Ameická sochařka

Váhám, jak představit Janu Kochánkovou (*1979), chci naznačit a nedoříct otrocky všechno, co mě na její prácí překvapuje a baví. Proto jen velmi krátký odlehčený úvod: Jana Kochánková aka Koko, americká sochařka, absolvovala roku 2006 v atelieru Malba II u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy na AVU v Praze. Celý článek by měl být hledáním jiného prostoru Jany Koko Kochánkové, nebudu se proto věnovat jemným kresbám a silikonovým malbám na sklo ani grafikám nebo pestrým oděvům. Textilie prozkoumám pouze do míry jejich svobodného užití a volnosti, zajímat mě bude především jejich prostorový potenciál ve spojení s tělem, věc pro Koko tak samozřejmá.


Předehra. Mickey Mouse:
Kašírovaná maska Mickey Mouse a tělo jen tak. Naostro. Jen tak pro radost a ze zvědavosti. Černobílé fotky. V rámečku podlepené papírem z kalendáře. Jako sochy typu kuroi nebo koré bez drapérie, zato s maskou a rukavicemi. Právě kvůli tomuhle začátku je pro mě Koko, s náznakem úsměvné hyperboly, jednou provždy americká.1

NY poprvé:
Oblečený Mickey Mouse nebo spíš Minnie bez masky vtrhne do Metropolitního Muzea. Koko zajímají Indiáni obou Amerik, jejich užité umění je utříděno a pod taktovkou následovníků Clauda Levi-Strausse rozstrkáno do vitrín. Soustředěně celé dny mezi tím vším Koko kreslí a píše deník. Navíc proběhne jedno malé intermezzo v Mexiku, zemi lebek, duchů, masek a kaktusů. Koko právě přestala studovat biologii. Doslova tetuje do deníků tvary keramických nádob. Kosti dinosaurů. Hodiny a hodiny v Metropolitním Muzeu. Chodí do kina pod širákem, zadarmo. Jednou se do New Yorku vrátí.

AVU v Praze:
Akademie Výtvarných umění, to je místo, kde je dobré vyzkoušet si všechno. Zeptat se na cokoli a potkat se s kýmkoli. Je možné nelámat si s tím vším tolik hlavu a dívat se kolem sebe. Souhlasím. V rychlosti připomenu to, co vylovím z paměti, třeba performance Zajíc a Mrkev, 2004 (spolu s Evou Koťátkovou), sošku Dead Dogie, 2004, performance Mummy Twins, 2004 (spolu s Federikou Fiorny) také fotosérii Who Am I? Masky jsou opět ve hře. Na hraně mezi kuklením a exhibicí. Bavila mě velmi strakatá pestrá instalace Bunkr z roku 2007, kterou málokdo viděl naživo a taky Diplomka obhájená v létě 2007.

NY podruhé:
Koko se vrací. Koko už neznamená jen nick, Koko se stává značkou, a to nejen textilní. V roce 2006 absolvuje stáž na Cooper Union v New Yorku. Vymýšlí performance pro město New York. Chová se trochu jako 3D VJ a mixuje akce, fotografie, happeningy, krátká videa a sochy v pohybu, chcete-li, pohyblivé sochy uprostřed města měst. To se mi líbí. Pan Tráva, Oblak a pan Slunce se prochází New Yorkem, sedají si do cukrárny, odpočívají na zahrádce. Postávají na jednom z nejrušnějších míst, na Astor Place. Chlupaté, bláznivé postavy: podivně haptický pan Tráva a bledé Slunce, lesklý modrobílý Oblak s přiznanými končetinami. Barvy se proplétají s doteky, postavy jsou vyvedeny v konkrétní životní velikosti. Ti tři pro mne představují velmi měkkou variantu soch ve veřejném prostoru. Koko jako Tráva, zelená látka je ve spojení s tělem víc než kostýmem asi sochou, nakupuje v luxusním butiku. So, beautiful. So, sweet. Crazy and Green.
Na Coney Islandu sněží. Něžnou a zasněnou, melancholickou sexuální barbarku fotí fotograf. Pláž, sochy ze sněhu, Koko sama se opět stala sochou. Mám ráda tyhle fotky z pláže na Coney Islandu. Část z nich byla vystavena a pobuřovala nedávno puritány v Atelieru Jana Sudka v Praze na Újezdě, série Mirek byla tehdy pečlivě adjustována v rámečcích zářivě rudě žhnoucí barvy Ferrari, byla prezentována v dobrém kontextu společné výstavy Příroda se na něm vyřádila.2 Zpět ale na Coney Island. Je brzy ráno. Chladné ranní světlo. Jana pózuje jako Oblak s pruhovanými podkolenkami, v černých kozačkách. Ovoce na pláži. Citrony a melouny na pobřeží. Jana jako Mirek. Tichá smyslná postava. Tělo jako socha něco šeptá. Vše fotí další SuperStar, Mark Ther (*197?), právě si odskočil z festivalu v Brooklynu a dobře se baví. Jana – Mirek sedí jako pasivní objekt v paprscích před objektivem, v očích má otázku nebo odvetu?
Sněhové koule s autoportréty a muchomůrka bílá. Vizuální zákusky. Sníh sám o sobě a taky sníh jako metafora. Slaná voda. Červené tečky na sněhové muchomůrce … jsou z toho nejlevnějšího kečupu. Jana dobývá Ameriku po svém. Coney Island, je její jiný prostor.
Nedá mi to, musím něco prozradit. Setkala se tenkrát také s Louise Bourgeois. Obě dvě fascinují pavučiny, obě jsou mladé a nehorázně temperamentní, každá jinak. Dvě pavoučí ženy3. O Louise říkají, že už je ve věku, ale nevěřte, není.

