Časopis Umělec 2001/3 >> Život a dílo umělce nového věku Přehled všech čísel
Život a dílo umělce nového věku
Časopis Umělec
Ročník 2001, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Život a dílo umělce nového věku

Časopis Umělec 2001/3

01.03.2001

Milan Salák | umělec | en cs

Z artobiografických románů, divadelních her, filmů, seriálů a televizních talkshow víme, jak vypadá umělec. Je zřejmé, že rozpětí možných image je poměrně velké. V zásadě lze ale říct, že existuje několik základních identifikačních znaků, podle kterých se pravý umělec pozná (samozřejmě vedle kvalitní autorské produkce). Protože systematický výčet těchto znaků není předmětem tohoto textu, uvádím dále ty, které patří u bohémů k těm nejvyhledávanějším. Jsou to autentický zjev, alkoholismus, podivínství, neuvěřitelné příběhy (na nichž se předchozí danosti často významnou měrou podílejí) a schopnost je vyprávět. Český fotograf, malíř, grafik a videoartista Michal Pěchouček (nar. 1973) je ideální kombinací zmíněných kvalit.
Celá Pěchoučkova tvorba, ať již to byly komerčně úspěšné grafiky a prostorové koláže nebo stylotvorné fotoseriály a videa, je založena na vyprávění příběhů.
- vlastních skutečných a neuvěřitelných (sem patří i práce inspirované fotoamatérskou produkcí otce);
- příběhů, jenž Pěchouček přisoudil někomu jinému (existuje ovšem důvodné podezření, že vznik těchto děl je výsledkem bezvýsledné, nicméně chvályhodné snahy utéct vlastnímu ctižádostivému stínu. V tom případě se jedná opět o variantu uměleckého východiska předešlého bodu);
- příběhů věcí, krajin a prostředí (ač prosty přímých figurálních protagonistů, vždy odkazují na existenci inspiračních zdrojů prvního bodu).
Pěchouček nikdy nebyl virtuózem klasického výtvarného zobrazení, ani průkopníkem forem. Hlavní jeho kvalitou je schopnost zúročit na maximum vlastní lidskou odlišnost, a to vše přirozeně, bez uchýlení se k tendenčním stylizacím. Holky, co ukradly tramvaj; soukromé očko v křoví na Střeleckém ostrově; chlapeček, co telefonuje Ježíškovi; podivín v restauraci; televizní rosničky; vzteklý jockey; nebo kluk, co mu spadla kamarádka z paneláku. Tyto náměty nemohou nevyniknout vedle všech těch narkomanů na toaletách, homosexuálů v klubech, mrtvých prostitutek a vagín přes celou stěnu. Právě ve schopnosti volby neotřelého a současně životného námětu tkví skutečná Michalova síla. Druhou Pěchoučkovou výhodou je nadprůměrná pracovitost, jež hnána ctižádostí, pomáhá umělci překonávat momenty poznání, že všechna naše aktivita je stejně na draka. Totiž, když se nad Michalem nerozplývají kurátoři, stačí mu alespoň chvála vlastních příbuzných a jeho optimismus se tak stává inspirativní i pro ty, kdo o smyslu vlastní tvorby pochybují.

První láska
Michal Pěchouček

Pocházím z Teplic. Tam jsem bydlel s matkou až do svých dvaceti let. Nikdy jsem nechodil se žádnou dívkou z Teplic, ani jsem se tam do žádné nikdy nezamiloval. Pár kilometrů od tohoto města leží vesnice Bohosudov a tam se to stalo. Tam jsem potkal první dívku. Bylo to jako pohádka. Pohádka na rozloučenou, darovaná mi osudem jako suvenýr z rodného kraje.
Bohosudov je zapadákov, do kterého člověk váží cestu jenom kvůli tomu, že tu jezdí v sezóně lanovka. Lanovka tu začíná a pokračuje nejdříve chvilku téměř u země a až po nějaké vzdálenosti pozvolna, velmi pozvolna, stoupá vzhůru. Pak opustí Bohosudov a táhne se lesem dokopce na vrchol, kde končí. Tam nahoře je hotel nechvalné pověsti. Tato cesta odnikud nikam láká v sezóně do Bohosudova nemálo turistů. A z Teplic je to kousek.
Jednou v létě jsem se tam vydal a rozhodl se, že dojdu po horském hřebenu nejdříve k hotelu a odtamtud pojedu lanovkou dolů. Po opravdu osvěžující pouti krajinou jsem si dodal kuráž a vstoupil do hotelového baru. Stydlivě jsem si objednal víno s kolou. I když jsem se tam moc nerozhlížel, bylo mi jasné, že jsem se skutečně ocitl v domě hříchu. Koukal jsem se tedy raději z okna. Vypadalo to trochu na déšť, říkal jsem si. Raději to rychle dopiju, zaplatím a sjedu dolů, aby mě to nechytilo na lanovce. Na bouřku to sice nevypadalo, ale i tak by to nebylo nic příjemného. Takto jsem uvažoval a netušil, že za okamžik potkám moji první lásku. Přišla servírka nahoře bez a vyrovnali jsme se.
Stalo se to v místě, kde se lanovka přibližuje k zemi. Seděl jsem na železném sedátku připoután řetízkem. Vyjel jsem z lesa ven a blížil se k převážně vietnamskému tržišti. To už se vzdálenost k zemi zkrátila na tři čtyři metry… A v tom jsem ji zahlédl! Prodavačku. Stála u stánku, který byl obsypaný zbožím zabaleným do celofánu. Projel jsem jí téměř kolem obličeje.
“Budete si přát ?” řekla něžně, jakoby nevěděla, že se vezu a nemohu sestoupit. Zasáhla mě krásou i tou vyslovenou a nevhodnou frází. Od tohoto okamžiku jsem na ni neustále myslel. Byl bych blázen, kdybych se za ní tenkrát nevrátil a nezjistil, jak to myslela. Jestli třeba nebyla slepá nebo tak. A oslovila vůbec mě?
Hned druhý den jsem se opět vydal po hřebenu k hotelu, v baru si objednal víno bez koly a dokonce mi to sprosté místo připadalo najednou docela útulné. Sjížděl jsem lanovkou dolů a již v lese vysoko nad zemí jsem si odepnul jistící řetízek, rozhodnut, že nad tržištěm vyskočím. Chtěl jsem to risknout. Opět jsem ji uviděl. Stála na stejném místě jako včera. Se stejným zbožím naskládaným dokonce i na střeše, aby bylo vidět i z lanovky. A jako včera se mě zeptala, jestli si budu přát. Dívala se mi zezdola přímo do očí. Dostal jsem závrať a bál se skočit.
“Já si zatím vyberu a pak se stavím...,” slíbil jsem a neopatrně se za ní otočil. Skočila mi hbitě po noze.
“To říká každej!” řekla, když mi po tvrdém pádu pomáhala vstát ze země.
“Já myslel, že jsi slepá.”
“Jak vidíš, nejsem. Ale ty trochu pajdáš na jednu nohu.”
“....nejsi trochu drzá?!”
“Hele,” přimhouřila oči a položila mi ruku na tvář, “ty jsi Michal Pěchouček, viď?”
“No, moment?!”
“....mám tě pozdravovat od Olinky Hodinářový. Pořád o tobě mluví.” Tím mne naprosto odzbrojila.
Tak proto je tak přičmoudlá! V mžiku mi bylo jasné odkud vane vítr. Horečka sympatie ještě více stoupla. Svět se zmenšil do podoby ráje, kde se všichni znají z dětství. V tu chvíli jsem se zmohl jen na pololítostivý úsměv.
“To je překvapení, co? Já jsem teďkonc její nejlepší kamarádka.”
Čekal jsem, že se mi představí, což se nestalo. Napadlo mě, že by se k ní hodilo jméno Libuše. Líba mě vzala za ruku a zatáhla do jejího stánku. Nikdo tam nebyl. Dlouho jsme mlčeli.
“A co to tu vlastně prodáváš?”chtěl jsem prolomit ticho. Podala mi jednu tu věc do ruky. Soupravičku cetek. Podávala mi další a další. Všechno stejné a různobarevné. Neptal jsem se jí, jestli se to prodává. A začlo pršet.
“No konečně! Já to tušila už včera, že bude pršet. Chtělo by to pořádnej slejvák!”
“A tobě nevadí, že ti venku zmokne zboží?” pohladil jsem ji po vlasech.
“No, právě, na to jsem připravená. S tím se jako počítá. Venku mám totiž vystavený fakt kvalitní zboží. Nemůže se tomu nic stát. Je z cínu a natřený kvalitním emailem. Navíc je to všechno pečlivě zabalený a přivázaný. To, co jsem ti ukazovala tady ve stanu, je jen sádrovej aušus. Koukni...”
Vzala si jednu sádrovou cetku, rozkousala jí a odplivla ty zbytky na zem. Dlouze se na mě dívala a já jí četl z černých očí — NEMUSÍŠ SI TU NIC KUPOVAT! Pak uhnula pohledem a pozorovala škvírou mezi dekama velice hustý déšť.
“Opravdu se nebojíš o ty věci venku. Co vítr?” Leželi jsme nazí na podlaze obklopeni samým aušusovým zbožím. Venku hlasitě kapalo na celofán. Nic mi na mou otázku neřekla. Vytušil jsem, že ona je připravená úplně na vše.
Pršelo dlouho. Něco přes měsíc. Přestal jsem jezdit lanovkou a domů i zpátky na tržiště jsem jezdil městskou dopravou. Náš vztah skončil prvním slunečním dnem.

Poslední láska
Michal Pěchouček

Až zemřu, najde se po dlouhém pátrání jenom moje hlava. Zbytek se někam zašantročí a policie bude bezvýsledně pátrat. A nakonec budou rádi i za tu zachovalou lebku se snadno identifikovatelnou tváří. Protože vše bude nasvědčovat, že šlo o násilnou smrt, rozvěsí si muži zákona můj portrét ve svých kancelářích, dokud se případ nevyřeší.
“Posaďte se, slečno,” řekne kriminalista patolog. “Copak vás trápí?”
“Viděla jsem na nástěnce fotku té hlavy… a nejsem si úplně jistá, jestli toho muže znám.”
“Říkáte na nástěnce?” přeruší ji muž. “Tady žádnou nástěnku nemáme. To bude nějaký omyl.”
“Ne, to není omyl. Víte, mně ukradli peněženku, tak jsem to šla nahlásit do Jablonecký ulice na stanici a tam jsem ji viděla… A oni mě poslali sem, že prý tu hlavu tady máte schovanou.”
“Ten muž na té fotografii vám ukradl peněženku?” zeptá se kriminalista.
“Ne, neukradl. Jak bych vám to jen vysvětlila…”
“Já zavolám do tý Jablonecký… To bude asi nejlepší,” zvedne telefonní sluchátko. Dívka mu skočí po ruce a sluchátko vytrhne.
“Nevolejte tam! To není nutný. Oni mi říkali, abych sem nechodila. To je jen moje soukromá iniciativa.”
“Tak v čem je problém?”
“Já o tý hlavě nic nevím. Já tu hlavu prostě musím vidět. Prosím!”
“To asi nepůjde, slečno. My nejsme žádný panoptikum, ale prosektura.” Policajt i dívka budou mlčky sedět v kanceláři. Dívka se najednou na muže utrhne: “Kdybych byla vaše známá, tak byste mi tu hlavu ukázal, co? Kdybychom spolu něco měli, tak by vám posloužila. To byste nebyl tak komisní. To byste mě rád postrašil, že jo?” A opět bude dlouho ticho.
“No… jednu… hlavičku… tu máme,” muž pomalu otevře zásuvku. “Je to ona?” ukáže dívce fotografii. Dívka se rozpláče: “Je to ona.”
“Tak přece ho znáte?”
“Do toho vám nic není. Já chci jen vědět, jestli mi ji můžete ukázat.”
“To opravdu nemůžu. Ale… víte co. Když se vám tak líbí, nechte si tu fotku. A neplačte. Co děláte dnes večer?”
“Ta fotka mi je na nic,” zaštká dívka, “a navíc… je trochu rozmazaná, taková neostrá.”
“Cože? To jsem fotil já! To je profesionální práce! Vemte si to nebo ne a vypadněte. To je moje poslední slovo. Kšc!”
Dívka smutně odejde. A jestli se v noci nevkrade na prosekturu, tak už mě nikdy neuvidí takového, jaký jsem. Čas bude pracovat na mé tváři a, jestli se neodhodlá co nejdřív, bude po všem.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…