Časopis Umělec 2003/3 >> Toto je můj zvuk Přehled všech čísel
Toto je můj zvuk
Časopis Umělec
Ročník 2003, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Toto je můj zvuk

Časopis Umělec 2003/3

01.03.2003

Martin Zet | news | en cs

Jsou slova, která zní jako ze starých legend. Je o strach je použít. Napsat. Vyslovit. Ani vlastně není úplně jasné, co dnes přesně znamenají. Pak ale ve snaze najít termín, který by nejvíce vyjadřoval, co cítíš, co chceš popsat, se ti některé z nich objeví v hlavě. Například: opravdovost.

Opravdově - znamená to snad vyjadřovat věci bez rezerv, bez přísad, bez dalších, někdy zavádějících, matoucích, ale i zjemňujících vrstviček nánosů? Vrstviček, které ale mohou i z nudné věci udělat věc zábavnou? Jak moc ale jde o to bavit? Myslel například polský spisovatel Witold Gombrowicz, když napsal: “Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest.” * na to, aby to bylo pro čtenáře zábavné?

Opravdovost.

Tato kvalita je rozdílně populární v různých uměleckých oborech. Obecně ale nepatří vždy k těm nejceněnějším. Jistou roli hraje v oborech na pomezí dokumentu – ve fotografii, videu, některých odvětvích literatury, rozhodně však nesouvisí s pouhým popisem reality.
Je zajímavé, že zrovna v umění performačním, pokud v něm lze vůbec nějaká kritéria použít plošně, patří právě opravdovost k těm klíčovým. Možná díky občasně úzké hranici mezi performancí jako samostatným odvětvím (live art) a divadelnictvím. Performance většinou bývá to, co se nehraje. A i když může existovat něco jako scénář a i když se může opakovat (reprízovat), pořád jde o něco jiného, specifického. Proč ale definovat? Performance je instrument, který právě pro svoji neochotu nechat se definováním ohraničit, našel útulek ve světě současného výtvarného umění, které je přeci jen o trošku otevřenější než ostatní umělecké obory.

Sakiko Yamaoka tu byla pět dní.

Koncem září navštívila Čechy (Prahu a Libušín) japonská performerka Sakiko Yamaoka. Díky vstřícnému programu Centra pro současné umění Praha a šťastné konstelaci událostí (svatba anglického editora časopisu Umělec) se podařilo zorganizovat dvě její vystoupení v Praze. První vlastně sestávalo ze dvou oddělených performancí, druhé - to svatební křehké ztělesnění štědrosti – bylo úspěšným zopakováním jejího, v Evropě už známého, představení Šaty (pokud vím: 2002 – Transartcommunication, Nové Zámky, Slovensko; Maschinen Haus, Essen, Německo; 2003 - ZCCA-Libušín a jeho Levé litevské křídlo v Bialémstoku, Galerie Arsenal, Bialystok, Polsko). Já chci ale mluvit jen o tom úplně prvním – tedy první části jejího prvního vystoupení v Centru pro současné umění v Jelení, v prostoru, kterému se říká “Kůlna”, a o tom, jak se mi tento zážitek propojil s jejím textem o bolesti, napsaným k performanci, která se jmenuje Zahrada.

Zahrada
Zdá se vědecky nemožné měřit a vyjadřovat fyzickou bolest. Lékaři a učenci se ještě nedohodli, jestli bolest je reakcí postižené části těla, nebo má původ v mozku. Expertimentálně už bylo víceméně prokázáno, že psychické problémy mají vliv na stav našeho těla. Je ale těžké objektivně vysvětlit tento mechanismus, zvláště pokud se jedná o jiné lidi. Když hluboce soucítíme bolest našich blízkých, je to naše představivost, duševní spřízněnost, nebo se tak děje proto, že jsme součásí jednoho společného “těla”? Je – na druhou stranu – porozumění bolesti cizích, vzdálených lidí jen záležitostí humanismu? Vyhodnocení, závislé na okolnostech, ukazuje už samu podstatu našich smyslů jako omezenou. Vše je nakonec jen záležitost vědomí a výkladu. Myslím, že umělecké dílo, jehož ústředním tématem je “tělo”, symbolizuje právě otázka bolesti.
Je dobré, že umění, čím více se zabývá podstatou, tím více se mu daří objevovat nové, širší interpretace i možnosti jejich vyjádření, kterých bychom se nikdy nedočkali od vědy.

Sakiko Yamaoka, 03/2003

Ani nevím, jak se vlastně toto vystoupení jmenovalo. Sakiko seděla na židli, cvrnkla se do hlavy a řekla: “Toto je můj zvuk,” a pokračovala: “když slyšíš tento zvuk, stává se i tvým zvukem.” A pak na metafoře zvuku demonstrovala pojmenovávání, sdílení i předávání, spolupráci, spoluúčast a to, co pro ni performance znamená, i to, jaké formální prostředky (i bolestivé) je ochotna použít.

Opravdově. Bez odstupu.

M.Z. v Libušíně, 6.12.2003

* výňatek z knihy Witolda Gombrowicze Deník I. 1953-1956 (v polském originálu Dziennik), do češtiny přeloženo Helenou Stachovou
(díky, Miládko)
"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…