Ano, na Art Basel 2007 lze pozorovat určitý trend: hypertrofii. Ceny stoupají, prodeje rostou, příliv návštěvníků je stále větší, přibývá paralelních akcí a v závětří Art Basel vznikají každým rokem další a další veletrhy. Ale na tom určit, co je kvalitní, co je důležité a co ne, na tom ztroskotávají nejen novináři, ale úplně všichni. Neboť účelem Art Basel je pouze výběr významných galerií. Když se člověk prodírá obousměrným proudem lidí, zachytí krátké záblesky uměleckého vesmíru posledních sta let. Tady jeden secondhandový Schiele, tam jeden druhořadý Picasso, tři rozpáraní Fontanové, hodně zbytků Warhola, kolem na podlaze leží jeden Andre, tady na té stěně je přimontovaný Judd, tamhle křičí jeden monochromní Damien Hirst se chcíplými motýly, pořád ještě silné gesto, i když před dvěma lety byly mrtví motýli vidět přilepení na růžovém srdci, což bylo ještě o kousek cyničtější, tvrdší, lepší. Když se ještě přidá Opie se svými spoře oblečenými kreslenými dívkami, začne se člověk Art Basel cítit jako ve velkém kvízu o umění, jako v Kdo chce být uměleckým milionářem, což je parkur, který si člověk krokuje a přitom si testuje, jestli ho napadnou jména všech umělců. Triumfuje převážně známé a hlasité, přičemž na člověka padá lehká melancholie, když poznává všechny ty umělce, od nichž rok co rok někdo kopíruje ideu, se kterou se před dvaceti, třiceti lety proslavili. To jsou ty one hit wonders uměleckého trhu, jež stále znovu opakují svou píseň pro kupující, kteří se snaží doplnit si sbírku něčím známým. Kupující, pardon, sběratel vůbec patří k představení, až on dodává Art Basel to zvláštní kouzlo. Když na first choice day čekají v atriu všichni multimilionáři ve frontě na skleničku šampaňského a klobásu a když pak vyčerpaní z celého shonu dřepí na schodech a na trávě, má člověk příležitost v klidu očumovat mladé manželky, vyliftingované obličeje a značkové outfity, trochu extravagantní a trochu excentrické, do té doby než se v šest začnou dovnitř hrnout jedinci, kteří mají pozvánku jenom na vernisáž, a kteří jsou tedy vpuštěni, až když jsou ty nejlepší deals hotové a first choicers prchají do hotelu. Být na vernisáži je ale pořád mnohem lepší než si muset spolu s obyčejnou lůzou kupovat lístek. Na first choice day zase existují velmi jemné rozdíly ve stupni VIP statusu a rozhodující je, na které večeře je kdo pozván a kdo přiměje velké galeristy, aby když ho spatří, všeho nechali a radostně volali: Sáro! Bobe! Haemmerli! Naopak nikdo by nechtěl být v kůži Lukase Mühlemanna, který odvážně postává v atriu. Mühlemann, bývalý šéf McKinsey Schweiz, padlý boss Credit Suisse Group, byl spoluzodpovědný za pád národní letecké společnosti Swissair, což ho ve Švýcarsku učinilo nedotknutelným. Všichni dělají, jakoby nevěděli, o koho jde. S takovým člověkem nechce být nikdo viděn, ačkoli si může pořád ještě kupovat tolik Rauschenbergů. Jako společenský happening je zkrátka Art Basel přinejmenším stejně důležitý jako art- -shopping. Umění figuruje především v otázce: Koupil jsi něco? – No jistě! A tak potkává člověk už druhý den samé šťastné galeristy, jejichž obchody jdou skvěle. (A v to se počítají i ti, kdo ještě i při exekuci s úsměvem ujišťují: Jde to super!) Druhá nejčastější otázka se tentokrát točila kolem toho, kdo nahradí uměleckého ředitele Sama Kellera, který teď bude řídit muzeum Beyeler. Keller katapultoval Art Basel do nové ligy geniálním tahem, kterým předstihl konkurenční veletrh v USA – když založil Art Basel Miami Beach. Keller je společenský génius, Keller zná kdekoho, Keller je party animal, Keller je stále napojený a svoji pověst jako Mr. Art si nejspíš uchová, neboť bude nahrazen hned třemi nástupci; hypertrofie i zde. Na založení Art Basel Miami Beach byl pozoruhodný zejména cross-marketingový efekt, protože od té doby nejezdí do Basileje méně lidí, nýbrž více. Proto také Art nijak neruší, že se ve stejnou dobu koná v Basileji stále více uměleckých veletrhů: Liste, založený pro off-galerie, pak jeden veletrh, kterému není Liste dost off, pro čerstvě úspěšné galerie, které to na Art nestihly, a ještě Volta a Scope a balentîna, kde vystavují Latinoameričané. Na těchto veletrzích si člověk rád trošku postěžuje na Art, kde se akorát všechno kupuje, slepě se tam nakupuje, ale to je úplně jedno! Kromě toho, že vzbuzuje závist, prodejní a veletržní cirkus Art Basel fascinuje tak moc, že se mezitím sám stal uměleckým objektem – třeba na obrazech Číňana Zheng Guogu, který zvěčňuje pohledy na Art i s ředitelem Samem Kellerem, nebo ve škodolibě ironickém díle Španěla Eugenia Merina, který světelnou reklamou v corporate designu Art Basel a Art Basel Miami Beach propaguje Art Basel Etiopia.
Doporučené články
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář