Časopis Umělec 2008/2 >> Utopie pod památkovou ochranou – Hansaviertel v Berlíně Přehled všech čísel
Utopie pod památkovou ochranou – Hansaviertel v Berlíně
Časopis Umělec
Ročník 2008, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Utopie pod památkovou ochranou – Hansaviertel v Berlíně

Časopis Umělec 2008/2

01.02.2008

Tomas Ullman | město | en cs de es

„Problém racionalizace a typizace je jen částečným problémem. Racionalizace a typizace jsou pouhé prostředky, nikdy nesmějí být cílem. Problém nového bydlení je v zásadě problém duchovní a diskuze o novém bydlení je jenom jedním článkem ve velkém usilování o nové životní formy.“
Mies van der Rohe, předmluva v katalogu k výstavě sídliště Weißenhof ve Stuttgartu 1927


Co zbylo z požadavku vytvořit prostřednictvím architektury a městské výstavby lepší životní prostor pro moderního člověka, nebo dokonce vůbec lepší společnost? Tuto otázku si v posledním roce položilo 15 pozvaných umělců pod vedením kurátorek Annette Maechtel, Christine Heidemann a Kathrin Peters.




Při příležitosti 50. výročí „Interbau 1957“ se pod titulem „Město zítřka – příspěvky k archeologii Hansaviertel-Berlín“ („Die Stadt von Morgen – Beiträge zu einer Archäologie des Hansaviertels – Berlin“) vydali odkrývat zasypané utopie moderny. Příspěvky byly potom představeny na berlínské Akademie der Künste na Hanseatenweg.
K tomu účelu bylo doslova převzato motto tohoto prvního velkého projektu bytové výstavby (Bauausstellung)* v poválečném Německu. Názvem „Město zítřka“ byla kdysi pokřtěna v centru Západního Berlína ležící Hansaviertel, která měla být modelem moderního „západního“ města: zelená, funkční a transparentní.
Byl to jedinečný stavební projekt a v době svého vzniku působil radikálně a inovativně. Nebývalá politická odvaha experimentovat byla po pádu fašismu v rozděleném Berlíně podporována propagací demokratického vývoje. Individualita a internacionálnost, které byly předtím za nacismu důrazně potírány, se zde vědomě staly principem. Druhý stimul vycházel z konkurence Západu a Východu. Neboť už pět let předtím byla ve východní zóně města slavnostně otevřena Stalinallee. Podle sovětského vzoru tu byla podél dominantní osy vytvořena homogenní zástavba velkoformátových „paláců pro pracující“ s 3 000 novými byty. Při vší ideologické kritice, která se na Stalinallee snesla, neukázala západní zóna, co se bytové výstavby týká, žádný projekt srovnatelné velikosti: propagandisticky to byla jasná prohra. Navíc se v té době naléhavě hledaly projekty, které by dokázaly, že je Západní Berlín jako hospodářská jednotka životaschopný a podporovaný celým svobodným světem.
Tak vznikla idea mezinárodního projektu bytové výstavby (Bauaustellung), která ve svém programu, zcela zavázaném funkcionalistickému stavitelství 20. let, směřovala k prolínání města a přírody, k takzvané „městské krajině“.
Z tohoto pohledu bylo zničení vilémovské zástavby z 19. století, k němuž ve staré Hansaviertel došlo během války, štěstím. Tady, v bezprostřední blízkosti centrálního berlínského parku, Tiergarten, mohl být realizován sen o tabula rasa, o novém začátku bez ohlížení se na staré struktury, bez připomínek hrůz nacistického režimu.
53 zúčastněných architektů, z nichž 19 pocházelo ze zahraničí, 16 z Německa a 18 ze Západního Berlína, bylo ve veřejné soutěži vypsané berlínským senátem vyzýváno, aby vytvořili čtvrť, která by „jako výraz architektonického záměru odpovídala myšlenkovým a životním formám svobodných lidí“.
Mezi navrhujícími se tak nacházeli slavní architekti jako Alvar Aalto, Egon Eiermann, Walter Gropius, Arne Jacobsen, Oscar Niemeyer a Max Taut. Spolupráce s těmito mezinárodními hvězdami moderní architektury dala i těm architektům, kteří předtím v nacistickém Německu zůstali, pocit, že jsou zase zapojeni v dění.
Na ploše mezi železniční tratí, Sprévou a Tiergarten vznikly v rámci projektu bytové výstavby (Bauausstellung) rozmanité formy budov, věžové domy s 16 a 17 podlažími, domy s propojenými pavlačemi, tří- až čtyřposchoďové řadové domy, osmi- až desetiposchoďové takzvané deskové domy (protáhlé vysoké domy). Dále rodinné domy, z toho čtyři atriové.
Naplánována byla také infrastruktura čtvrti: jedna mateřská škola, dva kostely, nákupní centrum s kinem a knihovna.
Mimo vlastní plochu projektu bytové výstavby (Bauausstellung) vznikla základní škola (Bruno Grimmek), slavná kongresová hala (Hugh Stubbins) a rovněž sedmáctipodlažní deskový dům typu Unité d‘habitation podle návrhu Le Corbusiera s 530 byty.
V jednotlivých bytových domech byla velká péče věnována vytvoření úsporného, avšak nekonvenčního půdorysu bytů. Tyto nové ideje, prezentované v modelových bytech s moderními vestavěnými kuchyněmi, obkládanými koupelnami, ústředním topením a lehkým a flexibilním nábytkem, se ve městě, které bylo ještě stále poznamenáno válkou a tisíce lidí v něm žily v provizorních podmínkách, staly atrakcí. Vedle mnoha užitých mezaninových a mezonetových bytů je typickým příkladem „Allraum“ Alvara Aalto. Jde o centrálně umístěný prostor, který slouží jako odpočívací místnost pro celou rodinu, kde si mohou také hrát děti – takříkajíc demokratizace německého obývacího pokoje.
Interbau fungovala jako „živoucí staveniště“. Jenom třetina budov byla dokončena již při otevření. Návštěvníci mohli sledovat, jak postupují práce, paralelně s tím se však na život v novém městě při zvláštních prohlídkách připravovali jeho budoucí obyvatelé. Praktické instrukce zahrnovaly návrhy na rozvržení prostoru a na výběr tapet, stejně jako seznamování se s výhodami zařízení dětských pokojů a vestavěných kuchyní pro spokojené ženy v domácnosti.
Mnohdy byly však ideje architektů modifikovány a přizpůsobovány podle pragmatických aspektů. Le Corbusier a Oscar Niemeyer považovali tyto změny za tak podstatné, že se oba později od svých berlínských staveb distancovali.
Přesto byly stavby Interbau nákladné a těžko mohly jakožto drahé prestižní objekty sloužit jako přímá předloha pro další bytové projekty. Z finančních důvodů tak zůstaly jak na Západě, tak na Východě symboly konkurence obou systémů, Stalinallee a Hansaviertel, jedinečné.
Celá Hansaviertel se dnes nachází pod památkovou ochranou.













* „Bauausstellung“ – „projekt bytové vystavby“, termín používaný v Německu po 2. světové válce. Aby byly dány nové kulturní a sociální impusly problematickým teritoriím, bývala jako „nástroj územniho a městského plánování“ vyhlašována Bauaustellung, veřejná soutěž s účastí mezinárodních architektů. Jednou z prvních Bauaustellung byla Interbau 1957 v Berlíně.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.