Receptář Tvrdohlavých

Vystoupení umělecké skupiny Tvrdohlaví roku 1987 výrazně ovlivnilo české výtvarné umění poslední dekády tohoto tisíciletí. Jako kdyby se s Tvrdohlavými i ostatními umělci jejich generace otevíral nový letopočet. Alespoň nám to tak před dvanácti lety, při jejich první výstavě v Lidovém domě ve Vysočanech připadalo. Tvrdohlaví již sice několik let jako skupina neexistují, přesto se sešli ke společné výstavě ve Valdštejnské jízdárně.
Zakládat na samém prahu devadesátých let uměleckou skupinu působí z dnešního pohledu jako anachronismus. Semknutému kolektivu, navíc zaštítěnému manažerem, se ale mohlo podařit to, na co v té době síly jednotlivce nestačily - uspořádat vlastní oficiální výstavu, prorazit do médií. Mimo praktické a taktické důvody však Tvrdohlaví v Lidovém domě působili i jako skupina s podobnou výtvarnou estetikou. Současná výstava ve Valdštejnské jízdárně není sestavená chronologickým způsobem, nesleduje jednotlivé umělecké osobnosti ani tematické okruhy. Vše je tu promíseno dohromady v pestrobarevné koláži, která více než cokoliv jiného ukazuje, jak se z jednotlivých členů skupiny v poslední dekádě stávají umělci, jejichž světy si jsou čím dál tím víc vzdálené. Přesto tento způsob instalace láká k tomu, uvažovat o celé skupině jako o jednom obecném organismu.
Prvkem minulosti je to, že mezi deseti členy tohoto uměleckého uskupení nebyla ani jedna žena. Jako kdyby umění byla jen “chlapská” záležitost! Ať už práce Tvrdohlavých působily na konci osmdesátých let jakkoliv nově, můžeme v nich v první řadě nalézt kontinuitu se starším českým uměním. Jedná se především duchovní návaznost a shodné tematické okruhy s uměním přelomu století, jmenovitě s tvorbou Jana Zrzavého, Františka Bílka, Josefa Váchala a dalších. Tuto obdivuhodnou spřízněnost již mimo jiné ukázala stálá expozice GHMP v domě U prstenu. V této souvislosti je často citovaným výrokem myšlenka Jindřicha Chalupeckého o nezájmu Tvrdohlavých o postmodernismus a jeho programové epigonství. Je asi pravdou, že Tvrdohlaví z odkazu symbolistního, ranně avantgardního či imaginativního umění necitují, ale přesnější by bylo tvrzení, že v něm pokračují. Součástí této tradice může být i pozice úmyslně pěstované hereze, neustálého tvrdohlavého hledání odlišnosti od obecných programů. Tvrdohlaví se liší snad jen velkou mírou ironie, ale jinak jejich umění operuje ve světě mýtu, symbolu, podvědomí, archetypu, fetišizované vědy nebo módy. Nenalezneme zde až na výjimky reakce na žhavé problémy současnosti ani zkoumání formálních či čistě estetických problémů.
Výstava působí jako doklad úctyhodné energie, se kterou se umělci vrhají do výroby svých děl. Jako kdyby se chtěli pochlubit, kolik toho za posledních patnáct let stihli vyrobit, co se jim všechno urodilo pod rukama. Umění je pro ně radost, životní hobby. Ve srovnání s uměním světovým na Tvrdohlavých na první pohled zaujme fenomén rukodělnosti či přímo kutilství, jakéhosi hrdého, místy ironického uměleckého chalupářství. Jako kdyby měl národ Přemka Podlahy i tomu odpovídající uměleckou avantgardu. Nejsme ale v Receptáři, a proto tu není ani kurník na fotobuňku, chybí tipy, co se dá všechno vyrobit z použité plastové láhve, a nedozvíme se ani návod, jak přestavět starou Jawu na pěkný traktůrek. Umělecký dokument o Tvrdohlavých zatím televize nevysílala, ale kdo ví, jestli by nám jeho atmosféra nebyla čímsi povědomá.
Někteří umělci rukodělnost nejen přiznávají, ale v nejlepším případě může být i vlastním tématem jejich práce, kutilství může být jejím obsahem i formou. To je především šťastný příklad Františka Skály. Experimenty Michala Gabriela s propojováním figury a elektroniky ukazují spíše nespojitelnost obou disciplin, alespoň v jeho pojetí. Tam, kde pracuje se samotnou figurou, je daleko úspěšnější. Jen tak na zkoušku, vzpomínáte na Gabrielova Černého psa z roku 1986? Naopak současné práce Stefana Milkova se od těch deset let starých moc neliší. Petr Nikl své umění dokázal obrodit, aniž by musel měnit svá témata. Fotografie pomáhá jeho způsobu práce a myšlení, které je blíže k divadlu než k malbě. Zdeněk Lhotský se z výstavy poněkud vymyká. Vystavuje ”jenom” užité umění, které se v okolním mumraji trochu ztrácí. Věřím, že jeho práce by se samy o sobě lépe prosadily.
Sloup Čestmíra Sušky tvoří ústřední osu celé výstavy a je to určitě jedna z jeho nejvydařenějších věcí. Jeho pracem ve dřevě chybí náhodnost sádry a laminátu, jejich měřítko nepůsobí, jako kdyby byla socha příliš velká či malá. Suškova samostatná výstava se v budoucnosti může stát velkým překvapením. Je fantastické znovu vidět ranné malby Jaroslava Róny. Jsou plné energie a přirozeného malířského citu. Jeho současné práce v tomto kontrastu působí unaveně, chtěně a akademicky. Rád bych viděl jeho skicák nebo kresby, které, jak doufám, nejsou tolik programové. Z malby na mne asi nejsympatičtěji působily obrazy Stanislava Diviše z cyklu Zbytky. Zdánlivě bezobsažná malba je vzniklá na základě čistě estetického konceptu, a někdy příliš usilovně černobílý Diviš v těchto obrazech nečekaně projevuje skvělý cit pro barvu a malířské zpracování. Mým nejoblíbenějším dílem Jiřího Davida je asi černobílá vlajka České republiky. Na první pohled jasná práce, ze které netrčí žádné úsilí. Kladu si otázku, jestli by byl Jiří David umělcem, pokud by žil na opuštěném ostrově. Byl bych docela zvědavý na to, co by tam dělal. Odpověď se ale nikdy nedozvím, protože David nikdy nikam neodjede a v Čechách nikdy nedokáže přestat být umělcem.
Nezdůvodnitelným, přesto v českém umění rozšířeným chalupářským symptomem, je malování přesně, nebo skoro přesně podle fotografií. Je nutné podotknout, že mnozí i skutečné fotografické práce vystavují. Proč ale potom dále fotografie pracně omalovávají? Proč efektů, kterých by mohli daleko snáze dosáhnout použitím fotografie, dosahují štětcem a barvami? Připadá mi to, jako kdyby přepisovali dokumentární prózu do vázané básnické podoby jenom proto, že je více “umělecká”, více rukodělná. Je to pokus o posílení aury uměleckého díla? Proč je potom tolik důležitá samotná fotografická předloha?
Nejdůležitější vlastností umění Tvrdohlavých je hravost, která sahá od prozkoumávání infantility až k sympatickému rošťáctví. Čím dál je umění Tvrdohlavých od českých hranic, tím hůře je srozumitelné. Je nekosmopolitní a neuniverzální, formálně tradicionalistické či přímo úmyslně reakcionářské, nepodléhající trendům, aniž by všechny tyto vlastnosti musely být nutně negativní. Je to prostě umění odněkud, z Čech na konci tisíciletí. I v jiných časových periodách byly nejvýznamnější umělci z Čech v poloze tvrdohlavých glosátorů vlastní, nepopulární a nemódní pravdy. Kritika je nikdy nemohla pochopit. Šli dále sami proti proudu a dokázali i často nesnesitelnou realitu místního života proměnit v umění (F. Kafka, J. Váchal, Z. Pešánek, B. Hrabal).
Výtvarné umění dvacátého století, ostatně jako všechno avantgardní umění, se muselo nějak obhájit, najít zdůvodnění své obtížné pochopitelnosti, najít pro sebe svou úlohu. Hledání toho, k čemu je avantgardní umění vlastně dobré, je jedním z největších problémů umění tohoto století i často přehlíženým klíčem k pochopení jeho podstaty. Tato otázka se kladla jak v Evropě tak v Americe, a nabízená řešení, často úplně zjednodušující, byla spásně přijímána celými masami umělců (připomeňme si jen 50. léta). Ale umění se nekrylo zdaleka jen triviální ideologií. Argumentovalo se především filozofií, náboženstvím, psychologií, mystikou, samotným uměním, spiritualitou, “člověkem”, “vnitřní pravdou”, “životem” a dalšími. Již zmiňovaný Jindřich Chalupecký stačil umístit cíl umění do moderního života i do transcendentna. V Čechách má obzvlášť silný význam symbolická rovina umění - umění je tu proto, protože nám něco říká, díky místní romantické tradici to pak říká nejčastěji metaforickým jazykem. Tam je také často jeho největší síla. Toto může být pochopitelně i velice dvousečné. České umění bývá potaženo mázdrou neskutečnosti, fantazie, imaginativnosti, ilustrace. Umělecké dílo klopýtá pod úlohou zprostředkovatele různých vyprávění a symbolických významů. Současná výstava Tvrdohlavých nám pak všechny tyto charakteristiky dává velmi dobře nahlédnout.

01.04.1999