Galerie Jelení, Smíchov, Praha:
Dvě galerijní místnosti, plně v režii Koko s falešným knírem. Je Koko s knírkem víc Mirek nebo je spíš Jonathan Meese? Vstupte. Iglú je totiž privátní pojem i prostor. Důvěrný. Vnitřní. Bublající jezírko uvnitř změkčuje bílou barvu interiéru, činí snesitelnějším zvuk praskajícího polystyrénového ledového sněhu. Druhá místnost je exteriérem. Co se děje venku? Zelená tráva je vzpomínkou na NY. Stromy jsou filmovány s filtrem, jsou tedy filtrovány jako vzpomínky z dětství. To zelené je Tráva nebo kůže ledního medvěda, který prožil svůj život v punku, obarvený nazeleno? Jméno Jana je vryto do kůry stromů. Jana Koko Kochánková modeluje nově mapu pozměněného prostoru galerie Jelení, modeluje své vzpomínky i pohyb přicházejících. Zapomeňte. Staňte se jinými Eskymáky, zapomeňte na všechna politicky korektní pojmenování. Staňte se jinými vizuálními Inuity. Poležela jsem tenkrát uvnitř asi hodinu a napsala si privátní recenzi. Jen tak do kapsy.
Kokoland1, krajina za bránou Karlín Studios, Karlín, Praha:
Myslela jsem si tenkrát, že to bude čistě sochařská výstava.4 Znamenala pro mne však mnohem víc. Procházela jsem rozdělanou i hotovou výstavou v Entrance často. Sochy se měnily, pomalu Koko přidávala … koberce na zem, lampu, plakáty na stěnu, panenku, svíčky, plyš, květovaný ubrus a toaletní papír. Několik konstrukcí, na nich napíchnutí plyšáci a boty mizí pod sádrou. Sádrová lavina překryla měkká plyšová těla. Proces je pomalý, ale rychlejší než tažení medu. Občas trčí do prostoru špička lodičky, plyšové ucho nebo parůžky. Měnilo se pozvolna skupenství, napětí, hustota i teplota sádry. Oblé tvary v tahu směrem dolů zmohla gravitace. Křehké jako sochy ze snů běžkařky na hřebeni. Tohle prostředí si mě získalo. Bylo mi dobře mezi sochami s příchutí ovocné zmrzliny a polárky.
Dernisáž v Kokolandu byla dlouho nekončící večeří s jídlem, čajem a dobrým vínem, mlčelo se, jedlo, mluvilo, přišel za námi i úplně malý pes. Jen tak na koberci mezi sochami ležely, možná seděly nádoby, seděli a polehávali tam lidé a pes, polštáře a květiny.
Patříte mezi ty, kdo právem nevěří tisku, či mluvenému slovu? Sledujte proto raději pravidelně www.kokoland.org. Vítejte ve vysněné zemi americké sochařky Koko. Neplaťte vstupné, nestůjte frontu na víza, klikejte a pohybujte se sítí odkazů svobodně, víc nemusíte. Tento prostor pro sebe i pro vás do plochy o rozměru vaší obrazovky pravidelně válcuje Koko. Vězte předem, tento web má své mouchy. Jsou tu zcela úmyslně. Vítejte v Kokolandu.5
A na závěr ještě srdceryv, neboli srdceryvný příval adjektiv. Koko je divoká, něžná, impulzivní, překvapivá, intenzivní, neodbytná, koncentrovaná. Zasněná, zarputilá, nezvladatelná, textilní, kečupová na sněhu, spirituální i sportovní, divadelní, metropolitní, z Barrandova s kulisami, z Coney Islandu, z ostrova zábavy, taky táborová vedoucí z Kokořínska, fenomenální pomazánková kuchařka, z kapuery i z jógy vyklidněná. Vizuálně zdivočelá. Obývá Kokoland. Se sochařskými zábranami a především bez nich. Koko je Jana Kochánková, někomu připomíná Josefin Baker, mohla by být klidně sestrou Luise Burgeois. Koko je taky Mirek, jindy ale vypadá zas víc jako Jonathan Meese.

Koko je moje oblíbená americká sochařka sněhu a šlehačky.

1 Přívlastek americká je speciální, poprvé byl použit v názvu samostatné výstavy Americká sochařka Koko v brněnské galerii Potraviny roku 2007. Doporučuji k přečtení krátký text a vlastní definici přívlastku americká od Matyáše Chocholy. Souhlasím s ním, Koko je naprosto americká. www.galeriepotraviny.cz.

2 Skupinová výstava Příroda se na něm vyřádila, v Atelieru Josefa Sudka byly tehdy vystaveny fotosérie Příroda se na něm vyřádila (Ondřeje Brodyho), Wiener wurst (Marka Thera) a Mirek (Jany
Kochánkové) www.sudek-atelier.cz.

3 O tom, že je Koko pavoučí žena, ví asi nejlépe Lenka Vítková, pavučina byla hlavním motivem jemné samostatné výstavy Jana v olomoucké exterierové galerii – ve stánku č.36 www.36.cz, Lenka měla také možnost pozorovat autorku v akci z bezprostřední blízkosti během loňského projektu Cargo v Bukurešti
www.cargo.cz.

4 Doprovodný text – rozhovor k výstavě tenkrát s Koko vedla Sláva Sobotovičová, považuji ho za přímý a dobrý úvod do problematiky práce pro toto místo. I v tom je Koko svá a naprosto živelná. Rozvíří energie a potom je ztiší. www.entrancegallery.com

5 „Koko is an artist from Prague. Welcome to her web sites. Enjoy! Best wishes.“

01.02.2009