Časopis Umělec 1999/4 >> Receptář Tvrdohlavých Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1999, 4
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Receptář Tvrdohlavých

Časopis Umělec 1999/4

01.04.1999

Tomáš Pospiszyl | reviews | en cs

Vystoupení umělecké skupiny Tvrdohlaví roku 1987 výrazně ovlivnilo české výtvarné umění poslední dekády tohoto tisíciletí. Jako kdyby se s Tvrdohlavými i ostatními umělci jejich generace otevíral nový letopočet. Alespoň nám to tak před dvanácti lety, při jejich první výstavě v Lidovém domě ve Vysočanech připadalo. Tvrdohlaví již sice několik let jako skupina neexistují, přesto se sešli ke společné výstavě ve Valdštejnské jízdárně.
Zakládat na samém prahu devadesátých let uměleckou skupinu působí z dnešního pohledu jako anachronismus. Semknutému kolektivu, navíc zaštítěnému manažerem, se ale mohlo podařit to, na co v té době síly jednotlivce nestačily - uspořádat vlastní oficiální výstavu, prorazit do médií. Mimo praktické a taktické důvody však Tvrdohlaví v Lidovém domě působili i jako skupina s podobnou výtvarnou estetikou. Současná výstava ve Valdštejnské jízdárně není sestavená chronologickým způsobem, nesleduje jednotlivé umělecké osobnosti ani tematické okruhy. Vše je tu promíseno dohromady v pestrobarevné koláži, která více než cokoliv jiného ukazuje, jak se z jednotlivých členů skupiny v poslední dekádě stávají umělci, jejichž světy si jsou čím dál tím víc vzdálené. Přesto tento způsob instalace láká k tomu, uvažovat o celé skupině jako o jednom obecném organismu.
Prvkem minulosti je to, že mezi deseti členy tohoto uměleckého uskupení nebyla ani jedna žena. Jako kdyby umění byla jen “chlapská” záležitost! Ať už práce Tvrdohlavých působily na konci osmdesátých let jakkoliv nově, můžeme v nich v první řadě nalézt kontinuitu se starším českým uměním. Jedná se především duchovní návaznost a shodné tematické okruhy s uměním přelomu století, jmenovitě s tvorbou Jana Zrzavého, Františka Bílka, Josefa Váchala a dalších. Tuto obdivuhodnou spřízněnost již mimo jiné ukázala stálá expozice GHMP v domě U prstenu. V této souvislosti je často citovaným výrokem myšlenka Jindřicha Chalupeckého o nezájmu Tvrdohlavých o postmodernismus a jeho programové epigonství. Je asi pravdou, že Tvrdohlaví z odkazu symbolistního, ranně avantgardního či imaginativního umění necitují, ale přesnější by bylo tvrzení, že v něm pokračují. Součástí této tradice může být i pozice úmyslně pěstované hereze, neustálého tvrdohlavého hledání odlišnosti od obecných programů. Tvrdohlaví se liší snad jen velkou mírou ironie, ale jinak jejich umění operuje ve světě mýtu, symbolu, podvědomí, archetypu, fetišizované vědy nebo módy. Nenalezneme zde až na výjimky reakce na žhavé problémy současnosti ani zkoumání formálních či čistě estetických problémů.
Výstava působí jako doklad úctyhodné energie, se kterou se umělci vrhají do výroby svých děl. Jako kdyby se chtěli pochlubit, kolik toho za posledních patnáct let stihli vyrobit, co se jim všechno urodilo pod rukama. Umění je pro ně radost, životní hobby. Ve srovnání s uměním světovým na Tvrdohlavých na první pohled zaujme fenomén rukodělnosti či přímo kutilství, jakéhosi hrdého, místy ironického uměleckého chalupářství. Jako kdyby měl národ Přemka Podlahy i tomu odpovídající uměleckou avantgardu. Nejsme ale v Receptáři, a proto tu není ani kurník na fotobuňku, chybí tipy, co se dá všechno vyrobit z použité plastové láhve, a nedozvíme se ani návod, jak přestavět starou Jawu na pěkný traktůrek. Umělecký dokument o Tvrdohlavých zatím televize nevysílala, ale kdo ví, jestli by nám jeho atmosféra nebyla čímsi povědomá.
Někteří umělci rukodělnost nejen přiznávají, ale v nejlepším případě může být i vlastním tématem jejich práce, kutilství může být jejím obsahem i formou. To je především šťastný příklad Františka Skály. Experimenty Michala Gabriela s propojováním figury a elektroniky ukazují spíše nespojitelnost obou disciplin, alespoň v jeho pojetí. Tam, kde pracuje se samotnou figurou, je daleko úspěšnější. Jen tak na zkoušku, vzpomínáte na Gabrielova Černého psa z roku 1986? Naopak současné práce Stefana Milkova se od těch deset let starých moc neliší. Petr Nikl své umění dokázal obrodit, aniž by musel měnit svá témata. Fotografie pomáhá jeho způsobu práce a myšlení, které je blíže k divadlu než k malbě. Zdeněk Lhotský se z výstavy poněkud vymyká. Vystavuje ”jenom” užité umění, které se v okolním mumraji trochu ztrácí. Věřím, že jeho práce by se samy o sobě lépe prosadily.
Sloup Čestmíra Sušky tvoří ústřední osu celé výstavy a je to určitě jedna z jeho nejvydařenějších věcí. Jeho pracem ve dřevě chybí náhodnost sádry a laminátu, jejich měřítko nepůsobí, jako kdyby byla socha příliš velká či malá. Suškova samostatná výstava se v budoucnosti může stát velkým překvapením. Je fantastické znovu vidět ranné malby Jaroslava Róny. Jsou plné energie a přirozeného malířského citu. Jeho současné práce v tomto kontrastu působí unaveně, chtěně a akademicky. Rád bych viděl jeho skicák nebo kresby, které, jak doufám, nejsou tolik programové. Z malby na mne asi nejsympatičtěji působily obrazy Stanislava Diviše z cyklu Zbytky. Zdánlivě bezobsažná malba je vzniklá na základě čistě estetického konceptu, a někdy příliš usilovně černobílý Diviš v těchto obrazech nečekaně projevuje skvělý cit pro barvu a malířské zpracování. Mým nejoblíbenějším dílem Jiřího Davida je asi černobílá vlajka České republiky. Na první pohled jasná práce, ze které netrčí žádné úsilí. Kladu si otázku, jestli by byl Jiří David umělcem, pokud by žil na opuštěném ostrově. Byl bych docela zvědavý na to, co by tam dělal. Odpověď se ale nikdy nedozvím, protože David nikdy nikam neodjede a v Čechách nikdy nedokáže přestat být umělcem.
Nezdůvodnitelným, přesto v českém umění rozšířeným chalupářským symptomem, je malování přesně, nebo skoro přesně podle fotografií. Je nutné podotknout, že mnozí i skutečné fotografické práce vystavují. Proč ale potom dále fotografie pracně omalovávají? Proč efektů, kterých by mohli daleko snáze dosáhnout použitím fotografie, dosahují štětcem a barvami? Připadá mi to, jako kdyby přepisovali dokumentární prózu do vázané básnické podoby jenom proto, že je více “umělecká”, více rukodělná. Je to pokus o posílení aury uměleckého díla? Proč je potom tolik důležitá samotná fotografická předloha?
Nejdůležitější vlastností umění Tvrdohlavých je hravost, která sahá od prozkoumávání infantility až k sympatickému rošťáctví. Čím dál je umění Tvrdohlavých od českých hranic, tím hůře je srozumitelné. Je nekosmopolitní a neuniverzální, formálně tradicionalistické či přímo úmyslně reakcionářské, nepodléhající trendům, aniž by všechny tyto vlastnosti musely být nutně negativní. Je to prostě umění odněkud, z Čech na konci tisíciletí. I v jiných časových periodách byly nejvýznamnější umělci z Čech v poloze tvrdohlavých glosátorů vlastní, nepopulární a nemódní pravdy. Kritika je nikdy nemohla pochopit. Šli dále sami proti proudu a dokázali i často nesnesitelnou realitu místního života proměnit v umění (F. Kafka, J. Váchal, Z. Pešánek, B. Hrabal).
Výtvarné umění dvacátého století, ostatně jako všechno avantgardní umění, se muselo nějak obhájit, najít zdůvodnění své obtížné pochopitelnosti, najít pro sebe svou úlohu. Hledání toho, k čemu je avantgardní umění vlastně dobré, je jedním z největších problémů umění tohoto století i často přehlíženým klíčem k pochopení jeho podstaty. Tato otázka se kladla jak v Evropě tak v Americe, a nabízená řešení, často úplně zjednodušující, byla spásně přijímána celými masami umělců (připomeňme si jen 50. léta). Ale umění se nekrylo zdaleka jen triviální ideologií. Argumentovalo se především filozofií, náboženstvím, psychologií, mystikou, samotným uměním, spiritualitou, “člověkem”, “vnitřní pravdou”, “životem” a dalšími. Již zmiňovaný Jindřich Chalupecký stačil umístit cíl umění do moderního života i do transcendentna. V Čechách má obzvlášť silný význam symbolická rovina umění - umění je tu proto, protože nám něco říká, díky místní romantické tradici to pak říká nejčastěji metaforickým jazykem. Tam je také často jeho největší síla. Toto může být pochopitelně i velice dvousečné. České umění bývá potaženo mázdrou neskutečnosti, fantazie, imaginativnosti, ilustrace. Umělecké dílo klopýtá pod úlohou zprostředkovatele různých vyprávění a symbolických významů. Současná výstava Tvrdohlavých nám pak všechny tyto charakteristiky dává velmi dobře nahlédnout.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1999, 35 x 42.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
558 EUR
607 USD
Small – Signed Edition of 100, 35cm x 28cm, Photography on 1cm white block. From series of rare photographs never released...
Více informací...
220 EUR
239 USD
14 x 21cm, Painting on Paper
Více informací...
222 EUR
242 USD
Čtyřkatalog malíře, autora divadelních i filmových předloh a herce Víta Soukupa je koncipován jako levné detektivní čtení do...
Více informací...
8 EUR
9 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS