Připomínat jméno secesního, ale spíš nadčasového architekta a designera Josefa Hoffmanna, je zřejmě zbytečné, až na to, že mákdo ví o jeho původu i díle, ke kterému je třeba se hlásit. Jeho rodný dům v Brtnici na Moravě sice funguje jako muzeum, ale expozice nevypadá nijak hrdě. Několik málo zapůjčených originálů z Vídně (secesní porcelán, sklo, textilní tapety, nábytek) a špatné černobílé xeroxy jeho unikátních staveb, z nichž velká část existovala či dokonce ještě existuje v Čechách, nenavozují zrovna představu, že se jedná o významnou světovou osobnost. Také červnová výstavka k 150. Výročí narození Hoffmanna, která proběhla v Soukromé střední umělecké škole grafické v Jihlavě, nepřinesla víc než pár špatných fotografií a nějaké modýlky. Nechceme vyvolávat žádné české duchy, spíš položit otázku, proč si na Hoffmanna nevytvoříme monopol. Ve Vídni se prodává v malých sériích jeho design a jde o vskutku snobskou záležitost. V Bruselu stojí jeho nejkompaktnější stavba palác Stoclet navržená do posledního interiérového detailu – dosud je však veřejnosti nepřístupná, protože je soukromým majetkem. V Čechách se některé Hoffmannovy stavby nedochovaly: venkovský dům v Koutech nad Desnou vyhořel, z domu v Bruntále, kde je nyní nemocnice, zbyly jen některé původní prvky, stejně jako v Lázeňském domě ve Velkých Losinách. Ve slušném stavu zůstal zachován Dům ve Vrbně pod Pradědem a hotel Poldihutě v Kladně, kde je dnes zrekonstruovaný hotel Hoffmann.
Zdá se nepravděpodobné, že by z Hoffmannova muzea nemohlo vzniknout fungující turistické centrum a z jeho staveb adekvátní atrakce. Repliky jeho designu však žádná česká firma nevyrábí, i když by to zajisté byl dobrý obchod pro snoby.
Doporučené články
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář