Časopis Umělec 2003/1 >> Terror = decor: Art now | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Terror = decor: Art nowČasopis Umělec 2003/101.01.2003 Zuzana Štefková | benátské bienále | en cs |
|||||||||||||
I když slovinská expozice s názvem Terror = décor: art now
v Benátkách nezvítězila, rozhodně patří mezi to nejzajímavější, co je na letošním Bienále k vidění. Její autor, Žiga Kariž, pracuje ve svém projektu s tématy, jako je komodifikace násilí prostřednictvím umění nebo pohled, který umělecké dílo vrací diváku. Rovnice Terror = décor zahrnuje dvojí možné čtení projektu. První interpretace se dotýká způsobu, jakým si umění přivlastňuje drastické náměty a přetváří je na objekty estetického zájmu. Většina obrazů/objektů zachycuje scény, jejichž násilný obsah je podřízen chladné estetice luxusního designu, připomínajícího extra ploché obrazovky domácího kina. (Přítomnost jednoho obrazu s lehce mondrianovskou kompozicí navíc neutralizuje zobrazení násilí a nechává vyniknout jeho abstraktní kvality.) Na druhou stranu bychom mohli rovnici otočit a výsledek (Décor = terror) interpretovat jako upozornění na past, kterou obrazy/objekty skrývají, naoko zabudované kamery, snímající vše, co se před obrazem odehrává. Celý projekt tedy nelze redukovat na objekty fyzicky přítomné přímo v galerii. Jeho nedílnou součástí je především systém za obrazem (v metaforickém i faktickém slova smyslu), který diváka staví do role pozorovaného. Téma recipročního pohledu, jímž obraz fixuje diváka, můžeme přitom chápat v kontextu uměleckohistorickém (v katalogu zmiňuje kurátor pavilonu Jurij Krpan například dílo Velázqueze a Maneta), ale zároveň se vynořuje i ryze současná asociace poněkud sociologické povahy. Divák ví, že jeho pohyb v galerii je monitorován, a zároveň na několika obrazovkách sleduje v přímém přenosu dění v benátských bytech, do kterých byly umístěny další obrazy/objekty. Projekt Terror = décor tak rozehrává téma medializace soukromí a zároveň i míry kontroly, jíž je vystaven běžný občan pohybující se ve veřejném prostoru. Soukromí se v naší době stává velmi ožehavým námětem, ať už je v centru pozornosti voyerismus dotěrných novinářů a senzacechtivého publika komplementárně doplňovaný exhibicionismem účastníků televizních soutěží typu Velký Bratr nebo diskuse o možném zneužití průmyslových kamer a dalších technologií určených k naší ochraně. Odkrytí mechanismu obrazů/objektů vede diváka k přehodnocení vlastní role v celém systému, kde namísto tradiční ekonomie pohledu divák/obraz funguje dvojznačnost. Divák-pozorovatel se stává aktérem scény sledované neviditelnýma očima někoho jiného. Vedle těchto interaktivních prvků najdeme v expozici i artefakty zabývající se problémem komodifikace uměleckého díla jeho redukcí na objekt trhu, charakterizovaný především tržní hodnotou. Mapa světových uměleckých center s vyčíslenými galeriemi, sbírkami, umělci a obratem obchodu s uměním je (stejně jako celá slovinská expozice) součástí širšího záměru zmapovat “co způsobuje pohyb obrazů” (viz katalog Slovinského pavilonu, text Blaže Križnika), jinými slovy, jaké jsou zákonitosti fungování uměleckého díla v socio-politickém, ekonomickém a historickém kontextu. Klíčovou otázkou, kterou si slovinská expozice klade, však zůstává, jestli mohou být obrazy něčím víc, než pouhou dekorací ve světě teroru a zdá se, že dílo Žigy Kariže nabízí prostřednictvím dekonstrukce mechanismů trhu s uměním a funkce zobrazení, pozitivní odpověď, neboli, jak se dočteme v textu Igora Zabela: Bomba v obraze, publikovaném v katalogu benátské expozice: umění může “překonat svá omezení pouze tak, že odkryje vlastní situaci”.
01.01.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář