Časopis Umělec 2004/4 >> Monstrózní mlčení Františka Skály - František Skála, Skála v Rudolfinu,Galerie Rudolfinum,14. 10. 2004 – 2. 1. 2005. Přehled všech čísel
Monstrózní mlčení Františka Skály - František Skála, Skála v Rudolfinu,Galerie Rudolfinum,14. 10. 2004 – 2. 1. 2005.
Časopis Umělec
Ročník 2004, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Monstrózní mlčení Františka Skály - František Skála, Skála v Rudolfinu,Galerie Rudolfinum,14. 10. 2004 – 2. 1. 2005.

Časopis Umělec 2004/4

01.04.2004

Ondřej Váša | review | en cs

„Po několika dnech sledování jeho ničivé stopy jsem nad ním stál, slyšel jeho slábnoucí dech a tonul v moři zoufalství z neschopnosti mu jakkoli pomoct. Dohasl a já tam zůstal stát v naprosté tmě.“
František Skála

Pryč je sice zlatý věk brakýřství a sběračská houževnatost železných nedělí, leč Františka Skálu stále nacházejí věci a on zas na oplátku nachází je. Jejich civilních jmen je zbavuje a dává jim nová, či je zamlčuje v rámci neobyčejné konkrétní anonymity. Skála v Rudolfinu, název nedávné pražské výstavy, je příznačný – pusťte tvrdohlavého kumštýře do novorenesančních prostor a hleďte, jak kuriózní a veliké jeho dílo je. Doslova.
Vysoké stropy sálů a volná ruka co do koncepce a instalace umožnily Skálovi přiměřeně velkorysý tvůrčí projev, z větší části uzpůsobený právě pro potřeby rudolfinské expozice. Kde by retrospektiva byla jen volným shrnutím, byla aktuální výstava specifickým představením, svébytným kabinetem živých Skálových kuriozit. Přestože však většina vystavených děl spadá svým zrodem do nedávné doby či, jak už bylo řečeno výše, vznikala přímo na míru daných prostor (pouze Špión byl z technických důvodů vykázán na schody), jednalo se o nanejvýš reprezentativní přehlídku Skálovy tvůrčí metody, založené na vzájemných rendez-vous, dotváření, rození věcí z jejich tvaru do umělecké formy.
Je-li Skálova tvorba vystavena popisu, obvykle se zdůrazňuje její těsné sepjetí s přírodou, ať už po technické či obsahové stránce, žertovnost, hravost, nadhled. Takové přívlastky však povětšinou odpovídají pouze na otázku, JAK ten který artefakt působí či vypadá, nikoli na stejně podstatnou otázku, CO je základem jeho obsažnosti. Najít spojovací můstek mezi pestrou škálou exponátů, od makroskopických fotografií přes ukázněné přírodní objekty, instalace, žertovné Saigonáře, deníky až po větší či menší artefakty, je věc nesmírně obtížná. Jedním ze zajímavých aspektů Skálovy tvorby je každopádně romantická podstata exponované věcnosti jeho objektů či instalací, tíhnoucí k výrazové vážnosti. Vážnosti bezvýznamové, nikoli však bezvýznamné.
Artikulovaná nebo tvůrčím způsobem exponovaná věcnost byla jedním ze stěžejních témat umění 20. století. Skálova díla ovšem netematizují věcnost jako takovou, nelze ani hovořit o věcnosti využité v rámci strategií, jež vymezují umělecké dílo či jeho recepci. V případě těchto postupů zůstává věcnost bytostně nekonkrétní, je pouhou perspektivou, a nikoli formálním výsledkem tvůrčího aktu. A byť nelze volbu dotyčných či doličných předmětů či jejich imitací označit za pouze náhodnou (vždyť i s náhodou se pracuje), je zřejmé, že stejného výsledku lze dosáhnout i jinými, často libovolnými prostředky. Ať už zvolíte lopatu na sníh, či věšák na lahve, stále je to‚ jen‘ ready-made, jeden jako druhý.
Skálovy artefakty, rovněž často hraničící s radikální věcností, naproti tomu těží ze symbiózy nesetřené identity užitých předmětů a jejich konstelace, která vytváří novou svébytnou figuru. Jak jednotlivé komponenty, které si udržují svou věcnou povahu, tak i výsledný nedělitelný výraz nelze redukovat na obecnou výtvarnou hru s nesouměřitelnými protiklady (příroda vs. umění, utilitární věcnost vs. umělecká hodnota), která by mohla nalézt odpovídající ekvivalent v kterémkoli jiném vizuálně přitažlivém uskupení. Věcný rub využitých předmětů naopak simultánně přechází v líc výrazu, který využité komponenty sice obnažuje jakožto věci, zároveň je však platformou nově vzniklé významovosti. Nikoli konkrétního významu – alegorické či metaforické čtení Skálových děl se ukazuje jako slepá cesta interpretace, pokus o jakoukoli přesnou interpretaci ostatně selhává v momentě, kdy se jednotlivá díla vystaví významovým konotacím, jejichž prostřednictvím sice vzni- ká prostor možného výkladu, jimž ale přísně vzato nemohou dostát. Specifičnost Skálových objektů se ukazuje přesně v té míře, v jaké se v rámci zakotvení v konkrétní věcnosti vymykají významu, ale zároveň zakládají významovost jakožto možnost, která tato díla teprve otevírá pohledu.
Objekty, organicky se skládající z nalezenců v odpadkových koších či dosluhujících věcí, v tomto kontextu vy- jevují svou de facto romantickou podstatu, alespoň pokud je vztáhneme k romantickým pojmům fosilie či totemu. Onen nostalgický rozměr Skálových objektů, který odkazuje k historicitě věcí a v rámci kontinuity této historie k jejich pomíjivosti, se ve Skálově díle projevuje ve fosilním charakteru využitých předmětů. Ty však v konečném výrazu celistvého díla dosahují totemické povahy,1 jež naopak čerpá z intimního a živého sepjetí jak s přírodou, tak v sou- visejícím významu s věcmi. Umělecký akt, respektive singulární výraz toho kterého objektu má pak za následek jeho proměnu v doslova monstrózní dílo, a to přesně v tom významu, v jakém jej Foucault používá v protikladu k pojmu fosilie. Věci, které se v rámci své historicity mění ve fosilie a stávají se otisky ušlého života a doby, Skálovou tvůrčí metodou srůstají v monstrum, které je skrze svoji singulární uměleckou povahu neopakovatelnou výjimkou, pomyslným bastardem zašlé věcnosti.
Breton se svého času dopustil výroku, že Duchamp prostřednictvím ready-madeů vyzdvihl všední předměty k důstojnosti. Pomiňme nepřesnost této poznámky a využijme ji k vhodné parafrázi, totiž že Skála vyzdvihuje zašlé věci k monstróznímu významovému mlčení.

1. K souvislosti totemu a fosilie viz W. J. T. Mitchell, Romanticism And The Life Of Things, in: Critical Inquiry 28, The University Of Chicago 2001.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…