Časopis Umělec 1999/3 >> Sedm tezí o krizi současného českého umění Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1999, 3
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Sedm tezí o krizi současného českého umění

Časopis Umělec 1999/3

01.03.1999

Tomáš Pospiszyl | názory | en cs

1. Projevem současné krize je to, že v Čechách v posledních letech vzniká jen malý počet silných a zajímavých uměleckých děl.

2. Je nutné si uvědomit, že tato krize není výhradně odvozená z celospolečenských nebo ekonomických problémů, ale vyrůstá ze samotné situace ve výtvarném umění.

3. Mezi mnohými českými umělci i kritiky panuje sebeuspokojení. Ti, co si krizi uvědomují, se snaží vinu svádět na „provoz“ umění, stát, galerie, západní umění, ale nehledají ho ve vlastní práci.

4. V českém výtvarném umění neexistuje kritická platforma, neexistuje ani kritický jazyk, kterým by se vedly polemiky. Proto přetrvává nejednotnost v otázce mnohých základních hodnot českého umění. Je zde neschopnost seriózně a s argumenty podpořit dobré umělecké výkony a nemilosrdně poukazovat na ty mizerné.

5. Umění není schopné přesvědčit společnost o své důležitosti. Neexistuje kritické množství publika současného umění. I díky tomu je zájem státu o podporu výtvarného umění nízký, i díky tomu neexistuje politická a finanční podpora umění. Iniciativa na tomto poli přitom musí vycházet od samotných umělců, kritiků a pracovníků uměleckých institucí. I proto dodnes existuje velké nepochopení hodnot i klasické moderny mezi obyvatelstvem a někdy dokonce i intelektuální elitou.

6. České umění se málo otevírá vnějším i vnitřním podnětům, zvláště z hlediska vnitřní formy umění. Například žádný z pěti umělců pracujících na obřích billboardech nepracoval s textem či fotografií, umělci pouze do daných rozměrů zvětšili svá malířská díla. V Čechách vzniká jen málo osobité architektury, je zde příliš nízký počet veřejných zakázek pro umělecká díla.

7. Neexistuje umělecká komunita a neexistují umělecké spolky, které by svou vahou mohly účinně lobbovat ve prospěch umění, nebo pomocí své autority přesvědčit publikum a stát o potřebě umění. V Čechách je ke své škodě umělecká komunita neuvěřitelně rozdrobená a řevnivá. Proto je zde každý druhý ředitelem, existuje obrovský počet státem podporovaných výstavních prostor, které soupeří o stejné peníze, stejné prostory a stejné umělce. Neexistují alternativní galerie, které by vedli samotní umělci.






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…