Časopis Umělec 2001/1 >> Realistické obsese solitéra Přehled všech čísel
Realistické obsese solitéra
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Realistické obsese solitéra

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Lenka Lindaurová | profile | en cs

Téměř celý národ zná ironické kresby glosující některé nepříliš povzbuzující jevy naší posttotalitní společnosti na titulní stránce politickokulturního týdeníku Respekt, který vzešel ze samizdatového plátku Informační servis, na němž se mimo jiné podílel i současný politik a senátor Jiří Ruml. Autorem kreseb, kterých za těch jedenáct let muselo být na desetitísíce, je amatérský výtvarník s brilantním stylem Pavel Reisenauer.
Do regulérní výstavy, pokud je mi známo, vstoupil Reisenauer během devadesátých let pouze několikrát. Měl fungovat spíš jako doplněk k tématu, k němuž se vyjadřovali aktuální mladí umělci. Velkou samostatnou výstavu mu měla už předloni uspořádat komerční Kořánova Gallery, známá takovými trháky, jako je výstava Josefa Lady, která počítala s Reisenaurovou mediální image. Jeho vtipy jsou přesné, ostré a zdánlivě i srozumitelné. Významově se dají považovat za karikatury, formálně jsou ovšem realistickými, až akademicky zvládnutými kresbami. Dodnes ho odborná obec uznává jako kreslíře-ilustrátora; jeho volnou tvorbu totiž vlastně nikdo nezná. S určitými pauzami se jí však Reisenauer zabývá stále.
Antimediální podivín

Velká expozice, ačkoliv jakákoliv by byla v autorově výjimečném formátu na místě, by Reisenauera povýšila na národního hrdinu, jeho volné tvorbě by asi moc nepomohla. Jako jeden z mála si totiž tento malíř rozděluje dílo do dvou sfér: jedna ho živí (a je si vědom, že tak příjemný způsob práce jen tak někdo nemá), druhou má staromilsky pro radost. Když tvoří, nemusí ani na moment myslet na výtvarný “provoz”, ale věnovat se maximálně své práci. Uvažuje o ní idealisticky: “snažím se z toho vyhodit ty voloviny a vtípky”, a ocitá se zcela někde mimo konceptuální malbu, mimo realistickou tvorbu, v romantických zákoutích nevědomé tvořivé vášně. Slávu, nesmrtelnost, popularitu i kritiku sveřepě odmítá a už teď, kdy ještě maluje populární výjevy jako spontánní soulož před hlavním nádražím, kojení, orální sex či holení pohlaví, je znát, že vystupuje jako bytostný samotář a solitér, z něhož bude jednou zlostný a urputný stařec, který k sobě nikoho nepustí a jeho dílo se nakonec stejně stane jen jeho osobní útěchou (úchylkou?). Možná právě tato poloha jej však uchraňuje před totální skepsí z možnosti současného umění něco smysluplného vyjadřovat, skepsí z určité povrchnosti a marginálnosti uměleckého jazyka.
U Reisenauerovy volné tvorby je nejtěžší vnímat ji bez kontextu Respektu. Jeho zařazení jako autora ilustrátora a inteligentního glosátora je stigmatizující stejně jako například role Woody Allena ve filmu. Těžko můžete vnímat tohoto intelektuálního klienta psychoanalytiků jako primitivního chmatáka bez vkusu, kterého si zahrál ve svém posledním filmu. Každá další role Pavla Reisenauera musí být tudíž nutně vnímána jako součást určitého klišé — tím je zřejmě kultivovaná absurdní groteska, spojovaná také s poněkud ošoupanými přívlastky v české novodobé historii jako švejkovský, kafkovský, kocourkovský…

Z fotoalba mimozemšťanů

Obrazy menších formátů jsou většinou figurativní a narativní. Na počátku devadesátých let se v nich často objevovalo i písmo, a tím asociovaly určité ilustrace nebo minireklamy. Sdělení nebylo hlubokomyslné, ale značně tragikomické; v té době se Reisenauer nezříká ani obrazových symbolů. Poměrně rozsáhlá série, jež vznikla před dvěma až třemi lety a na dlouhou dobu se stala posledním autorovým dílem, vykročila definitivně ze zajetí textového příběhu a dala by se spíš přirovnat k fotografickým momentkám zachyceným v českém bláhovém světě mimo čas. A tak se v černobílém fotoalbu malovaném pastózním olejem objeví tatíček Masaryk, scéna ze slovenského národního povstání, Beatles klopýtající na přechodu, přistání mimozemšťanů, labuť i Ferda mravenec. Minimalizace barev nezpůsobila autorova dlouholetá rutina v nebarevném týdeníku, ale jeho záměr vyjádřit něco zprostředkovaně, tedy skrze média, bez
osobní účasti, jako informační záběry z tiskové agentury. Tohoto intermediálního momentu, který zneklidňuje hlavně kunsthistoriky, si povšimla i zřejmě jediná teoretička, která se Reisenauerově tvorbě věnovala. “Reisenauer neguje malbu, a zároveň ji prosazuje. Není to ani malba, ani fotografie. Upatlaný diletantský rukopis, černobílá, vlastně důsledně šedivá škála a často fabulované motivy, nic víc. A přitom tu vzniká iluze autentické reality, jakou by fotografický dokument nebo hyperrealistický záznam těžko docílily.” (Pavla Pečinková: Co znamená Rei, Umění a řemesla, 3/2000)
Autorovy novinové karikatury, paradoxně technicky dokonale — téměř v duchu Maxe Švabinského — zvládnuté přiznávají svůj účel. V realistické kresbě se objevují komiksové bubliny, v prvoplánovém čtení se nese celý výjev, aby dokumentoval vyprázdněnost současné politické mluvy. Reisenauer nemá úctu před nikým a před ničím, vulgarismů se však doupouští jen okrajově, jakoby v pozadí, v třetím kresebném plánu. Ve volné tvorbě se z jeho novinové praxe objevuje jednak technická přesnost (pro časopisy kreslí od roku 1994 pouze prostřednictvím počítače), ale i potřeba ironické glosy, která je obsažena v podtextu, často posilněna názvem (jeden z kosmických talířů v pusté krajině se jmenuje Jitro kouzelníků). Jindy je toto sdělení obsaženo ve výběru jednoznačně vnímaných symbolů (Beatles, ale i třeba konkrétní scéna z obecně známého filmu Voskovce a Wericha).

Smrt po životě a život teď
Šedivé malbě vyhraněného stylu předcházela ještě zvláštní práce, která se nedá příliš srovnávat ani s novinovými karikaturami či ilustracemi knih (koncem 90. let je Reisenauer často oslovován autory i nakladateli). Velmi lehkou rukou kreslený komiks nezvykle velkého formátu Smrt po životě je nejzašifrovanějším autorovým dílem. V krkolomném příběhu odehrávajícím se po smrti se střídají filozofické i biblické sentence, které jsou nejstupidnějším způsobem kombinovány s vulgárními paralelami, jako by autor sám prošel zkušeností klinické smrti a teď nám vyjevoval krutou pravdu. Smrt po životě lze považovat v Reisenauerově tvorbě za klíčový moment. Jeho život později si proto s nesmrtelností nemůže zahrávat.
Zcela aktuální tvorba Pavla Reisenauera navazuje na šedivou sérii prezentovanou nejcharakterističtěji cyklem mimozemšťanů, na rozdíl od ní však postrádá jakoukoliv narativnost a je — zatím — zcela nefigurální. Miniaturní překližky pokrývá hodně lesklá a hodně vymalovaná vrstva oleje s výjevy kýčovité skalnaté krajinky. Pocitově už se vůbec nepohybuje na mediálních vahách reality a fotografie, spíš odkazuje kamsi do hlubin nevědomí, kde se vizualizují nejroztodivnější obsese třeba jako parodie na Mařáka. Ale takto zvrhle je pojmenovat není vhodné v případě autora, jenž si už v malbě radikálně uklidil. A nebo opravdu ví, jak to vypadá za tou osudovou zdí.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.