Al Hurra Guma Guar! - Guma Guar: Buňka, Galerie Jelení, Praha, 15. 12. 2003–26. 1. 2004; Guma Guar: Reconstructing The Utopia System Rules, A. M. 180, 17. 12. 2003–8. 1. 2004

Masmédia plně využívají svého fikčního potenciálu. Al Džazíra vede nedeklarovanou informační válku se CNN, ale do štítu si přitom obě strany vpisují stejná slova – „informace“ a „exkluzivita“. Naopak méně ote- vřeně se přiznávají ke „sférám vnějších zájmů“ a odkazují nás s nimi do světa dohadů a akt X. Paradoxní setkání investigativity, touhy po jedinečné úloze v mediálním spektru, politického či ekonomického lobbování a vědomí, kdo je cílovou skupinou toho kterého vysílání, zavádí takové informační filtry, abychom ve chvíli, kdy se současně dostaneme k vícero interpretacím konkrétní události, znejistěli a zmateně se rozhlíželi, nabídne-li nám někdo konsenzus.
A pod kotel přikládají další: bushovsky svobodná Al Hurra, BBC – rozpadající se záruka nestrannosti, nespočet kličkujících televizních kanálů: satelitních, kabelových, koncesionářských, komerčních... a to jmenujeme pouze z televizní větve robustního masmediálního stromu. Globální vesnice se nadále kvalitativně nerozrůstá a zdá se, že při kakofonii optik se tak ani nestane.
Střih. Z domova. V srpnu 2003 se tisíce Evropanů sjíždějí na další nepovolený Czechtek. Média přinášejí zprávy o subkultuře, technu a drogách – a ustavují tím existenci unifikované masy alternativního životního stylu. Veřejnosti představí kulminační body kauzy, vzápětí ovšem musí následovat další střih a nová exkluzivita. Ravery nejdříve sesypou do jednoho pytle, avšak ve chvíli, kdy přestanou být davem, se o ně přestávají zajímat.
Exkluzivní je v mediálním jazyce to, co v jedinci aktuálně zvýší produkci endorfinu nebo adrenalinu. Zpravodajství je proto hlavně afektivní pornografií. Ne nadarmo na lištách televizních obrazovek dominuje slovo „live“. Civilizace je posedlá přítomností možná právě proto, jak vzrušivě je přítomnost medializovaná, a základní složka civilizace, individuum, se pod jejich podlézavým tlakem sama ochotně redukuje na sled psychických reakcí. Pohled z časového odstupu ukazuje událost jako příliš zauzlovaný systém, a proto se minulost redukuje na dějiny, z nichž si média pečlivě vybírají to, nad čím se může za příznivě nastavených pravidel opět rozsvítit jasný neon „LIVE“. Při vše prosakujícím chiliasmu zase není radno mluvit o budoucnosti, protože řeč o budoucnosti je stále zřejmějším obviněním „live“.
Můžeme se donekonečna dohadovat, jaké lidské vlastnosti masmediální masáž využívá. Ukázkou vyspělé mediální politiky je však televizní přenos s několikavteřinovým zpožděním: digitální technologie umožňuje eliminovat cokoli, co by narušovalo hladký průběh záměrně nastavené hladiny podráždění mozkových center. „Live“ je podvrženo v zájmu udržení jeho masmediální interpretace.
Soukolí mediálních velmocí vyvolává polemiku na mnoha úrovních, nevyjímaje umění. Paralelní výstavy seskupení Guma Guar v galeriích Jelení a A. M. 180 však byly výmluvnou ukázkou, jak lze polemickou konfrontaci vést sofistikovaně.
Guma Guar obvykle intervenuje do kontextu místa, kam vstupuje. Ať šíří po ulicích a klubech aktivistické samolepky, odjede na Czechtek s vlastním soundsystémem nebo organizuje výstavu artefaktů, volí způsob, který se zakládá na mainstreamové produkci, ale svou intonací se jí vymyká. V Jelení byla tato salónní distance mimořádně vidět. Muzeálně instalované velkoplošné tisky, lightboxy a projekce byly tou nejkonzervativnější přihláškou do diskurzu výstavnictví. Prohlídka artefaktů však napovídala, že v klasických formátech umělecké komunikace se ukrývá výbušná směs.
Guma Guar „vysílá“ svou interpretaci událostí: ohořelá torza obětí poslední „perské“ války, jak ji nabídla ďábelská Al Džazíra, zasazená do elegantních IKEA lightboxů; rychle stříhaný mix mediálních obrazů (vj-ing bez zvuku nebo hrozivý scratching znaků ideologické totality); TV walkmany s výslechy zajatých amerických vojáků – jednoduše odvrácená tvář války a jejího zprostředkování, výpad proti korektnosti a hýčkanému povědomí o tom, co také (!) přináší „střet kultur a hledání globální rovnováhy sil a moci“. Ústřední úlohu v tomto procesu hrají prostředníci (média) a jejich ideologické taktiky, upozorňuje Guma Guar. Ale chce nám jen otevírat oči?
V Jelení se potvrdilo, že jejich postoj je komplikovanější. Hlavně série velkoplošných tisků vypadala jako přímé downloady z britské BBC, ale cosi v nich nehrálo. Informace na rudých informačních lištách korespondovaly s televizním obrazem komicky, absurdně nebo násilně. Například: explozi jaderné pumy doprovázelo ujištění, že jej sledujeme v přímém přenosu. Na jiném tisku nechává zubící se Barbar Conan (guvernér Schwarzenegger) sáhnout obyčejného smrtelníka na hrot svého hollywoodsky vražedného meče, ale my si na liště přečteme, že jde o záběr ze schůzky britského premiéra a amerického prezidenta. Hledala Guma Guar momenty, kdy masmediální dramaturgie ztratila kontrolu nad materiálem, s nímž operuje, a tak omylem odhalila své postupy? Nebo si Guma Guar pouze pohrála s kombinacemi obrazů a textů, aby vyvolala naši reakci na více či méně vydařené satiry s politickým podtextem? Jestliže se ani jedno nemá čím potvrdit, dál platí, že jedno i druhé je klidně možné.
Když Guma Guar nakládá s aspekty účelového zastírání (čím jiným je political correctness), nemůže tyto aspekty nepoužít a neuvést nás do stejné nejistoty. Nakonec, máme stále věřit, že ohořelá těla v lightboxech jsou oběťmi válečného konfliktu? Kdo vrtí psem? George Bush, CNN, Guma Guar? Všichni? A je psů víc, nebo jenom jeden?
Hranice manipulace a demagogie se znečitelňují, pokud nejsme schopní oddaně „věřit“ předloženému etickému výkladu skutečnosti. A Guma Guar doplňuje k imaginárně načmáranému sloganu: „Věř, tohle ti nemělo být ukázáno!“ ještě dodatek: „Když uvěříš, můžeš se parádně seknout.“ Dodává tedy k masmediálním politikám, jimž nelze upřítkonstatování prvního výroku, svoji zvratnou tezi: autenticita současného života, zajímá-li se člověk o svět kolem, netkví v přihlášení se do předestřené identity, nýbrž v neustávajícím odhlašování se.
To přirozeně přerůstá v aktivní občanskou neposlušnost, která však nestojí na prizmatu zodpovědnosti za ni, protože tím by se stala jediným, opět monstrózně totalitním obsahem života. Fundamentem tohoto postoje tak zůstává externí neposlušnost vůči prezentované skutečnosti kvůli niterné snaze o nezávislost na této prezentaci. Skutečnost nadále uniká před tím, abychom ji uchopili, ale zásadní je přiznat, že to je vlastností způsobů, jak ji chceme uchopit.
Svět se bude dál řítit, prostoupen hlubokou lidskou bolestí, a Guma Guar nenavrhuje řešení. A pakliže naznačí dílčí pravidla tohoto procesu (prezentuje jej), obrátí se vzápětí ke svému vlastnímu způsobu prezentace a dekonstruuje ho tím, že ho učiní nevěrohodným.
Masmédia jako mocný zdroj pravdy o skutečnosti mají schopnost nás do identity přihlašovat a bezbolestně do ní ukládat. Guma Guar pouze vynáší na světlo hranice, v nichž se prvotní akce a následná reakce pohybují.
Poněkud jinak se pokřivených zrcadel Guma Guar chopila v A. M. 180. Zvážila, že Jelení je víceméně výzkumným pracovištěm české umělecké komunity, zatímco A. M. 180 součástí živé kavárny Utopia. Na stěny a do prostoru dvou sálů umístili velké fotografie louky se smrkovým lesem v pozadí, snímek kufru u auta naplněného po okraj rohlíky a jednu videoanimaci. Snad pouze ta upozorňovala, že nešlo o sběr nesourodého materiálu, ale o konceptuálně uvážený celek. Střídaly se na ní tváře mladých lidí s atributy civilizační alternativy – dredy, piercingem – a to tak rychle, že se vlastně staly jedním měňavým subkulturním mutantem.
Všechny práce byly relikty Czechteku získané pod zorným úhlem, k němuž se ve veřejném masmediálním prostoru nedostáváme. Krajinné fotografie zachycovaly místo, kde se tento mohutný happening uskutečnil – pár týdnů poté. Jen zarůstající proleženiny v trávě dokládaly, že se zde uskutečnil nepředvídaný „tábor lidu“.
Czechtek byl lokálně velmi diskutovaný a masivně reflektovaný. Přesto nám zde činilo problém rozpoznat jej. Nic nepřipomínalo obrázky, kterými nás zasypaly časopisy a televizní pořady. Raveři tu byli jednak zcela vyloučeni z fotografického hledáčku, na druhé straně se v animaci transformovali v podivného „nadindividuálního jedince“. Masa představená postupně od jednoho jedince k druhému přestává mít svou kolektivní mentalitu, již u ní tak rádi konstatujeme. To, co se v masmediálním „live“ zdá tak jasně vyřčené, se při nemetodické archeologii „detailu“ a „toho, co už skončilo“ od Guma Guar rozšíří jako o nic více poznatelné než kterákoli jiná událost, jíž upřeme konstrukce konce a počátku, jednoznačnosti a zobecnění. Guma Guar neobhajuje žádný ze záměrů a idejí akce, snaží se Czechtek pozorovat z odstupu a zdůraznit diferenciaci uvnitř veřejně unifikované entity. Jakoby mimochodem k tomu použila struktury, které o události ukládáme v mysli, a znovu – ačkoli méně zřetelně – narazila na význam masmediálního prostředníka, skrze něhož se v dnešním světě orientujeme.

01.01.2004