Aktivní stratégové prostoru

Již za krátkou dobu existence studijního oboru Prostorových strategií se jedné mezioborové a interkulturní skupině podařilo pomocí strategických intervencí zaujmout v městském prostoru Berlína pozornost médií.
Všechny umělkyně této skupiny mají ve vztahu k prostorovým strategiím různé předpoklady, zájmy a postoje.
Například Maria Luisa Stock se narodila roku 1985 v São Paulu v Brazílii, kde studovala výtvarné umění. Těžištěm jejího zájmu je soukromý životní prostor, v němž rozebírá modely uspořádání, snaží se dostat k jejich jádru a vyvolat úvahy o každodenním životě.
Životní prostor je prostor, kde se přebývá, je to zvyklost. Zvyk je určitý řád, opakování každodenních činností. Každý, kdo přebývá, si utváří určité rituály, které se materializují v objektech. O čem tyto objekty vypovídají? Zprostředkovávají poselství, odrážejí se v nich příběhy, vzpomínky, sny.
Jinak zachází s psychickým prostorem Regina Weiss a Katinka Theis, německé výtvarnice, které pracují jako dvojice a které už se spolu zúčastnily mnoha výstav. Podle nich hrají zvláštní roli při utváření prostoru životní plány, které označily jako „třetí prostor“.
Třetí prostor je propojením našich na sobě nezávisle rozvinutých uměleckých formulací: práce s utopickými prostorovými koncepty a pátrání po osobních životních plánech, kterými jsou tyto prostory formovány. Obě metody přístupu jsou prostoupeny vědomím neustálého pohybu prostorových a společenských norem, jejichž historické východisko i budoucí význam jsou otevřeny. V naší společné práci vycházíme z atmosféry prostorové spletitosti vztahů mezi člověkem a materialitou. Atmosférou je tu přitom míněno každodenní vnímání prostorových konstrukcí v jejich materiálním navrstvení a interních posunech, symptomech plynoucího času. Prostor vzniká komunikací těles. V naší práci hledáme funkci a význam vybraných prostorových situací a při tom rozplétáme vztahy zúčastněných objektů. Trojrozměrnost zdůrazňuje bezprostřední působení „uměleckého prostředí“, ve kterém je každé zúčastněné těleso možným protagonistou.
Zájem umělkyň o prostor je určen oborem působnosti, ze kterého vycházejí. Nemusí vždy jít o prostor psychický, který nás obklopuje. Může se jednat o prostor imaginace, virtuální prostor nebo také prostor „dočasný“, kterého využívá Nathali Fari ze São Paula z Brazílie. Jako performační umělkyně chápe performanci jako „dočasný prostor“, který chce dostat z „White Cube“ jinam, na veřejnost. Vyhledává proto místa jako výkladní skříně obchodního domu nebo náměstí ve městě, kde svůj postoj dává svéhlavým způsobem najevo.
Leentje van Wirdum z Nizozemska se jako grafická návrhářka v posledních letech zabývá prostorem virtuálním. Snaží se spojit virtuální prostor s psychickým nebo zasáhnout do proudění pohybů.
Fascinuje mě, jak na mě okolí působí, a proto se zajímám hlavně o psychický prostor, obzvlášť o přechod mezi kulturou a přírodou. Prostor, kde na sebe naráží přirozené a umělé. Další stránka prostoru, které si všímám, je jeho funkce jako prostoru průchozího. Jak se lidé v prostoru pohybují a jak je možno jejich prožitek z „jití“ změnit nebo ovlivnit?
Všeobecně všechny umělkyně zdůrazňují funkci umění jako objektu, který vstupuje do aktivního vztahu s okolím a s pozorovatelem. Jde o to chápat umění vůbec jako „vztah osvojování“, ale jen tam, kde osvojování neupadá v paralyzující zmocňování se majetku a kde zůstává ohebné a proměnné. Téma uměleckého ztvárňování pocítěného prostoru, prostoru, který v nás něco vyvolává a zároveň nás obklopuje jako schránka, je zrovna tak zajímavé. Při pokusu o jeho ztvárnění je středová perspektiva obsoletní, a proto některé z umělkyň hledají nové prostředky nebo formy ztvárnění, ve kterých je zřejmá nezávislost mezi obrazem, prostorem a subjektem v prostoru. Pozorovatel tak získá prostor, aby si vymyslel svůj příběh. Objevováním vlastního příběhu by mohl vzniknout dojem, že nestojíme obrazům jen tváří v tvář, ale že jsme do nich vtahováni a že už je nejsme schopni vnímat odděleně od našeho těla. Roos Versteeg, fotoumělkyně z Nizozemska, využívá dominance virtuálního světa v našem každodenním životě k ozřejmění naší pozemskosti.
V mých posledních pracích je pro mne velmi důležité uvědomit si svoje místo. Ve virtuálním světě, kde už žádný prostor není absolutní, jsem schopná poznat již jen svoji pozici. K dosažení tohoto uvědomění je nutné, abych jasně vnímala své okolí. Také divák někdy může zaujmout moji pozici, nebo si uvědomuje svoji. Často jsem sama přítoma, abych práci oživila. Poté si člověk nejčastěji buď vezme dílo sebou domů, nebo zůstane jen vzpomínka.
Další umělkyně si všímají možností využití různých médií v prostoru. Veronica Lehner, kolumbijská malířka z Bogoty, se například zabývá možnostmi malby v prostoru.
Prostřednictvím intervencí, jednání a akcí specifických pro dané místo se snažím reagovat na neústupné vlastnosti prostoru a dojít k poznání na základě objektu a smyslu, vzdát se zkušenosti percepce.
Elinore Burke, výtvarnice z Nashville v Tenessee v USA, nasazuje svoje tělo jako objekt intervenující ve veřejném prostoru. Mohlo by být nazýváno parazitem v prostoru, protože mu svou přítomností dodává nový význam a uživatele vyzývá, aby se zdrželi. Znakem všednosti totiž není jen prodlévání na jakýchsi místech, nýbrž také prodlévání u něčeho. Možná, že všednost si žádá určitou formu pozornosti, která nepovšimnuté mění v patrné a nepoznané v poznatelné. Zájem o každodennost vyžaduje posun ohniska vnímání. Vždy si znovu nastolujeme otázku, jak zviditelnit to, co je ponořené pod prahem viditelnosti, a jak dát smysl zdánlivým bezvýznamnostem. Objekt v prostoru a jeho přivlastnění, obrat k pohnutí mysli opětovně odráží touhu nalézt pomocí estetického vnímání základní přístup k světu.
Janin Walter je tutorkou při studijním oboru prostorových strategií. Studovala architekturu na Technické univerzitě v Berlíně, později pracovala jako urbanistka v Nizozemí a ve Švýcarsku. Vychází ze zkušeností z práce s přetvářením prostoru města a s vypracováváním revitalizačních projektů nově využitých ploch, zajímá se o transformaci vnímání opomíjených městských prostorů na základě využití různých prostředků, jako například performance, filmu a grafiky. Kontextuálně podmíněnými intervencemi k sobě přibližuje latentní a imanentní a zpochybňuje obvyklé způsoby pohledu.

01.01.2009