Vesmírná expedice a laboratorní pokusy / (Max Mohr)

Když jsem v roce 1992 uviděl poprvé v Muzeu moderního umění ve Frankfurtu nad Mohanem objekty Maxe Mohra, přitahovaly mě a odpuzovaly zároveň; byl jsem zmaten, ale zaujaly mě; byl jsem nadšen, cítil jsem ale, že opatrnost je na místě. Podobné absurdní formy a materiály jsem v umění ještě neviděl a budily ve mně respekt. Nebyl jsem si zprvu jistý, jak mám tyto práce hodnotit, ale brzy jsem pocítil potřebu, dále je sledovat. Tento nový vyjadřovací způsob mě prostě příliš fascinoval. Vnucovaly se mi spousty asociací, které bylo třeba přehrát. Když jsem umělce o několik let později poznal a spřátelil se s ním, měl jsem konečně také možnost vychutnat si požitek z přímého dotyku těchto děl.
V muzeu něco takového není možné! Svým materiálům a formám zůstal Mohr (rok narození 1962) dodnes věrný, aniž by se opakoval nebo se přestal vyvíjet. Materiály tvoří u Mohra podstatu věcí, jimiž se zabýval v průběhu svého studia a už i předtím a které jsou podrobovány stále novému skloňování. Když přišel v roce 1982 na Städelovu uměleckou akademii ve Frankfurtu, byli zrovna v módě "die Wilden". Mohr ale patřil už do následující generace, která pro sebe v malířství nenacházela žádná řešení. Původně se Mohr od kresby postupně přes experimenty s performancí - výlučně v neveřejném prostoru akademie - přes práci na počítači, přibližoval pomalu k objektu. V trojrozměrném programu počítače Silicon Graphics prováděl tvarovací procesy a vytvářel v tomto dokonale syntetickém světě vlastně první objekty. Z toho se vyvinula potřeba vytvářet artefakty, které by měly stejnou "perverzní hladkost a kluzkost" (Mohr) jako průmyslové výrobky, které by ale byly vyráběny ručně. Hledal po ně materiály se stejnou syntetickou kvalitou jakou mají obrazy z počítače. Zvláštní a pro něj tak typický materiál na výrobu protéz objevil náhodou v odpadu jedné ortopedické dílny. Chtěl si materiálu koupit víc a přitom mu v dílně předvedli neobyčejnou pružnost tohoto materiálu. To vyhovovalo jeho záměru napodobit polymorfní - Mohr sám rád říká androgenní - formy z počítače. Mohl tak opustit sterilitu počítače, proniknout do trojrozměrnosti a propůjčit svým představám tvar.
Už v jeho performancích šlo o metamorfózy, znázorňující zakuklení pomocí převleků. jeho objektům je vlastní jakýsi proces růstu, k němuž dochází užívanou pracovní metodou. Často se nechá vést spontánním zkratkovitým jednáním, které rozhodujícím a nepředvídatelným způsobem ovlivňuje vzhled objektů. Jde o jakýsi organický vývoj, nápad roste v průběhu práce a může se každým okamžikem vyvinout jiným směrem. Vliv výtvarného umění je pro Mohra až na několik výjimek (např. Georg Herold, Marcel Duchamp) spíše druhořadý. Už před svým studiem byl Mohr hudebníkem a zůstal jím do dneška. Hrál tehdy v různých punkových a new wave skupinách frankfurtské scény. Dnes nahrává pod vlastním jménem elektronickou hudbu. Popkultura pro něj proto byla od začátku důležitější než výtvarné umění. Se zájmem sledoval v sedmdesátých a osmdesátých letech hudební skupiny, které patřily částečně do umělecké scény a které předkládaly všezahrnující koncepty a, jak říká Mohr, "pojímaly celého člověka." Mohrova pracovní metoda v hudbě vykazuje výrazné paralely s jeho metodou ve výtvarném umění. V obou případech používá nalezený materiál,v němž pátrá jako lovec, rozloží ho a znovu spojí a propojí s vlastními výtvory. Může to být ozvěna pod určitým mostem nebo hra na akordeon muzikanta na pěší zóně, stejně jako na ulici nalezený kousek umělé hmoty nebo polyesterový svetr z blešího trhu. Z prvního vytváří popové housové skladby a elektronickou hudbu, průmyslově vyráběné (odpadní) produkty využívá k doplnění nebo k rozbití svých pastelově zbarvených objektů. Inspiraci pro své formy získává Mohr z nejrůznějších oblastí. Na jedné straně ho už v dětství koncem šedesátých let fascinoval všudypřítomný vesmírný výzkum a na něj navazující vědeckofantastické filmy a seriály.
