Časopis Umělec 2001/1 >> Salon 26 | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Salon 26Časopis Umělec 2001/101.01.2001 Željko Blače | bienále | en cs |
|||||||||||||
V lednu 2001 se na záhřebském výstavišti představil 26. Salon mladých, klíčová výstava pro prezentaci mladé generace umělců v Chorvatsku. Již od roku 1967 byl nejen místem pro sledování aktuálních změn ve výtvarném umění, ale i příležitostí pro první akce studentů ještě nepřipravených na samostatný výstup.
Po dlouhé době a několika pokusech o organizaci výstav uvnitř veletržního komplexu se pátý pavilon na tři týdny stal místem pro prezentací výtvarného umění, ale také událostí, která je relevantní pro celkovou kulturní scénu. Letošní Salon opět potvrdil fakt, že se mladí drží už tradiční zásady “nutnosti revolučních změn Salonu”. Podobnými změnami navíc prochází i documenta 11, která se znovu přibližuje širším konceptům ze 70. let s přesahem do společnosti a politiky a kurátoři letošní výstavy Slaven Tolj, Jurij Krpan a Michal Koleček tuto inspiraci několikrát ozřejmili. Už při vyhlášení soutěže Tolj poukázal na potřebu opustit “bezideovost salonních výstav, kde se díla vybírají, prezentují a oceňují v rámci svého média, a vyšlapané cesty studentů akademie od vzdělání přes vystavování na salonu k… bezmocnému bloudění”. Podobné postoje potvrdil také Jurij Krpan, vedoucí lublaňské galerie Kapelica, ve svém úvodním textu pro první ze dvou zpravodajů vydaných během salonu. Podle něj koncept “salonu” a ještě k tomu “mladých” činí z této instituce anachronismus a vzdaluje ji od kontextu, kterým se kurátoři a organizátoři při týmové práci zabývali. Mezi hlavní “témata” výstavy patřil “individualismus a/nebo kolektivismus”, “zodpovědnost”, “frustrace jako podnět” a “humor” byly vyššími směrodatnými ukazateli pro obecnou senzibilitu 26. Salonu mladých než kategorie, uvnitř kterých měly být práce umístěny. I když původně byl zahrnut relativně vysoký počet okolo 270 prací, nakonec bylo vystaveno jen 30 děl. Tento nízký počet omlouvá jen chronicky špatný stav výtvarné produkce v Chorvatsku. Jedním z primárních úkolů letošního Salonu bylo představení různých modelů organizací, které vznikají mimo staré instituce a navazují na univerzální kontext. S tímto cílem ohlásil Tolj hosty ze zahraničních center, kteří jsou, “...vášnivě infikovaní životem a připraveni vidět, slyšet a rozpoznat tep skutečnosti. Rozhodnutím smazat kategorizace potvrdíme, že jsme jenom lidé a nikoli malíři, sochaři, designéři, architekti, atd. Žádná kategorie ani šuplík nás neochrání před skutečným životem a skutečnými otázkami.” Vedle Michala Kolečka, který představil méně známé umělecké projekty a ga lerii Emila Filly z České republiky, se jako hosté prezentovala centra a iniciativy t0 Public Netbase z Vídně, Foundation for Art&Creative Technology z Liverpoolu, Hull Time Based Arts z Anglie, Bureau of Low Technology ze San Franciska, a také umělci 01.org z Boloně, Eclipse z Lublaně, James Wallbank z Redundant Technology Initiative, RTMark z USA a performer Oskar Dawicki z Krakova a Honor Hager, kurátorka v londýnském Tate Modern. Na salonu se také poprvé objevila teorie a jako jediná byla tato sekce otevřená i pro starší 35 let. Bohužel, teoretická akce/performance Maši Štrbac, která si přála iniciovat diskusi o a na Salonu, nenarazila na úrodnou půdu. Špatná volba hostujícího teoretika Roye Ascotta, kterého vybral organizátor teoretické části Zoran Roško, a nepřítomnost Miška Šuvakoviće zdaleka nenaplnily ambice této části výstavy. Teoretická skupina PastForward z institutu Mama předvedla dvě ohlášená vystoupení, ale o úspěšnosti je těžké mluvit, stejně jako bylo těžké je přes hluk v pavilonu slyšet. Této špatné konstelace využili Sonja Briski Uzelac s prací o známé syntagmě “co, jak a pro koho vystavovat” a Goran Blagus s textem Umění na síti, který kromě průměrnosti a chybného názvu, autor totiž mluvil o umění sítě, zásadně nepřispěl teoretické oblasti, kterou se zabývá. V soutěžní části tradiční cenu AGMa po zásluze získala Tanja Dabo, jejíž práci většina návštěvníků oceňovala pro specificky intimní a neokázalou výpověď (kombinace černobílé fotografie a textu). Kurátoři Krpan, Tolj a Koleček se pokusili vyhnout sportovně-soutěživému charakteru, a tak cenu rozdělili rovnoměrně mezi trojici umělců. Získali ji Denis Krašković za Jak proklatí z pekla zachránili gangstery Ronalda Reagana, Marijan Crtalić za Můj život, moje umění a Ivan Marušić Klif za nepojmenovanou interaktivní videoinstalaci. Přes výrazně odlišnou senzibilitu byl všem třem společný zájem o média — u Marušiće s více kryptickými výsledky, u Kraškoviće ve stylu zábavního průmyslu a u Crtaliće diletantsko-voyeursky. 26. vydání pravděpodobně všem utkví v paměti díky odvážnému záměru ze strany Salonu, který se pro nedostatek větší finanční podpory a organizačních výpadků zapříčiněných příliš velkým počtem kompromisů bohužel nepodařilo realizovat. Nezájem publika navzdory významu zahraničních hostů, které by si takto seskupené přály mít i daleko známější akce, vypovídá o tom, jak malé je pochopení pro současné umění. A tak i letošní Salon zůstal, jak Tolj vlastně předpověděl, především přehledem směrů, kterými je možno se vydat, a nikoli ucelenou formou. Přeložila Daria Podboj. Foto Marko F. Ercegović
01.01.2001
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář