Časopis Umělec 2003/2 >> Stíny Stokerova dramatu Přehled všech čísel
Stíny Stokerova dramatu
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Stíny Stokerova dramatu

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Jiří Ptáček | performance | en cs

O Michalu Pěchoučkovi se v poslední době nejčastěji mluví v superlativech. Jeho talent je (znenadání nebo podle očekávání – to už zůstává na každém zvlášť) vyzrálý a nadále vedený s velkou sebekázní. Každý jeho další krok je proto sledován o to bedlivěji. Ale zopakujme si, jakými nástroji toho Michal Pěchouček dosáhl: nevyvinul větší úsilí na získání veřejného mínění mimo umělecké teritorium, nepropadl dryáčnické dikci sebepropagace, nevloudil se mezi nás ani nepřímo skrze kuloárové diskuze o svých osudech. Zachce-li se mluvit o Pěchoučkově intimním světě, většinou se sklouzne k jeho práci. Není divu, protože právě tvořivá chuť z jeho osobnosti sálá a při mimořádné citlivosti k sociálnímu outsiderství a k úloze soucítění, i při přirozeném pochopení pro význam společenské etikety se zpětně nenabízí k povrchní profanaci. Vlastně lze říci, že je to osobnost neprostupná, přestože se nabízející.

Sběratel
Toto není text o domácnostních peripetiích Michala Pěchoučka. Ačkoli se to bude zdát. Toto je nepřesný odlitek další šlépěje, kterou po sobě zanechal. Šlépěje, která má svůj začátek a konec, špičku a patu, co lze vynést na časovou přímku – a následně ze vzniklé úsečky znejistět.
Na počátku bylo pozvání do ateliéru, které platilo pro Janu Kalinovou a pro mne. Zpočátku jsem nechápal, na co jsem zván. Michal Pěchouček avizoval večer s vínem a představením. Myšlenka na jakýkoli večírek mne ovšem dopředu vyčerpávala a předzvěst něčeho se rychle měnila v aktuální duševní rozpoložení. S grácií, jíž jsem se v té chvíli zmohl, jsem návštěvu odmítl. Jana Kalinová pozvání přijala. Druhý den jsem se od ní dozvěděl, o co jsem přišel. Představení Michala Pěchoučka se mi ihned jevilo jako vrcholná forma prezentace toho, co jsem dříve viděl v brněnském Pražákově paláci.

Pražákův palác
Pěchoučkovy galerijní prezentace obvykle vypadají jako pečlivý výstřižek z filmového kotouče. Také ta poslední zprostředkovávala příběh rozkrájený do stejnoměrných políček, tentokrát však poznamenaný autorovým příklonem k olejomalbě. Ale ani poctivé hledání podroušeného výrazu ve vztazích zelení, černí, béží a hnědí nezastřelo, že obrazový pruh po obvodě bílého podkrovního sálu je souborem prolínaček a střihů uvnitř jednoho příběhu. Spojovalo jej však více tušení dramatu než zřejmá vyprávěcí osa. Ikonické detaily filmového hororu – kočičí stín, masožravá zrůdnost opulentních pokojových květin nebo černočervená kombinace drákulovského úboru spolu se samostatným pohybem jednotlivých protáhlých prstů na několika autoportrétech – se spojovaly s romantizující marínou s korábem na rozbouřeném oceánu a jinde se přelévaly do pustiny prázdných nemocničních chodeb a omšelosti policejní uniformy. Něco se stalo, a nejspíš to byl zločin. Policajt by neexistoval, neexistoval-li by zločin – to není nekonečná smyčka se slepicí a vejcem. A policajt nemívá ve zvyku datlovat výpovědi, nemá-li podezření. Ale jaký zločin se stal a stal se skutečně? Nebo už soubor příznaků znamená, že k němu došlo? Napětí detektivky se vždy stupňuje, když si nemůžeme být jisti, že spolu s Derrickem vyšetřujeme něco, co za vyšetřování stojí, a víme pouze o šestém smyslu profesionálů. A co u dvou po sobě jdoucích maleb znamená přeskupení předmětů na stole vyšetřovny? Pouze autorský střih dějem, který následující výjev ještě více zkomplikuje? Není sám vypravěč zločincem, pokud bludičkovitě svádí a přitom nás nepřibližuje k cíli?
To mimořádné se však odehrávalo na obrazovce televizoru u vstupu do sálu.

Sběratel II
A to jsem chtěl vidět na živo.
K Pěchoučkovi do ateliéru jsem se objednal. Svoji zvědavost jsem skryl za hosty z Berlína, kteří v Praze pátrali po českých umělcích, jež by bylo možné prodávat v zahraničí. K ateliéru na Národní třídě jsme se ovšem dostali až po setmění. Michal Pechouček nás přesto uvítal vřele a uvedl do uklizeného ateliéru, kde nejen maluje, ale také vyučuje své vrstevníky. Ústřední a největší místnost s linoleem na podlaze byla uklizená a opatřená malým stolkem a několika židlemi. Na třech z nich už seděli hosté, a tak nás bylo osm.
U stěny stálo nízké pódium, zčásti zakryté oponou z lehké černé látky. Rýsovaly se na ní hrany skrytého obrazu.
Když autor pustil na přenosném přehrávači hudbu z Hitchcockova Psycha a sňal oponu, vzhledem k návštěvě brněnské výstavy jsem věděl, co mě čeká. Prosté přinášení obrazů ze skladu a jejich kladení do řady. Přesto se z něj stalo gradující show. Hudební složka jako by Pěchoučka řídila, aniž se zbavil civilního svérázu, nebo se snížil k teatrálnímu kontaktu s publikem. Konkrétní hudební motiv znamenal vyčkávání před jedním obrazovým výjevem. Se změnou atmosféry přicházel výjev jiný. Soustavy “pomlk a vstupů” omezovaly možnosti vnímat malbu “podle chuti” a vzbuzovaly pocit, že obrazy unikají očím snad až příliš brzy.
Titulky spolupracovníků (scénář: Bram Stoker!) a portrét zdravotní sestřičky s rudým pohledem sérii uzavřely. Krátká úklona do potlesku šestnácti dlaní a pomalu se rozvíjející konverzace “jako by se nic nestalo”. A za okamžik totéž představení podruhé. Ještě precizněji a tektoničtěji provedené.
To, co se v Pražákově paláci ve dvou variantách objevilo jako videozáznam, nabylo v přímém kontaktu významnější rozměr. Dokumentární kvalita vhs nahrávky zpřístupňovala základ prezentace v informativní kvalitě. Ale v ateliéru nutkala možnost Pěchoučka zastavit a malbu zkoumat, kdyby to neznamenalo bezostyšné narušení autorského záměru. Také “tanec forem”, jímž se Pěchoučkův transport mezi místnostmi bezesporu stal, se konkretizoval v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že jsme mlčenlivými spolukonstruktéry neopakovatelného časoprostorového děje.

Národní třída
Performance Michala Pěchoučka vychází ze vzájemnosti. Vlastně nelze odhadnout, kde a kdy začíná. Pozváním, přivítáním u domovních dveří, rozhovorem nebo se stištěním tlačítka “play”? Naznačuje událost mimo teritorium divadelního vystoupení i artefaktu. My se zase stáváme přímým důvodem k maximálnímu soustředění a vypětí.
Jistě: filmové fenomény určitě nezaměníme při představení za film, to už spíš za historické pouťové tabule. Malby však demaskují kompozičně-znakové soubory obav, nejistot a strachu. Vždyť třeba zmíněný Alfred Hitchcock proslul bezohledným prozkoumáváním situačních reakcí a smyslových kódů strachu a pokusy na svém nejbližším okolí. Když Pěchouček tyto kódy znovu předestírá, původní obrazový filmový tok eliminuje na jednotliviny a současně charakterizuje jako řád různých klišé a mnohokrát zopakovaných apropriací (bez toho, aby na to upozorňoval). Připomíná filmový vzor a my neupadáme pouze do estetických reálií olejomalby. A proto se také (při veškeré malebné lyrizaci) nadále bojíme, přestože již ne reálného zdroje obav, ale jeho uvyklé reprezentace. Již se nebojíme strašáka, ale bojíme se kvůli tomu, že vše napovídá, že se máme bát. Ale tak to vlastně chodí i mimo umělecká média: děsíme se tmy spíš proto, že nám bylo “sděleno”, že se jí máme děsit, než abychom s ní měli špatnou zkušenost. Tma je prostý fyzikální úkaz naplněný idejemi a starými animálními reflexy.

Sběratel III
Můžete si to vyzkoušet sami. Michal Pěchouček prý vyhoví žádostem, které se vůči němu vznesou. V tom tkví důležitý sociální aspekt jeho performancí: nevyvolávat chiméru komunitní intimity, neobrábět už tak otupělé senzory lidí ve veřejném prostoru, ale otevřít se konkrétnímu zájmu. Když jsme si však spolu promluvili o zveřejnění telefonního čísla, raději doporučil e-mailovou adresu. Napadlo mě: vždyť v každém druhém thrilleru někdo někoho po telefonu obtěžuje.

Michal.Pechoucek@seznam.cz




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…