What a Beautiful City!

Bern má zhruba sto dvacet pět tisíc obyvatel a se svým památkově chráněným historickým jádrem působí na první pohled klidně, čistě, rozvážně a trochu provinciálně. Zároveň je svazovým městem Švýcarska a reprezentuje tak jednu z nejbohatších zemí světa. Bohatství se odráží mimo jiné také v neskutečném množství kulturních institucí. Již po nějakou dobu zažívá umělecká scéna velký rozmach. Před rokem bylo otevřeno nové muzeum Paula Klee a navíc se plánuje výstavba oddělení pro současného umění, která rozšíří budovu muzea umění. Kromě velkých, komerčně založených kulturních prostorů existují také alternativní prostory, které aktuální uměleckou produkci zviditelňují o něco přímějším způsobem. Na místě bývalé budovy školy proti bernskému muzeu umění vzniklo před dvěma lety centrum kulturní produkce PROGR-Zentrum für Kulturproduktion - živá kombinace ateliérového domu a projektové dílny. Jeho program se úzce pojí s programem městské galerie, která kulturní produkci doplňuje naprosto odlišným způsobem. Městská galerie pro změnu sídlí od roku 2003 v takzvaném „Stage“, mobilním pavilonu ze dřeva a skla, který stojí na nejrušnějším místě v centru Bernu.
V tomto místě se protínají souřadnice mnoha důležitých bodu města. Vedle alternativního kulturního centra Reithalle, nové galerie Bischoff und Partner a uměleckého muzea v přímém sousedství drogového krizového centra a soudu funguje „Stage“ jako otevřené městské jeviště. Na jedné straně se díváme skrze lesní porost nahoru na idylickou řeku Aaru, skrze skleněnou vitrínu vidíme kolem projíždějící auta a kolemjdoucí, kteří se pohybují po tepnách Bernu. Městská galerie dává dějinami obtěžkané architektuře centra města novou pointu a odráží přechodný charakter současného umění, které se stále častěji odehrává mimo instituce. Nejen vnitřní prostor, ale i další budovy a celé okolí se stává „městskou dílnou“.
Komu vlastně patří tohle město? Kdo a kde je vlastně veřejnost, a co má do činění s uměním? Nejen švýcarští umělci otevírají tento dialog stále nově, instalacemi na střeše a vnějších stěnách Stage, i světelnými projekcemi a videoprojekcemi, které skrze okno pronikají ven.
Mladý pražský umělec Tomáš Svoboda, který byl v rámci programu meziměstské výměny ateliérů pozván do Bernu, se během svého několikaměsíčního pobytu zabýval nepěknými a slepými místy ve struktuře města a pokusil se vyvolat anonymní, a přesto intimní dialog s jeho obyvateli.
Na svých pochůzkách po Bernu studoval jeho zjevný a skrytý slovník a připojoval k němu texty. Lístečky Post-it s osobními vzkazy se v městském prostoru začaly objevovat na semaforech, plakátech a na zdech – „Chybíš mi už teď“, „Chleba je v lednici!“. Na hlavních náměstích montoval oranžově svítící krabice City Last Aid, v nichž byly zdarma nabízeny užitečné potřeby: cigareta, gumička, poznámkový blok, svírací špendlík, malý plánek města či dvaceticentová mince na telefon. Kvazisociologický průzkum umělce, který zkoumal reakce kolemjdoucích na různých místech, od univerzitních pozemků až po obvyklá místa prodeje drog, pak představila městská galerie. Kromě toho navázal Svoboda kontakt se skupinou Mango, jejíž nepovolené nálepky při svých procházkách Bernem často nacházel. Spontánně vznikl dokumentární film o tom, jak si mladí lidé přivlastňují město svým způsobem.
Kromě toho se Svoboda důkladně zabýval rovněž zdánlivě největší starostí obyvatel města: nepovoleným odvozem odpadu. Jeden kousek městského koberce – kus odpadků z tramvajové zastávky na nádraží, ještě než zasáhla úklidová jednotka, přenesl jako momentku bernského života do výstavních prostor. Sesbíraný odpad čekajících obyvatel, od cigaretových špačků po lahve od Coca-Coly a papíry od svačiny – to jsou přímo archeologické nálezy.
Tomáš Svoboda v tomto vícedílném projektu City Tunes vytvořil vlastní sociální kartografii: Nakolik intimní může město být? Co potřebují jeho obyvatelé? Kde jsou hranice mezi svobodným vyjádřením v otevřeném prostoru a vandalismem? Jak „pěkné“ může město být?
V rámci projektu Beautiful City se později v pavilonu Stage představil Bernhard Huwiler a na budovu zavěsil obrovský červený prapor lemovaný žlutým a modrým pruhem. Jako bernský umělec k tomu řekl: „Beautiful City není žádné město, je to geografické umístění. Beautiful City je konglomerát, otevřený prostor k myšlení, prostor pro zkušenost.“ Huwilerovy akce v městském prostoru sestávají nejčastěji z performativních kreseb či nákresů. Nejsou ale provedeny štětcem, ale například městským čistícím vozem. Prapor u pavilonu je jako obraz či opona před jeho skleněným výkladem. Má vyvolat přímý fyzický vztah k městu. Při pohledu zevnitř barví město do červena. Červená je signální barva, značí nebezpečí, něco zakázaného, ale také svádění a revoluci. A samozřejmě i švýcarská vlajka je červená. Vlajky a praporce jsou na mnoha místech spolkového hlavního města, ale v tomto případě jde o uměleckou manifestaci. Vlajka cituje obrazový sled „Who’s Afraid of Red, Yellow and Blue“ od Barnetta Newmana.
Nahoře v rohu vlajky je vytištěno „Beautiful City“, slogan, který odkazuje na hnutí „City Beautiful“, které vzniklo mezi lety 1890–1900 ve Spojených státech jako reakce proti stále narůstající kriminalitě a pustnutí městských center. Spolu s estetikou měla být tehdy znovu nastolena morálka a společenská kontrola.
Větší čistota, zákaz grafitti, osázení zelení, atd. mají i dnes přispívat k tomu, aby města působila atraktivně a chování obyvatel bylo umírněnější. Také zde v Bernu vznikají kampaně za čisté město „Wish me“ a politici opětovně přicházejí s opatřeními zajišťujícími pořádek. Huwilerův prapor každopádně neoznačuje žádnou pěknou, pěstěnou městskou zahradu, ale nejšílenější zákoutí Bernu, kde na sebe společenská kontrola a chaos navzájem narážejí. Práce Tomáše Svobody a Bernharda Huwilera míří k dočasné změně povědomí o městě prostřednictvím umění. Vyvolávají otázky, které je na tomto místě a v tomto městě nutné položit.

01.02.2006