O mrkvi, válce a anarchii aneb Carthago est delenda, Rozšířený editoriál ve třech dílech

1. Tento text vznikl cestou do Lucemburska, ve čtyřech vlacích, které jsem musela vystřídat cestou na Colophon – mezinárodní symposium o časopisech. Tato událost mi připadala velmi přitažlivá až do večera před odjezdem, kdy jsem s údivem přišla na to, že tzv. flash-pass, opravňující účastníky k účasti, stojí 100 euro. No ano, na internetových stránkách bylo dlouho před zahájením napsáno „Kupte si flash-pass nyní a ušetřete sebe i nás bolesti hlavy“, nicméně já ve své postkomunistické naivitě jsem si tuto výzvu nevztáhla na pozvané účastníky, bez nichž se událost podle mého nemohla obejít. Mýlila jsem se. Po cestě jsem četla „Antologii současného anarchismu a levicového radikalismu“, přičemž mě pronásledovala myšlenka, že Carthago est delenda (Kartágo musí být zničeno). Přemýšlím o tom, jak se připravovalo toto číslo a jak se zdálo být důležité vyjádřit se nějak k válce – v Gruzii, v Izraeli, v Čečensku, o válce obecně. A pak přišla „světová ekonomická krize“, a všichni začali mít jiné starosti. Ve zprávách začaly převládat informace o tom, co a jak jde dolů – ekonomika, průmysl, zaměstnanost, dolar – a všem byly najednou někde daleko padající bomby ukradené. Krizi nicméně vítám – na rozdíl od války – a doufám, že zničí takové kreténské výtvory jako je Colophon, které všechno tvůrčí a osobní zbavují osobitosti. Mám moc ráda slovo Purgatory. Budu podporovat krizi, pokud jejím výsledkem bude nedostatek peněz na válku a Colophon. Přemýšlím o domově a válce. V tomto čísle se tato dvě hlavní témata proplétají. Domov je to hlavní, co válka ničí. To první, o co člověk přichází a co se snaží zachránit – tak banálně to zní. Pravda je banální. Přemýšlím o světovém pořádku. Není moje vina, že pořádek neexistuje a že Colophony rostou ve světě jako houby po dešti. Pořádek je zjevně narušen, nebo ani nikdy neexistoval. V takovém případě mi nezbývá, než vás vyzvat k anarchii jakožto nejlepšímu modelu autoorganizace, života a tvorby, kterou nikdo nemůže označit za art production. K anarchii, kde není místo pro válku – protože všechno je válka, kde není domov – protože všechno je domovem, kde není umění – protože všechno je uměním. Vlak Franz Kafka, 12. 3. 2009

2. Kamarád mi o půlnoci napsal: „jím mrkev – víš, je to zvláštní jíst mrkev.“ Poté, co jsem se ocitla mezi lidmi, kteří dělají časopisy – většinou o módě, designu, ano, o beauty things that make people pretty, stylish and totally coooool! –, poté co jsem zaplatila mizerných sto euro za to, abych mohla být mezi nimi, jsem se za žádnou cenu nemohla zbavit úplně stejného pocitu – je to nějak zvláštní. Když jsem spatřila naší společnou redaktorskou fotografii přímo v centrální části expozice, pomyslela jsem si, že nikdo z mých drahých kolegů, včetně vydavatele, by nikdy neviděli tuto prezentaci našeho časopisu, vkusně splývajícího ze stěny na kovovém lanku. Ani já bych ji neviděla, nebýt shody okolností. Jak jsem se tak dívala na vystavené časopisy, došla jsem k neradostnému zjištění, že lidi nejvíc zajímají teenageři obého pohlaví, to, do čeho jsou tito teenageři oděni či co odložili, hra na punk, kde se kvůli dojmu autenticity doplní přiměřené množství mírné nečistoty, studiové (snažící se vypadat přirozeně) snímky zamaskovaných pohlavních orgánů a všeho, co lze chápat jako nějak se vztahující k sexu. Bohužel, žádná mrkev. Jen stále stejné a nesnesitelně protivné jahody se šlehačkou. Lucemburk, 14. 3. 2009

3. Poslední večer, poté, co jsem se již téměř uklidnila, napsala na stěně It should be public několik prohlášení vyjadřujících všechno, co jsem měla na srdci, a prodiskutovala s účastníky pro mě důležité otázky, ocitla jsem se na oficiální závěrečné večeři. Původně jsem tam vůbec nechtěla jít, ale můj odjezd se zdržel a v parku začínala být zima. První překvapení mě čekalo u vchodu, když se ukázalo, že organizátoři rezervovali jen asi 30 míst, přičemž účastníků bylo kolem 300. Ale jelikož jsem patřila k prvním hostům, dostala jsem se mezi vyvolené. Po vybrané večeři (při níž mě nakrmili těstovinami, které vůbec nejím, ale bylo to to jediné, co se nešťastným vegetariánům nabízelo) jsem z ničeho nic obrátila pozornost na zvláštní plastový náramek na ruce mého spolustolovníka, příjemného mladíka z Londýna. Ten upadl do rozpaků a řekl: „A jak to, že ty ho nemáš? Organizátoři říkali, že ten, komu dali náramek, nemusí platit za večeři.“ V tu dobu u stolu vznikl nepokoj – přišel čas placení, a ti nejhbitější se vrhli k organizátorům pro náramky. V mém nitru se všechno zatočilo a naplnila mě zuřivost. Ne proto, že jsem vůbec neměla peníze na neplánovanou večeři s jídlem, které jsem si neobjednala, nýbrž proto, že všechno co se dělo, naprosto jednoznačně spadalo do kategorie „špatně“. Jako v dětství, kdy člověk spolehlivě rozliší, co je dobře a co špatně, jsem už dál sama sebe nedokázala přesvědčovat o tom, že je to výborná akce se spoustou lidí a časopisů, slunečný Lucemburk, iluze a naděje. Tolik jsem chtěla uvěřit, že jsem se mýlila ve svých reakcích a hodnocení Colophonu; mluvila jsem s lidmi, disciplinovaně chodila na prezentace, upustila od záměru založit požár a snažila se být příjemná. Téměř jsem uvěřila tomu, že jsem se mýlila. A najednou toto. Když se člověk vyslaný pro náramky vrátil, řekla jsem: „Can you ask for one more for me? And for this girl? And for that one? Nevěděli jsme, že je to večeře pro vyvolené.“ Všichni zmlkli, vyslanec sundal z ruky svůj náramek a hodil ho na stůl. Všichni se cítili nepříjemně. Nemohla jsem mlčet, můj bolestně dotčený smysl pro spravedlnost si žádal přinejmenším otevřeného vyjádření se. Bylo stručné a přímé – proti diskriminaci, rasismu, sexismu, politické korektnosti a impotentního zvyku být „decent“ i v situaci, která je „ugly unfair“. Když jsem skončila svou procítěnou řeč, moji noví přátelé se mě snažili zakrýt svými těly, abych mohla nepozorovaně opustit restauraci. Zdálo se jim, že by mi mohl vadit odchod bez zaplacení. Bylo teplo a ohavně. Jeden z nich mi dal do ruky náramek. Bylo na něm zlatými písmeny napsáno We love magazines. V reakci na to mi v hlavě opět vzplanula ohnivá písmena: Carthago est delenda. Klagenfurt, 25. 3. 2009

01.01.2009