Časopis Umělec 2009/1 >> Aktivní stratégové prostoru Přehled všech čísel
Aktivní  stratégové  prostoru
Časopis Umělec
Ročník 2009, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Aktivní stratégové prostoru

Časopis Umělec 2009/1

01.01.2009

Janin Walter | urbanismus | en cs de es

Již za krátkou dobu existence studijního oboru Prostorových strategií se jedné mezioborové a interkulturní skupině podařilo pomocí strategických intervencí zaujmout v městském prostoru Berlína pozornost médií.
Všechny umělkyně této skupiny mají ve vztahu k prostorovým strategiím různé předpoklady, zájmy a postoje.
Například Maria Luisa Stock se narodila roku 1985 v São Paulu v Brazílii, kde studovala výtvarné umění. Těžištěm jejího zájmu je soukromý životní prostor, v němž rozebírá modely uspořádání, snaží se dostat k jejich jádru a vyvolat úvahy o každodenním životě.
Životní prostor je prostor, kde se přebývá, je to zvyklost. Zvyk je určitý řád, opakování každodenních činností. Každý, kdo přebývá, si utváří určité rituály, které se materializují v objektech. O čem tyto objekty vypovídají? Zprostředkovávají poselství, odrážejí se v nich příběhy, vzpomínky, sny.
Jinak zachází s psychickým prostorem Regina Weiss a Katinka Theis, německé výtvarnice, které pracují jako dvojice a které už se spolu zúčastnily mnoha výstav. Podle nich hrají zvláštní roli při utváření prostoru životní plány, které označily jako „třetí prostor“.
Třetí prostor je propojením našich na sobě nezávisle rozvinutých uměleckých formulací: práce s utopickými prostorovými koncepty a pátrání po osobních životních plánech, kterými jsou tyto prostory formovány. Obě metody přístupu jsou prostoupeny vědomím neustálého pohybu prostorových a společenských norem, jejichž historické východisko i budoucí význam jsou otevřeny. V naší společné práci vycházíme z atmosféry prostorové spletitosti vztahů mezi člověkem a materialitou. Atmosférou je tu přitom míněno každodenní vnímání prostorových konstrukcí v jejich materiálním navrstvení a interních posunech, symptomech plynoucího času. Prostor vzniká komunikací těles. V naší práci hledáme funkci a význam vybraných prostorových situací a při tom rozplétáme vztahy zúčastněných objektů. Trojrozměrnost zdůrazňuje bezprostřední působení „uměleckého prostředí“, ve kterém je každé zúčastněné těleso možným protagonistou.
Zájem umělkyň o prostor je určen oborem působnosti, ze kterého vycházejí. Nemusí vždy jít o prostor psychický, který nás obklopuje. Může se jednat o prostor imaginace, virtuální prostor nebo také prostor „dočasný“, kterého využívá Nathali Fari ze São Paula z Brazílie. Jako performační umělkyně chápe performanci jako „dočasný prostor“, který chce dostat z „White Cube“ jinam, na veřejnost. Vyhledává proto místa jako výkladní skříně obchodního domu nebo náměstí ve městě, kde svůj postoj dává svéhlavým způsobem najevo.
Leentje van Wirdum z Nizozemska se jako grafická návrhářka v posledních letech zabývá prostorem virtuálním. Snaží se spojit virtuální prostor s psychickým nebo zasáhnout do proudění pohybů.
Fascinuje mě, jak na mě okolí působí, a proto se zajímám hlavně o psychický prostor, obzvlášť o přechod mezi kulturou a přírodou. Prostor, kde na sebe naráží přirozené a umělé. Další stránka prostoru, které si všímám, je jeho funkce jako prostoru průchozího. Jak se lidé v prostoru pohybují a jak je možno jejich prožitek z „jití“ změnit nebo ovlivnit?
Všeobecně všechny umělkyně zdůrazňují funkci umění jako objektu, který vstupuje do aktivního vztahu s okolím a s pozorovatelem. Jde o to chápat umění vůbec jako „vztah osvojování“, ale jen tam, kde osvojování neupadá v paralyzující zmocňování se majetku a kde zůstává ohebné a proměnné. Téma uměleckého ztvárňování pocítěného prostoru, prostoru, který v nás něco vyvolává a zároveň nás obklopuje jako schránka, je zrovna tak zajímavé. Při pokusu o jeho ztvárnění je středová perspektiva obsoletní, a proto některé z umělkyň hledají nové prostředky nebo formy ztvárnění, ve kterých je zřejmá nezávislost mezi obrazem, prostorem a subjektem v prostoru. Pozorovatel tak získá prostor, aby si vymyslel svůj příběh. Objevováním vlastního příběhu by mohl vzniknout dojem, že nestojíme obrazům jen tváří v tvář, ale že jsme do nich vtahováni a že už je nejsme schopni vnímat odděleně od našeho těla. Roos Versteeg, fotoumělkyně z Nizozemska, využívá dominance virtuálního světa v našem každodenním životě k ozřejmění naší pozemskosti.
V mých posledních pracích je pro mne velmi důležité uvědomit si svoje místo. Ve virtuálním světě, kde už žádný prostor není absolutní, jsem schopná poznat již jen svoji pozici. K dosažení tohoto uvědomění je nutné, abych jasně vnímala své okolí. Také divák někdy může zaujmout moji pozici, nebo si uvědomuje svoji. Často jsem sama přítoma, abych práci oživila. Poté si člověk nejčastěji buď vezme dílo sebou domů, nebo zůstane jen vzpomínka.
Další umělkyně si všímají možností využití různých médií v prostoru. Veronica Lehner, kolumbijská malířka z Bogoty, se například zabývá možnostmi malby v prostoru.
Prostřednictvím intervencí, jednání a akcí specifických pro dané místo se snažím reagovat na neústupné vlastnosti prostoru a dojít k poznání na základě objektu a smyslu, vzdát se zkušenosti percepce.
Elinore Burke, výtvarnice z Nashville v Tenessee v USA, nasazuje svoje tělo jako objekt intervenující ve veřejném prostoru. Mohlo by být nazýváno parazitem v prostoru, protože mu svou přítomností dodává nový význam a uživatele vyzývá, aby se zdrželi. Znakem všednosti totiž není jen prodlévání na jakýchsi místech, nýbrž také prodlévání u něčeho. Možná, že všednost si žádá určitou formu pozornosti, která nepovšimnuté mění v patrné a nepoznané v poznatelné. Zájem o každodennost vyžaduje posun ohniska vnímání. Vždy si znovu nastolujeme otázku, jak zviditelnit to, co je ponořené pod prahem viditelnosti, a jak dát smysl zdánlivým bezvýznamnostem. Objekt v prostoru a jeho přivlastnění, obrat k pohnutí mysli opětovně odráží touhu nalézt pomocí estetického vnímání základní přístup k světu.
Janin Walter je tutorkou při studijním oboru prostorových strategií. Studovala architekturu na Technické univerzitě v Berlíně, později pracovala jako urbanistka v Nizozemí a ve Švýcarsku. Vychází ze zkušeností z práce s přetvářením prostoru města a s vypracováváním revitalizačních projektů nově využitých ploch, zajímá se o transformaci vnímání opomíjených městských prostorů na základě využití různých prostředků, jako například performance, filmu a grafiky. Kontextuálně podmíněnými intervencemi k sobě přibližuje latentní a imanentní a zpochybňuje obvyklé způsoby pohledu.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.