Časopis Umělec 2008/1 >> Wölfliho universum | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Wölfliho universumČasopis Umělec 2008/101.01.2008 Hana Tanimura | review | en cs de es |
|||||||||||||
Mezi šílenstvím a genialitou je jen velmi tenká hranice, i když někdy je potřeba něčeho opravdu mimořádného, abychom na to nezapomněli. Dílo Adolfa Wölfliho (1864–1930), švýcarského umělce, který vytvořil tisíce kreseb zavřený v blázinci, představuje okno do mysli muže, který si tuto hranici osedlal. Oficiálně byl Wölfli schizofrenik s pedofilními sklony. Neoficiálně to byl geniální tvůrce a mistrovský vypravěč.
Zatímco kdysi se jej stranili jako hrozby společnosti, dnes je Wölfli považován za jednoho z nejdůležitějších představitelů Art Brut. Velký výběr jeho kreseb, koláží, textů a hudebních kompozic je v současné době k vidění v Kunstmuseum ve švýcarském Bernu jako součást retrospektivní výstavy. Wölfliho život byl velmi těžký. Ve věku 9 let osiřel a přesouval se z jedné farmy na druhou jako dětská námezdní síla, přičemž zažil mnohé způsoby zneužívání. Nakonec byl v roce 1890 zatčen a zavřen do blázince Waldau u Bernu za pokus o sexuální napadení tří děvčat. Ve Waldau strávil 40 let a ve věku 66 let tam zemřel na rakovinu střev. Wölfliho umělecké dílo je ale překvapivě nenásilné a nevinné na člověka, který zažil tolik násilí a jemuž jeho vlastní nevinnost v podstatě ukradli. Jeho životní dílo – a také základ jeho retrospektivní výstavy – tvoří 25 000 stran vyprávění, v němž znovu buduje své dětské já jako zcestovalý dobrodruh Doufi (Wölfliho dětské jméno) a v budoucnosti je oslavován jako velký spasitel St. Adolf II. Na rozdíl od děl jeho „outsiderského“ současníka Henry Dargera (1892–1973) obsahuje Wölfliho umění značnou dávku humoru, která pak ve spojení se znalostí jeho skutečného života propůjčuje jeho fantastickému vyprávění palčivý smutek. Kruhy oceánu a ostrova (1914) jsou dlouhou řadou hudebních not, které tvoří kruh kolem hvězdicovitého tvaru, uvnitř nějž je další kruh, a uvnitř další, až do nekonečna. Spirálové obrazy jsou dezorientující, ale v kontinuitě a rozložení každé soustředné vrstvy je jistý pocit bezpečí. Vrstvy existují samy o sobě s vlastními tématy a zobrazováním, ale také jsou neoddělitelně spjaty s následující vrstvou proudu vyprávění. V první kapitole svého autobiografického díla Od kolébky ke hrobu Wölfli popisuje své vyprávění jako soubor „různorodých cest, dobrodružství, nehod, štvanic a dalších zkušeností člověka, který se ztratil v celičkém velkém světě“. Ale jak se zdá, svou cestu si našel. Od kolébky ke hrobu bylo dokončeno v roce 1912, kdy začal Wölfli pracovat na svých Geografických a algebraických knihách, což je sbírka příběhů, v nichž umělec skupuje města, která dříve navštívil ve svém vyprávění, a přestavuje je podle svých návrhů. S komplexností podobnou Stéphane Mirouxovi – protagonistovi Nauky o snech (Science des rêves) francouzského režiséra Michela Gondryho – přetváří Wölfli všechny aspekty společnosti včetně městských krajin, sociálních institucí, veřejných podniků a dopravních systémů. Cílem, který si sám před sebou vytyčil, bylo představit si krok za krokem vytvoření lepšího světa. V poslední kapitole Geografické a algebraické knihy Wölfli – který tu nyní vystupuje již jako St. Adolf II. – o krok ustoupí, aby mohl obdivovat své dílo, a podotýká, že „od tohoto okamžiku je geografická oblast strukturou a je oslavována v hudbě“. Jistě je pravdou, že číst Wölfliho pouze s pomocí obrazových vodítek samotných je dosti velkou výzvou, a těm z nás, kteří nerozumí jeho rodné švýcarské němčině, mohou jeho díla připadat jako řada skládanek, jež je třeba rozluštit jako hieroglyfy. Ale k dekódování je toho víc než jen obrázky a text: jsou tu umělcovy podivné šestiřádkové hudební notace, které fascinovaly psychiatry, umělce a hudebníky po celé generace. Jeho hudbu bychom možná nejlépe popsali jako „rozmarnou“; podobně jako jeho kresby, i jeho písně jsou „celoplošné“ a puntičkářsky uspořádané zároveň. Každá skladba stojí sama o sobě, ale také je vytvořena tak, aby zapadala do konkrétního bodu vyprávění a je propojena s dalšími jeho díly kontinuálním rytmem, který proniká také jeho psanými díly. Jeho písně jsou většinou adaptace waltzů a polek, silně zakořeněných ve folklorních tradicích Švýcarska, a i když směsice trumpety a piana nemusí být zrovna pro každého, rozhodně mají své následovníky a obrovsky přispěly k popularizaci „Musique Brut“. Návštěvníci Kunstmusea mají výjimečnou příležitost poslechnout si některé z Wölfliho skladeb, které údajně hrával na ručně vyrobenou papírovou trumpetu. Skvělým doprovodem Wölfliho retrospektivy jsou sebraná díla dalších pacientů waldauské kliniky, které Kunstmuseum vystavilo ve dvou místnostech přiléhajících k hlavnímu sálu. Dohromady slouží tato pozoruhodná výstava jako dojemná připomínka křehkosti a síly lidské duše a nabízí nakonec model naděje a obnovy tváří v tvář obrovské nepřízni osudu.
01.01.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář