Časopis Umělec 2010/2 >> Jekatěrinburg: po stopách jedné cesty | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Jekatěrinburg: po stopách jedné cestyČasopis Umělec 2010/201.02.2010 Alena Boika | in transition | en cs de |
|||||||||||||
Jekatěrinburg je město, které se právem může považovat za významné, alespoň ve vztahu k fenoménu In Transition. Je to město, v němž každý návštěvník hledá bod, který leží přesně na hranici kontinentů, vždyť je na Uralu a všichni si chtějí stoupnout tak, aby byli jednou nohou v Evropě a druhou v Asii. Je to město, které se právem může pyšnit největším počtem členů carské rodiny na metr čtvereční. Je to město, které se v osmdesátých letech, ještě coby Sverdlovsk, stalo metropolí rocku a undergroundu. Je to město, kde se dodnes můžeme setkat s významnými památkami konstruktivismu, které se dochovaly jen zázrakem a ledabylostí městských úředníků. Město, kde trh s brambory a zelím na pozadí závratných výšin konstruktivismu překvapuje svými tvářemi; zdá se, jakoby všichni jeho obyvatelé navštěvovali „Válec pro běh na místě“. Napadne vás, jak by byl asi zklamaný spisovatel Pavel Bažov, který ve svých zpěvných Uralských příbězích popsal tajná místa v uralských horách a jeskyních, kde jsou schované poklady. Dnes je všechno jinak — každý si může koupit všechny ty drahokamy blyštící se laciným sklem vedle kýčovitých kalendáříků s obrázky dolarů a všelijakých prezidentů. Jsou v každém stánku, i na rohu ulic Sacca a Vanzettiho, i když už si nikdo nevzpomene, kdo byli a proč je po nich pojmenovaná ulice. Ale zato všichni vědí, že každou sobotu se chodí na trh pro brambory, zelí, med a ryby, udělat si zásoby, aby se dala přežit tuhá, dlouhá a temná zima, během níž budou lidé jíst teplé jídlo, zkoumat a opatrovat konstruktivismus, číst Bažovovy báje a pořádat další výstavu současného umění, nebo nějaké to bienále.
Jekatěrinburg nás přivítal studeným větrem, neproniknutelnou tmou a typicky špatnými ruskými silnicemi. V hotelu Iseť pojmenovaném po jedné z nejkrásnějších uralských řek hosty vítá cedulka upozorňující na to, že hotel je součástí architektonického celku obytného komplexu Sídliště čekistů, památky klasického konstruktivismu dvacátých let (architekti V. D. Sokolov, I. P. Antonov a A. M. Tumbasov). Budova, která byla postavena v roce 1933 jako kolektivní dům pro velitelský sbor NKVD, byla v letech 1961-62 přestavěná na hotel Iseť. Ještě nikdy v životě jsem nemusela bydlet na místě určeném přímo pro čekisty. Budova se vyznačovala skromností a malými rozměry s výhledem do pochmurného dvorku. Předpokládalo se totiž, že čekista bude vést asketický život. V této komůrce měl jen spát, číst a přemýšlet, co by mohl ještě podniknout v boji s nepřáteli a za lepší život. V takových podmínkách ztrácel jeho osobní život jakoukoli hodnotu, čekista se v této malinkaté komůrce stával zcela bezvýznamným. Vzrušením jsem nemohla spát, a tak jsem se vydala na noční procházku. Všude kolem se stroze tyčil konstruktivismus, zřetelně rozeznatelný dokonce i ve tmě. Dobrosrdeční kolemjdoucí se stejně upřímně jako za sovětských časů strachovali o moje zdraví: „Slečno, vždyť nastydnete!“ Trochu totiž sněžilo a já na sobě měla jen tričko, zatímco všichni ostatní teplé kabáty. V okně knihovny jsem narazila na inzerát a zůstala stát jako přikovaná. Několikrát jsem si ho důkladně přečetla. Stálo na něm velkými písmeny: HLEDÁME: STŘIHAČE ELEKTRIKÁŘE KLOBOUČNÍKA UKLÍZEČKU ŠVADLENU OSVĚTLOVAČE HASIČE DOMOVNÍKA REKVIZITÁŘE MALÍŘE POKOJŮ Měla jsme zvláštní pocit, že tu tento inzerát zůstal ještě z dob, kdy všichni něco sháněli. Na další den byla pro nás připravena prohlídka zbytků konstruktivismu, které nebylo pod obrovskými reklamami vždy snadné poznat. V Jekatěrinburgu je naštěstí méně peněz než v Moskvě, a tak se podařilo některé historické budovy, chloubu ruské architektury, uchránit před ničivou rekonstrukcí. Musím se přiznat, že netuším, jaký vztah má k popravené carské rodině chrám pokrytý ze všech stran zvětšenými černo-bílými fotografiemi jejích členů, ale musím říct, že jsem nikdy v životě neviděla takové množství vládnoucí dynastie na tak malé ploše. Nachází se zde obrovský a pestrý výběr skutečných i neskutečných materiálů: deníků a uměleckých tisků ve všech jazycích, nekonečných vyobrazení umučených carských dětí atd. Před vchodem do chrámu stály dva koše na sukně a šátky a hned vedle impozantní truhla s nápisem Milodary, nezničitelný ocelový trezor, který by se spíš než u chrámu vyjímal u čekistů. Farníci se zamračenými chtivými obličeji spěchají do chrámu na pozadí města budoucnosti, které se však zastavilo v minulosti. Naše průvodkyně Dáša (Darja Kostina) řekla: „A teď půjdeme na výstavu současného umění!“ „Na jakou výstavu?“ ptali jsme se. „Přece na výstavu současného umění!“ autoritářsky zvolala Dáša. Město se pyšnilo tím, že současné umění přivezli právě k nim. Pracovníci muzea, do nějž umístili dnešní generaci umělců, byli na rozpacích: „Chcete katalog?“ zeptali se mě. „Stojí sice 100 rublů, ale pokud se vám TOHLE líbí, dáme vám ho jako dárek.“ Ve skromných prostorách, které nutně potřebují rekonstrukci, byli návštěvníkům představeni stále titíž umělci: Dmitrij Gutov, Anatolij Osmolovskij, Alexej Kalimma, umělecká skupina Blue Noses, sdružení AES+F a k tomu sloupy z kolekce Pierra Brocheho, aktivního francouzského tvůrce působícího v Rusku. Projekt odpovídal nejnovější módě, a tak obsahoval cosi z budoucnosti a přitom jednoznačně odkazoval k minulosti, jen tu přítomnost se nikomu nepodařilo srozumitelně vyjádřit. V rohu na pozadí velké práce Pavla Peppersteina stál stůl a židle, ale koho by napadlo, že taková dětská malůvka může představovat seriózní umění? Navíc je nějaká divně veliká. Nehledě na zjevnou antipatii obyvatel Jekatěrinburgu však některé vystavené kusy poměrně dobře zapadly do daného prostředí, nejlépe asi práce Valerie Košljakova. Při procházce mi město vyjevilo množství překvapivých nuancí, které vizuálně promlouvají samy za sebe. Například park plný cvičebních strojů, které doprovázejí podrobné návody k použití.Nejvíce mě zaujal právě “Válec pro běh na místě”. V parku narazíte na babičky, slečny v červených kabátcích, muže podivného vzezření i na hastroše. Čas ale běží a přináší do města změny a události, které se postupně tím nejkomičtějším způsobem propojí s tím, čím je Jekatěrinburg ve skutečnosti, se samou podstatou města. Něco z této jeho podstaty můžeme uchopit díky článku Darji Kostiny Zapomenutá utopie. Z ruštiny přeložila Anna Černá. Fotografie autora.
01.02.2010
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář