Časopis Umělec 2005/3 >> Warszawa–Moskwa / Varšava–Moskva. 1900–2000: po paralelních liniích uplynulého století | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Warszawa–Moskwa / Varšava–Moskva. 1900–2000: po paralelních liniích uplynulého stoletíČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Olga Vašinkevič | info | en cs de es |
|||||||||||||
Výstava zkoumající polsko-ruské a rusko-polské vztahy v průběhu neklidného století mimo jiné dokládá, jakými cestami a směry proudily mezi zeměmi bývalého sovětského bloku cenzurou omezované informace. Že byly některé země socialistického tábora Západu tak nějak blíže, jsme ostatně pociťovali i v Čechách. Varšava–Moskva a naopak očima žurnalistky ze St. Petěrburgu. (red.)
Složité peripetie rusko-polských vztahů nepatří k zvláště světlým stránkám historie: války, období Smuty, dělení Polska, citlivá „židovská otázka“. V posledních letech se vzájemná obviňování točí kolem počtu válečných zajatců, kteří zahynuli v lágrech nebo při hromadných popravách. Úplně jsou přitom ignorovány těsné kulturní, společenské a ekonomické vztahy, které oba národy v průběhu mnoha staletí spojovaly. Nutno přiznat, že poté, co Polsko v roce 1989 získalo skutečnou nezávislost, vztahy mezi oběma zeměmi znatelně ochladly. V tisku a v televizi převládl obraz Ruska jako vychrtlého huňatého medvěda v ušance, kterak natahuje dlouhé drápy ke kohoutkům na ropovodu, popřípadě k hranicím nově vzniklých států. Automatické nálepkování prakticky jakýchkoli úmyslů a kroků Ruska jako projevů imperiálního syndromu se stalo svéráznou intelektuální módou a téměř rituální demonstrací znovunabytého „evropanství“. Nápad zorganizovat výstavu „Warszawa–Moskwa / Moskva-Varšava 1900–2000“ vznikl před několika lety téměř současně se záměrem výstavy „Moskva–Berlín“ (která mimochodem zůstala prakticky nepovšimnuta), avšak nezávisle na něm. Za svou realizaci nesporně vděčí světovému ohlasu na velkorysý projekt „Paříž–Moskva / Moskva– Paříž“, který se uskutečnil v hlavním městě Francie (1979) a tehdy ještě Sovětského svazu (1981). Na prohlídku expozice se stály dlouhé fronty, lidé ji považovali za velkolepý a jedinečný zážitek. Projekt výstavy Warszawa–Moskwa / Moskva-Varšava 1900–2000 byl zahájen v listopadu 2004 ve varšavské Národní galerii Zacheta, poté se expozice s některými změnami přesunula do objektu Státní Treťjakovské galerie na Krymském Valu. Ve Varšavě prý výstavu navštívil rekordní počet lidí, převyšující 60 tisíc. I v Moskvě lidé věnovali akci značnou pozornost, což vypovídá v prvé řadě o zájmu o polskou kulturu. Pro mnohé byla výstava výbornou příležitostí ujasnit si své představy, jiným umožnila porovnat si na příkladech paralely rozvoje obou kultur, tolik si podobných a současně stojících na opačných pólech. V Sovětském svazu představovalo Polsko jediné „okno do Evropy“, skrze které mohla přemýšlející část inteligence více nebo méně oficiálně získávat informace o životě na Západě prostřednictvím filmů a časopisů, přičemž si domýšlela to, co cenzura 60. let nepustila. Takže když doma člověk prohrabe staré gramofonové desky, musí narazit na Deep Purple s polským textem na přebalu. Proto diváky tak nostalgicky přitahují instalace Pokoj ruského intelektuála počátku 60. let, kde hraje deska Anny Herman a poličky jsou zaplněny knihami v polštině, a Pokoj polského intelektuála, v němž táhlý hlas Bulata Okudžavy vyvolává pomíjivé vzpomínky a kde atmosféra jako by vybízela k tomu, začíst se do polského překladu Pasternaka... V těch letech byla polská kultura považována za něco skutečně západního a aktuálního, co dává představu o životě „za kopečky“. Expozice Warszawa–Moskwa / Moskva-Varšava 1900–2000 si dala za cíl ilustrovat v průběhu století se odehrávající dialog dvou národních kultur. Ten měl všechny předpoklady vyvíjet se dramaticky: Vztahy dvou národů se vyostřovaly a v některých oblastech nabyly charakteru rivality. Polská rusofobie je objektivní fakt, mající pochopitelné příčiny. Rusové na druhou stranu nemají rádi, jestliže někdo nemá rád je. Nicméně slovanská krev a geografická blízkost jsou silnými sbližujícími faktory, které se nemohly neprojevit v umění. Je to patrné již na samém počátku expozice, kde lze vidět díla ruské moderny a polské secese, tedy jednoho směru, který spojoval umělce z obou stran – práce ruských klasiků Michaila Vrubela, Valentina Serova, Viktora Borisova-Musatova, Nikolaje Rericha, Borise Kustodijeva vedle děl Poláků, jako jsou Kazimierz Stabrowski, Jozef Mehoffer, Jozif Braz nebo Konrad Krzyzanowski, jejichž jména bohužel neřeknou nic lidem bez přímého vztahu k umění. Koncepce výstavy ovšem nezdůrazňuje výlučně polsko-ruské paralely. Například v části věnované avantgardě cítíme přebírání vlivů spíše z třetího prostředí, francouzského nebo německého. „Nejvýznamnější Polák“ ruské avantgardy byl ovšem Kazimír Malevič! Oddíl „Reflexe na Maleviče“ představuje práce současných polských autorů – konceptuální Malevičův Bicykl s černou betonovou kostkou místo předního kola od Krzistofa Bednarského, tak i dílo Marka Sobczyka Co? Ironie. Jak? Vzdáleností. nebo Klíče od Maleviče Włodzimierze Pavlaka, které si všímají grotesknosti a částečně ironizují paradigmatické principy otce suprematismu. Řazení dalších dvou oddělení výstavy nerespektuje historickou posloupnost. Spřízněni stejným osudem charakteristickým pro tábor socialismu, pohlíželi Poláci i Rusové se stejným utopickým optimismem na budování nového života, zato vnímání války – pro Rusy Velké vlastenecké, pro Poláky Druhé světové – je rozdílné. A zatímco sovětské umění té doby proniká radost z vítězství a heroické vzepětí, v dílech polských autorů je cítit vzrůstající napětí a jejich esencí je daleko víc tragika a melancholie než tušení šťastného zakončení války. V poválečném umění se Polákům zjevně dařilo lépe. Cesty obou národů se zde radikálně rozcházejí. Je to celkem pochopitelné – pohled umělců byl v té době upřený na západ, do Ameriky, z níž se stávala vedoucí síla na poli umění, kde se bouřlivě rozvíjel pop-art, op-art, kinetické a konceptuální umění. Je možné, že se názory ruských umělců v té době podvědomě vyvíjely v témže směru a pouze narážely na železnou oponu. Impulsy tak přicházely prostřednictvím polského a obecně východoevropského umění zemí, kde byla o něco mírnější politická atmosféra. Pro sovětskou neoficiální kulturu se proto polské umění stalo jedním z mála ukazatelů, podle nichž se dal určit směr západních liberálních proudů. Poslední dekáda minulého století představuje do očí bijící odlišnost cest, po nichž se sousedící země pohybovaly. Rusové konečně mohli formulovat systém hodnot z pohledu vlastních dějin a přistoupit tak k reflexi své nedávné minulosti, jak učinily soc-artové práce Borise Orlova Prsa Císařovny a Leonida Sokova Stalin a Medvěd. Pro ruské postsovětské umění byla taková zkušenost nezbytná – bez uvědomění si sama sebe a své identity by rozvoj nebyl kontinuální. Poláci naproti tomu udělali tah koněm – aniž by si přestali být vědomi své národní kultury, pokusili se ji zasadit do evropského a světového kontextu. Motivací zde mohla být snaha národa, který toho v šíleném 20. století už beztak zažil příliš, vyhnout se vaření ve vlastní šťávě. Podobné srovnávací expozice jsou potřebné. My všichni, kteří žijeme ve společném evropském domě (byť v jeho různých koutech), potřebujeme čas od času a zvláště v době završování významných historických etap pohlédnout sami na sebe i jeden na druhého navzájem a uvědomit si, co národy sbližuje, a co je naopak rozděluje. Polsko a Rusko v tomto směru nepředstavují a ani nemusí představovat výjimky. Jsme navíc „bratři Slované“ a nejbližší sousedi, a i když jsou naše dějiny bohaté na dramatické peripetie, nikdy jsme nemohli a ani nemůžeme navzájem jeden druhého ignorovat. 20. století pak patří k nejsložitějším, nejdramatičtějším, ale také nejzajímavějším historickým obdobím vztahů mezi Polskem a Ruskem. Tyto vztahy, politické, kulturní a také lidské – osobní a přátelské – se na konci 20. století rozšířily jako nikdy před tím, a jsou možná tím nejlepším a nejsvětlejším z celých našich společných dějin. Když uvažuji o výstavách jako byla tato, napadá mě nakonec úplně triviální myšlenka: že národnost vlastně není nic jiného než shoda okolností.
01.03.2005
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář