Art/Basel/Etiopia

Ano, na Art Basel 2007 lze pozorovat určitý trend: hypertrofii. Ceny stoupají, prodeje rostou, příliv návštěvníků je stále větší, přibývá paralelních akcí a v závětří Art Basel vznikají každým rokem další a další veletrhy. Ale na tom určit, co je kvalitní, co je důležité a co ne, na tom ztroskotávají nejen novináři, ale úplně všichni. Neboť účelem Art Basel je pouze výběr významných galerií. Když se člověk prodírá obousměrným proudem lidí, zachytí krátké záblesky uměleckého vesmíru posledních sta let. Tady jeden secondhandový Schiele, tam jeden druhořadý Picasso, tři rozpáraní Fontanové, hodně zbytků Warhola, kolem na podlaze leží jeden Andre, tady na té stěně je přimontovaný Judd, tamhle křičí jeden monochromní Damien Hirst se chcíplými motýly, pořád ještě silné gesto, i když před dvěma lety byly mrtví motýli vidět přilepení na růžovém srdci, což bylo ještě o kousek cyničtější, tvrdší, lepší. Když se ještě přidá Opie se svými spoře oblečenými kreslenými dívkami, začne se člověk Art Basel cítit jako ve velkém kvízu o umění, jako v Kdo chce být uměleckým milionářem, což je parkur, který si člověk krokuje a přitom si testuje, jestli ho napadnou jména všech umělců. Triumfuje převážně známé a hlasité, přičemž na člověka padá lehká melancholie, když poznává všechny ty umělce, od nichž rok co rok někdo kopíruje ideu, se kterou se před dvaceti, třiceti lety proslavili. To jsou ty one hit wonders uměleckého trhu, jež stále znovu opakují svou píseň pro kupující, kteří se snaží doplnit si sbírku něčím známým. Kupující, pardon, sběratel vůbec patří k představení, až on dodává Art Basel to zvláštní kouzlo. Když na first choice day čekají v atriu všichni multimilionáři ve frontě na skleničku šampaňského a klobásu a když pak vyčerpaní z celého shonu dřepí na schodech a na trávě, má člověk příležitost v klidu očumovat mladé manželky, vyliftingované obličeje a značkové outfity, trochu extravagantní a trochu excentrické, do té doby než se v šest začnou dovnitř hrnout jedinci, kteří mají pozvánku jenom na vernisáž, a kteří jsou tedy vpuštěni, až když jsou ty nejlepší deals hotové a first choicers prchají do hotelu. Být na vernisáži je ale pořád mnohem lepší než si muset spolu s obyčejnou lůzou kupovat lístek. Na first choice day zase existují velmi jemné rozdíly ve stupni VIP statusu a rozhodující je, na které večeře je kdo pozván a kdo přiměje velké galeristy, aby když ho spatří, všeho nechali a radostně volali: Sáro! Bobe! Haemmerli! Naopak nikdo by nechtěl být v kůži Lukase Mühlemanna, který odvážně postává v atriu. Mühlemann, bývalý šéf McKinsey Schweiz, padlý boss Credit Suisse Group, byl spoluzodpovědný za pád národní letecké společnosti Swissair, což ho ve Švýcarsku učinilo nedotknutelným. Všichni dělají, jakoby nevěděli, o koho jde. S takovým člověkem nechce být nikdo viděn, ačkoli si může pořád ještě kupovat tolik Rauschenbergů. Jako společenský happening je zkrátka Art Basel přinejmenším stejně důležitý jako art- -shopping. Umění figuruje především v otázce: Koupil jsi něco? – No jistě! A tak potkává člověk už druhý den samé šťastné galeristy, jejichž obchody jdou skvěle. (A v to se počítají i ti, kdo ještě i při exekuci s úsměvem ujišťují: Jde to super!) Druhá nejčastější otázka se tentokrát točila kolem toho, kdo nahradí uměleckého ředitele Sama Kellera, který teď bude řídit muzeum Beyeler. Keller katapultoval Art Basel do nové ligy geniálním tahem, kterým předstihl konkurenční veletrh v USA – když založil Art Basel Miami Beach. Keller je společenský génius, Keller zná kdekoho, Keller je party animal, Keller je stále napojený a svoji pověst jako Mr. Art si nejspíš uchová, neboť bude nahrazen hned třemi nástupci; hypertrofie i zde. Na založení Art Basel Miami Beach byl pozoruhodný zejména cross-marketingový efekt, protože od té doby nejezdí do Basileje méně lidí, nýbrž více. Proto také Art nijak neruší, že se ve stejnou dobu koná v Basileji stále více uměleckých veletrhů: Liste, založený pro off-galerie, pak jeden veletrh, kterému není Liste dost off, pro čerstvě úspěšné galerie, které to na Art nestihly, a ještě Volta a Scope a balentîna, kde vystavují Latinoameričané. Na těchto veletrzích si člověk rád trošku postěžuje na Art, kde se akorát všechno kupuje, slepě se tam nakupuje, ale to je úplně jedno! Kromě toho, že vzbuzuje závist, prodejní a veletržní cirkus Art Basel fascinuje tak moc, že se mezitím sám stal uměleckým objektem – třeba na obrazech Číňana Zheng Guogu, který zvěčňuje pohledy na Art i s ředitelem Samem Kellerem, nebo ve škodolibě ironickém díle Španěla Eugenia Merina, který světelnou reklamou v corporate designu Art Basel a Art Basel Miami Beach propaguje Art Basel Etiopia.

01.03.2007