Recepty na domácí umění

„Martha, Bob, Charlotte, Eileen, Angela, Jared... Sedím ve svém šatníku a píšu jména na každou cihlu, která vyčuhuje zpod opadané omítky. Moje cihly. Nemůžu říct, že bych kdy před tím cítil něco k cihlám, ale teď, když vím, že tam jsou, nesou na sobě napsaná svá jména a čekají na mě, až přijdu domů a pověsím bundu, jsem si jistý, že na ně budu myslet mnohem víc.“
Mnohé ze „101 uměleckých nápadů, které můžete realizovat doma“ od Roba Pruitta, které byly vystaveny v Gavin Brown Enterprise, včetně výše uvedeného (zapomněl jsem ale jeho číslo), fungují jako protilék na odcizení. Americká vykořeněnost (Američané se v průměru stěhují patnáctkrát za život) a globální ekonomika budou mít za následek naše neustálé stěhování, pohyb. Když si ale cihly v domě, květiny nebo sklenice s kompotem pojmenujeme, jak to naznačuje Pruitt, můžeme transmutovat neosobní a standardizované v neznámé a vítané. Procházení se domáckou směsicí v galerii, kde Pruitt realizoval výběr vlastních nápadů podlé své knihy stejného názvu, je téměř jako zkušenost s new-age náboženstvím.
Pruitt ve strohém galerijním prostoru v Chelsea vytvořil téměř domáckou atmosféru. Hned u vchodu vás uvítá šik přes větráky natažených nafouknutých nátělníků, které nesou nápisy zdravící vás hned v několika jazycích. Z jedné stěny vyčnívá fontána naplněná rybičkami, která je vyrobená z krabic od lahví s vodou. Vysmívá se a zároveň přitakává povzneseným názorům o nezbytné integritě materiálů použitých na skulpturu. Naproti fontáně je stůl kustodů, obklopený tapetou vyrobenou ze zápisů vzkazů na Pruittově záznamníku. V jednom ze šuplíků je fluorescentní písek z akvárka, který vytváří „tajnou Zenovou zahradu“, jež skutečně jakoby vyzařuje konejšivý pocit. Každý z realizovaných nápadů je označen modrým číslem a popiskou odpovídající nápadu v knize, čímž se z galerie stává prostor pro jejich demonstraci.
Vybrané nápady a metody vypracování jsou vtipné a osobní, ale zdají se být příliš svévolné, z čehož vyvstává pocit, že každý nápad je otevřený bezpočtu možných manifestací. Jenom proto, že Pruitt udělal ze „Zakreslete se do svého oblíbeného komiksu“ krásnou nástěnnou malbu s maličkým Robem Pruittem jako jednou z postaviček party Peanuts, neznamená, že se nemůžete namalovat třeba jako součást Simpsonových nebo Supermana. Klidně můžete, když vám to bude dělat dobře. Pruitt svoji práci naplňuje upřímností, humorem a chytrými vtípky, což diváka naplňuje dobrým pocitem bez toho, aby dostal závrať ze zlatavé záře Hollywoodu, jež obvykle roztomilý šmejd doprovází. I když výstava nepostrádá lehkost a vtip, skrývají se za vystavenými pracemi kořeny sahající až do konceptualismu 60. let. Abych parafrázoval Lawrence Weinera: umělec může dílo vyrobit, může ho za něj vyrobit někdo jiný, nebo ho nemusí vyrobit vůbec. Tak jako Weinerovy ranné katalogy/knihy, je i Pruittova malinká kniha nápadů stejně sporá a neškodná. V obou případech se na stránkách objeví pouze několik černou barvou vyvedených slov na prázdné stránce, které po přečtení nabízejí různé varianty výkladu a obohacují čtenářovu představivost. Rozdílem-aktualizací smrtelně vážného ladění ranného konceptualismu je to, že jeho práce, věrná své době, je anti-manifestem. Místo, aby incestně přenášel zkušenosti skutečného světa do uměleckého boje, naznačuje splynutí toku umění a života, kde se umění a domov mohou setkávat a mísit se. Pohledem zpět stírá rozdíly a odlišnosti, které byly mezi oběma těmito póly pociťovány ve formalismu a prezentaci.
Namalujte si obraz za použití make-upu, píše Pruitt. Výsledkem jeho verze takového obrazu je ušmudlané štěně na plátně s očima jako panenka a lesklým kabátkem. Klidně by se na plátně mohl objevit obraz „Butterfly Kisses“ od Janine Antoni, který vyrobila mrkáním svými řasami nad papírem. Pročítal snad Pruitt kunsthistorické knihy a časopisy, aby nasbíral své nápady? Nebo snad žurnál Receptář? Nebo obojí? Nedělá si žádné zbytečné nároky na originalitu a nechává osobnost zaplnit rámec vzhledu díla, ať je to jeho vlastní práce, nebo ta vaše doma, či práce jiného umělce (nebo ženy v domácnosti) spoutané asociací.
Některé nápady, jako například kreslení obličejů na staré žárovky (čímž vzniká socha) nebo psaní na banány (abyste mohli vidět, jak vaše čmáranice zhnědne), vypadají spíše jako činnost frekventantů výtvarného kroužku. Jiné zase okamžitě připomenou působivá díla známých umělců („rozsypejte flitry“ jako Kabakovovy konfety, „namíchejte si kazetu“ jako Tiravanijaovy galerijní jam sessions). Jeho nápady jsou jako recepty: záleží na kuchaři, jestli zvrtá večeři nebo připraví skvělou hostinu. Mohly by obě z možností vyústit buď v příjemný domácí kýč nebo muzejní dílo? A je mezi oběma vůbec nějaký rozdíl, vyjmeme-li je z kontextu a lidových názorů? I když na první pohled mohou vypadat hloupě a nesouvisle, jdou přímo ke zdroji umělecké produkce, hledají inspiraci, vyrovnávají se s a zahrnují sebe do ohromujícího, vířivého světa vizuální kultury a projekce vnitřního a osobního do vnějšího a prezentovatelného. Ať už jsou skvělé, hloupé, poetické, legrační nebo moudré (což nakonec jsou), představují jednu z možností a jasně ukazují, že všechny nápady jsou plné slibného potenciálu uspět nebo selhat na jakékoli úrovni.

01.03.1999