Časopis Umělec 2003/2 >> Stíny Stokerova dramatu Přehled všech čísel
Stíny Stokerova dramatu
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Stíny Stokerova dramatu

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Jiří Ptáček | performance | en cs

O Michalu Pěchoučkovi se v poslední době nejčastěji mluví v superlativech. Jeho talent je (znenadání nebo podle očekávání – to už zůstává na každém zvlášť) vyzrálý a nadále vedený s velkou sebekázní. Každý jeho další krok je proto sledován o to bedlivěji. Ale zopakujme si, jakými nástroji toho Michal Pěchouček dosáhl: nevyvinul větší úsilí na získání veřejného mínění mimo umělecké teritorium, nepropadl dryáčnické dikci sebepropagace, nevloudil se mezi nás ani nepřímo skrze kuloárové diskuze o svých osudech. Zachce-li se mluvit o Pěchoučkově intimním světě, většinou se sklouzne k jeho práci. Není divu, protože právě tvořivá chuť z jeho osobnosti sálá a při mimořádné citlivosti k sociálnímu outsiderství a k úloze soucítění, i při přirozeném pochopení pro význam společenské etikety se zpětně nenabízí k povrchní profanaci. Vlastně lze říci, že je to osobnost neprostupná, přestože se nabízející.

Sběratel
Toto není text o domácnostních peripetiích Michala Pěchoučka. Ačkoli se to bude zdát. Toto je nepřesný odlitek další šlépěje, kterou po sobě zanechal. Šlépěje, která má svůj začátek a konec, špičku a patu, co lze vynést na časovou přímku – a následně ze vzniklé úsečky znejistět.
Na počátku bylo pozvání do ateliéru, které platilo pro Janu Kalinovou a pro mne. Zpočátku jsem nechápal, na co jsem zván. Michal Pěchouček avizoval večer s vínem a představením. Myšlenka na jakýkoli večírek mne ovšem dopředu vyčerpávala a předzvěst něčeho se rychle měnila v aktuální duševní rozpoložení. S grácií, jíž jsem se v té chvíli zmohl, jsem návštěvu odmítl. Jana Kalinová pozvání přijala. Druhý den jsem se od ní dozvěděl, o co jsem přišel. Představení Michala Pěchoučka se mi ihned jevilo jako vrcholná forma prezentace toho, co jsem dříve viděl v brněnském Pražákově paláci.

Pražákův palác
Pěchoučkovy galerijní prezentace obvykle vypadají jako pečlivý výstřižek z filmového kotouče. Také ta poslední zprostředkovávala příběh rozkrájený do stejnoměrných políček, tentokrát však poznamenaný autorovým příklonem k olejomalbě. Ale ani poctivé hledání podroušeného výrazu ve vztazích zelení, černí, béží a hnědí nezastřelo, že obrazový pruh po obvodě bílého podkrovního sálu je souborem prolínaček a střihů uvnitř jednoho příběhu. Spojovalo jej však více tušení dramatu než zřejmá vyprávěcí osa. Ikonické detaily filmového hororu – kočičí stín, masožravá zrůdnost opulentních pokojových květin nebo černočervená kombinace drákulovského úboru spolu se samostatným pohybem jednotlivých protáhlých prstů na několika autoportrétech – se spojovaly s romantizující marínou s korábem na rozbouřeném oceánu a jinde se přelévaly do pustiny prázdných nemocničních chodeb a omšelosti policejní uniformy. Něco se stalo, a nejspíš to byl zločin. Policajt by neexistoval, neexistoval-li by zločin – to není nekonečná smyčka se slepicí a vejcem. A policajt nemívá ve zvyku datlovat výpovědi, nemá-li podezření. Ale jaký zločin se stal a stal se skutečně? Nebo už soubor příznaků znamená, že k němu došlo? Napětí detektivky se vždy stupňuje, když si nemůžeme být jisti, že spolu s Derrickem vyšetřujeme něco, co za vyšetřování stojí, a víme pouze o šestém smyslu profesionálů. A co u dvou po sobě jdoucích maleb znamená přeskupení předmětů na stole vyšetřovny? Pouze autorský střih dějem, který následující výjev ještě více zkomplikuje? Není sám vypravěč zločincem, pokud bludičkovitě svádí a přitom nás nepřibližuje k cíli?
To mimořádné se však odehrávalo na obrazovce televizoru u vstupu do sálu.

Sběratel II
A to jsem chtěl vidět na živo.
K Pěchoučkovi do ateliéru jsem se objednal. Svoji zvědavost jsem skryl za hosty z Berlína, kteří v Praze pátrali po českých umělcích, jež by bylo možné prodávat v zahraničí. K ateliéru na Národní třídě jsme se ovšem dostali až po setmění. Michal Pechouček nás přesto uvítal vřele a uvedl do uklizeného ateliéru, kde nejen maluje, ale také vyučuje své vrstevníky. Ústřední a největší místnost s linoleem na podlaze byla uklizená a opatřená malým stolkem a několika židlemi. Na třech z nich už seděli hosté, a tak nás bylo osm.
U stěny stálo nízké pódium, zčásti zakryté oponou z lehké černé látky. Rýsovaly se na ní hrany skrytého obrazu.
Když autor pustil na přenosném přehrávači hudbu z Hitchcockova Psycha a sňal oponu, vzhledem k návštěvě brněnské výstavy jsem věděl, co mě čeká. Prosté přinášení obrazů ze skladu a jejich kladení do řady. Přesto se z něj stalo gradující show. Hudební složka jako by Pěchoučka řídila, aniž se zbavil civilního svérázu, nebo se snížil k teatrálnímu kontaktu s publikem. Konkrétní hudební motiv znamenal vyčkávání před jedním obrazovým výjevem. Se změnou atmosféry přicházel výjev jiný. Soustavy “pomlk a vstupů” omezovaly možnosti vnímat malbu “podle chuti” a vzbuzovaly pocit, že obrazy unikají očím snad až příliš brzy.
Titulky spolupracovníků (scénář: Bram Stoker!) a portrét zdravotní sestřičky s rudým pohledem sérii uzavřely. Krátká úklona do potlesku šestnácti dlaní a pomalu se rozvíjející konverzace “jako by se nic nestalo”. A za okamžik totéž představení podruhé. Ještě precizněji a tektoničtěji provedené.
To, co se v Pražákově paláci ve dvou variantách objevilo jako videozáznam, nabylo v přímém kontaktu významnější rozměr. Dokumentární kvalita vhs nahrávky zpřístupňovala základ prezentace v informativní kvalitě. Ale v ateliéru nutkala možnost Pěchoučka zastavit a malbu zkoumat, kdyby to neznamenalo bezostyšné narušení autorského záměru. Také “tanec forem”, jímž se Pěchoučkův transport mezi místnostmi bezesporu stal, se konkretizoval v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že jsme mlčenlivými spolukonstruktéry neopakovatelného časoprostorového děje.

Národní třída
Performance Michala Pěchoučka vychází ze vzájemnosti. Vlastně nelze odhadnout, kde a kdy začíná. Pozváním, přivítáním u domovních dveří, rozhovorem nebo se stištěním tlačítka “play”? Naznačuje událost mimo teritorium divadelního vystoupení i artefaktu. My se zase stáváme přímým důvodem k maximálnímu soustředění a vypětí.
Jistě: filmové fenomény určitě nezaměníme při představení za film, to už spíš za historické pouťové tabule. Malby však demaskují kompozičně-znakové soubory obav, nejistot a strachu. Vždyť třeba zmíněný Alfred Hitchcock proslul bezohledným prozkoumáváním situačních reakcí a smyslových kódů strachu a pokusy na svém nejbližším okolí. Když Pěchouček tyto kódy znovu předestírá, původní obrazový filmový tok eliminuje na jednotliviny a současně charakterizuje jako řád různých klišé a mnohokrát zopakovaných apropriací (bez toho, aby na to upozorňoval). Připomíná filmový vzor a my neupadáme pouze do estetických reálií olejomalby. A proto se také (při veškeré malebné lyrizaci) nadále bojíme, přestože již ne reálného zdroje obav, ale jeho uvyklé reprezentace. Již se nebojíme strašáka, ale bojíme se kvůli tomu, že vše napovídá, že se máme bát. Ale tak to vlastně chodí i mimo umělecká média: děsíme se tmy spíš proto, že nám bylo “sděleno”, že se jí máme děsit, než abychom s ní měli špatnou zkušenost. Tma je prostý fyzikální úkaz naplněný idejemi a starými animálními reflexy.

Sběratel III
Můžete si to vyzkoušet sami. Michal Pěchouček prý vyhoví žádostem, které se vůči němu vznesou. V tom tkví důležitý sociální aspekt jeho performancí: nevyvolávat chiméru komunitní intimity, neobrábět už tak otupělé senzory lidí ve veřejném prostoru, ale otevřít se konkrétnímu zájmu. Když jsme si však spolu promluvili o zveřejnění telefonního čísla, raději doporučil e-mailovou adresu. Napadlo mě: vždyť v každém druhém thrilleru někdo někoho po telefonu obtěžuje.

Michal.Pechoucek@seznam.cz




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
"Thanatopolis" limited Collection for London Show.
Více informací...
39 EUR
42 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
239 USD
29.5 x 45.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
446,40 EUR
486 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS