastnoručně vyrobených obalech, jak jsem se dočetla. Zkrátka – jsem ráda, že mám svý odkojeno, a dál bych to nerozmazávala. I jako ženu mne to zajímá teď už dost málo, a co teprve ty ostatní, např. femininními problémy obtěžované muže!
Video Episoda 1 (2003), u jehož popisky stálo, že začíná každou celou hodinu, jsem hned zkraje diskvalifikovala. Sorry, Renzo Martensi, ale trávit na výstavě u jednoho videa celou hodinu, na to fakt nemám. Shlédla jsem tedy jen poměrně syrový monolog nějaké mladé ženy o tom, jak se tam u nich zrovna válčí a nemají co jíst, a pomyslela jsem si něco o absurditě toho, že na to teď tady koukám a že ten, kdo to točil, nemá stejně jako já ani páru o tom, co znamená žít v takovým světě, a že třeba za peníze na natočení toho videa mohla tahle holka mít jídla na měsíc ne-li víc… Nezbývá než souhlasit s poznámkou jednoho z protagonistů filmu, který na otázku, co si o autorovi myslí, odpovídá: „… seš prostě idiot, toužící po dobrodružství…“
U mnoha věcí mi prostě není tak úplně jasný, proč je ten umělec dělá, a když za tou věcí necítím skutečný vnitřní důvod a autorovu motivaci, pak mi přijde dost zbytečný věnovat jí pozornost. Peníze a úsilí jsou vyhozený do vzduchu jen kvůli plnění nějakých přehlídek a časopisů uměním a celý mi to trochu nedává smysl. Všechna deklarovaná, teoreticky umně obhajovaná a košatě argumentovaná témata současného umění jako by vyplňovala faktické kreativní pusto a prázdno, které frustrovaní účastníci uměleckého provozu prostě musí něčím zaplácnout a pak zručně slovy opentlit. Vnímám víc vnějškových vzletných deklarací než důvodných činů, a to je to, co mne netěší.
No nic, ještě tedy nahoru po schodech do nejkrásnější místnosti Futury na printy, fotky a jednu miniprojekci. Miniprovedení (pracovní verze) snad budoucí velko-multi-paralelní projekce Baronův kopec (2004) opět od Pavla Braily mne opět nepřesvědčilo a myslím, že ani mega rozměr v tomto případě nezachrání ono nic pod vším tím pozlátkem. Prostě nuda, a už nesejde na tom, jestli malá nebo mega.
Ale zase hudba k Pavlovu videu moc pěkně dělala náladičku jemným a výmluvným lightjet tiskům od Phila Collinse. Výýborný fotky, jó, to je ten, co jsem si ho oblíbila ještě bezejmennýho dole na chodbě. Už kočenka s tetováním na ramínku naproti promítací míst- nosti mne zaujala a teď i další tyhle výrazový portréty, moc, moc dobrý. Phil je zjevně pozorný chlapec s citlivým okem i spouští, to se hned pozná. Zde tedy má jediná připomínka k jinak profi instalaci celé výstavy – Philovi bych dala celou tuhle místnost.
Ano, přiznám se, mám ráda inteligentní krásu a nerada tupou ošklivost. Mám ráda lehkost, jasnost, vtip a švih, elegantní, stručné, výstižné vyjádření a humor, nejlépe chytrý. Hrubost, krutost, hloupost a láce mne nudí stejně jako plytce tendenční ambice a spekulace všeho „aktuálního“ umění. A ve Futuře je od všeho trochu. Jimmie chytře glosuje, Susan a Lisa každá po svém obtěžují, Khalil frustruje, Anna baví a těší, Eila-Liisa překvapuje, Phil dojímá výrazem, Pavel unavuje, Mircea zrcadlí, Renzo spekuluje, Jalal procítěně prolévá krev.

Poznámky:
1. Tento objekt je autorským remakem starší, geograficky nespecifikované verze
Tyč k označení středu světa, 1996.
2. Mircea Cantor se ještě jako teenager vzápětí po otevření hranic Rumunska vydal na pouť stopem po Evropě.

01.02.2004