Na druhé straně se velmi zajímá o přírodní vědy, samozřejmě o astronomii, ale i biologii a mikrobiologii, fyziku a chemii. Odsud vycházejí jeho biomorfní, polymorfní a amorfní formy a připomínají tak skutečně neznámé světy nebo také laboratorní pokusy. V neposlední řadě ovlivňují jeho umění také docela všední a každodenní dojmy, ať už je to vitrína v sushi baru nebo v poslední době tak populární figurky ze seriálu Pokemon. Díky podobným pracovním postupům ve výtvarném umění a v hudbě je pro něj snadné dělat obojí současně. Spojení obou těchto složek se přímo nabízelo. "Mother" z roku 1997, do látky všitý theremin, byla první práce přímo propojená s hudbou. Theremin je elektronický hudební nástroj, který se v padesátých letech používal k vytváření filmové hudby pro vědeckofantastické filmy. Nástroj reaguje na pohyby lidského těla a vytváří tak tóny. "Mother" se tak pozorovateli plně otevírá jen tehdy, přistoupí-li dostatečně blízko a začne "hrát".
Na okraj bych chtěl poznamenat, že Theremin byl vynalezen už ve dvacátých letech a je ozna-čován za praotce všech syntezátorů. Mohrovou vlastní hudbou jsou, pomocí zabudovaného mp3 přehrávače, doplněny novější práce "Beam Machine" (vystaveno: "space party II", Arndt & Partner, Berlín, 1999) a "Apollo 8" (vystaveno: "German open" Kunstmuseum Wolfsburg, 1999, "Art Unlimited", Art Basel, 2000, a Künstlerwerkstatt Lothringer Strasse, Mnichov od 13. 10. 2000). První vzbuzuje dojem malého ostrova, na němž se nachází kromě jednoho většího, dominantního a dvou menších útvarů ještě větrací mřížka umístěná na malé vyvýšenině. Větší útvar připomíná masožravou rostlinu a budí dojem jakési velekněžky komunikující se svými vazaly prostřednictvím různých hudebních skladeb, které vycházejí z její spodní části. Zde se jasně ukazuje nová dimenze popřípadě posílení charakteru objektu, které díky hudbě získal. Objekt začíná téměř žít. V průběhu práce na díle "Apollo 8", kterou jsem provázel jako asistent, koupil Mohr na bleším trhu magnetofonovou pásku se starými záznamy z rádia a televize z letu Apolla 8 kolem měsíce (1968), které Mohr tehdy možná sám poslouchal. Z těchto záznamů vytvořil ve spolupráci se mnou cosi na způsob rozhlasové hry. Objekt samotný je přibližně osm krát čtyři metry veliký. Na jedné straně má vějířovitý mušlovitý půlkruh, v jehož středu jsou umístěny části zubařského křesla. K němu je připojen úzký spojovací díl, který se na druhém konci nepravidelně rozšiřuje do podstavce. Na podstavci sedí tlustý měkký kruh s malými bradavkovitými výstupky. Přímo před (teoretickým) místem k sezení je připevněna deska ve tvaru motýla s červenou kontrolkou. Tato "řídící jednotka", sedačka a útržky řeči jako: "...the engines are running, five, four, three, two, one..." dělají z Apolla 8 absurdní a bizarní kosmickou loď , která musela bezpochyby vzniknout organicky. Tím, že Mohr z nezvyklých materiálů a předmětů vytváří neobvyklé, mísí tak vznešené z profánním a v neustálém střídání činí z nadpozemského pozemské a z pozemského nadpozemské. Jeho umění může být v nejlepším slova smyslu označeno jako surrealistické. Vizualizuje totiž sny a fantastické představy a transportuje je tak, aby povzbuzovaly fantazii diváka a spouštěly jeho asociační mechanismy. Mohr v sobě už dlouho nosí vizi prostoru, který by plnil úkol salónu, místa duševní a intelektuální výměny. Tento prostor by měl lákat k uvolněnému odpočinku, k poslechu hudby a k přechodu do jiného stavu vnímání. Vzdálenost mezi pozorovatelem a uměním by se měla zkrátit, v nejlepším případě zmizet docela. Umělec by chtěl proniknout do nové představy o prostoru a překonat zvyklosti ve vnímání objektů. Na výstavě "Die scheinbaren Dinge" ("Zdánlivé věci"), která se bude konat v mnichovském Haus der Kunst od 1. 9. do 19. 11. 2000 bude mít za úkol umělecky pojmout prostor o rozměrech tři krát deset metrů... Pravděpodobně v září vyjde první deska Maxe Mohra na frankfurtském labelu Playhouse.

Přeložil Ondřej Lábr

01.04.2000