Bělorusko –Německo: zakázaná láska

Věčná popularita „partyzánského“ tématu v současném běloruském umění může mít několik příčin. Musíme přihlédnout k faktu, že partyzáni se vždy objevují spolu s nepřítelem – s tím, proti komu mohou provádět svou „partyzánštinu“.

Posledním viditelným a skutečným nepřítelem byli němečtí fašističtí okupanti. Nehledě na časovou vzdálenost těchto událostí, vznik nových technologií, na výskyt mnoha populárních image a vznik nových klišé je pojetí nepřítele nejen živé, ale dokonce stále silně ovlivňuje všetečné tvořivé mozky. Nikde nezbožňují Leni Riefenstahl více než v zemích bývalého Sovětského svazu, nevyjímaje Bělorusko a Rusko – tedy dvě země, které za druhé světové války trpěly nejvíce. Nikde jinde neuctívá tolik lidí velkolepá atletická těla nepřátel, kteří zavraždili tolik lidí.
Obraz nepřítele vyvolává nenávist, ale je sexuálně přitažlivý. Proto projekty s partyzánskou tematikou nevypovídají vlastně o roli partyzánů a nevytváří ani osobitou uměleckou mytologii v kontrastu k té oficiální. Nepřímo se spíše vyzývavě obracejí k obrazu silného, sexuálně přitažlivého a zakázaného nepřítele. I přesto, že jej musí nenávidět. Jeho mocná násilnická energie, energie dočasného vítěze, je naopak přitahuje. Obraz nepřítele je ovšem přísně zakázán, je to tabu, a tím více pozornosti se soustředí na druhou stranu, druhého účastníka. V každém uměleckém projektu a zobrazení se hlavní složka ukazuje jako na negativu. Bez tohoto jádra nemůže fungovat žádná partyzánská mytologie.

Okupace. Mystéria.
Jedním z příkladů může být nedávný senzační film Andreje Kudinenka Okupace. Mystéria, existenciální drama s prvky thrilleru. Je to film o partyzánském obsazení západního Bělo- ruska během druhé světové války. Mladý režisér se rozhodl vyhnout se tradiční interpretaci války a místo toho vytvořil anekdotický film, v němž mohou bizarním způsobem koexistovat ruský partyzánský záškodník, mladý běloruský vesničan-komsomolec a polská dívka. Přestože byl film oceněn kritikou a veřejností na filmových festi- valech v Rotterdamu a v Moskvě, v Bělorusku byl zakázán.
Většina kritiků posuzuje hlavní ideologický konflikt filmu jako odchylku od tradice, v níž dobří partyzáni stojí v opozici k německým okupantům. V Bělorusku úřady film postavily mimo zákon, aby neurazily veterány a aby varovaly mladé lidi před jeho negativním vlivem. Režisér Andrej Kudinenko odmítl válečnou interpretaci a prohlásil, že točí filmy „ne o válce, ale o lidech a lidství“. Příběh se odehrává v západním Bělorusku v roce 1942. Nejsou v něm žádné válečné scény. Válka je ukázána okupačním režimem. Podle autorů filmu Andreje Kudinenka a scénáristy Alexandra Kachana okupace určila typickou povahu běloruské situace: „Existují národy, jejichž osudem je být okupovány. Bělorusové mezi ně patří. Okupované národy se nikdy nedozví pravdu o okupaci. Tento film je naším pokusem, jak se dozvědět pravdu.“
Slovo Mystéria v názvu popisuje původní žánr filmu. Podobně jako u západoevropského divadla pozdního středověku jsou běloruská mystéria sebranou sbírkou scének plných odkazů k Bibli. Zároveň je vyprávění v převráceném pořádku. Nejprve uvidíme podobenství o adamovi a Evě (část 3), pak Matka (část 2), a nakonec Otec (část 1). Film začíná stručným přehledem historie Bělorusů:
„Před pěti sty lety nevěděli, že jsou Bělorusy, ale patřil jim největší stát v Evropě. Jak čas běžel, uvědomili si Bělorusové, že už nemají stát a že jsou považování za nedostatečné Rusy či Poláky. Jen někteří z nich přežili okupaci a válku. Nakonec byli Bělorusové smíšeni se sovětskou populací a ztratili svou národní identitu. Nyní mají Bělorusové vlastní stát, ale ukázalo se, že oni sami již neexistují.“
Obraz běloruské ženy, která trpí pod okupací Němců, Poláků a Sovětů, prochází všemi třemi částmi. Druhé a hlavní podobenství, Matka, nejlépe charakterizuje neschopný běloruský stát, který touží po seberealizaci s pomocí silného nepřítele. Hrdinkou Podobenství je opravdová běloruská žena. Je bezejmenná; nemluví žádným jazykem, protože je němá. Ztratila dítě, které srazila a zabila německá motorka, a tak vezme do náruče raněného německého vojáka a chová jej. Když od ní uteče, sama se upálí ve stodole. Tak umírá běloruský národ – bez jediného slova, z vlastní vůle. A není nikdo, kdo by jej mohl zachránit či pokračovat v rodu.

Běda vítězům!
Odtud vychází další aspekt běloruského vztahu k Němcům, který není tak zřejmý, ale lze jej snadno vysvětlit – měli bychom se obracet jen k historickým faktům. V Bělorusku, především v západní části, lidé nepovažovali německé vojáky za okupanty, ale za osvoboditele, kteří mohli svrhnout Sověty a zničit nenáviděné kolchozy. Uvítali Němce chlebem a solí a věřili jim.
Očekávání se nenaplnila. Nová běloruská nezávislost pod dohledem Německa se nekonala, i když začátek byl poměrně přesvědčivý: vytvoření orgánů samosprávy, otevření běloruských škol a divadel. Situace se radikálně změnila vlivem partyzánského hnutí, jež vyšlo z centra, z Moskvy. V Bělorusku, kde platí pravidlo „nechte mě na pokoji a nemíchejte se do mého hospodářství“, jež by se dalo považovat za národní krédo, by partyzánské hnutí těžko mohlo vzniknout samo. Výsledkem hnutí byly trestné výpravy Němců, které vynikaly rozsahem i krutostí. Civilní občané se partyzánů báli: nechápali je a neměli je rádi. Jedna stará žena vzpomíná, jak „přišli a všechno prohledali a nenašli nic k jídlu, a tak místo toho ukradli dubovou dvoudveřovou skříň – na co ji potřebovali, tam v lese?“
Došlo ke změně symbolů. Ale vzpomínky na naději přežily, jakkoliv byly životy lidí zničeny a proměněny. Navíc vyrostl a zakořenil mýtus, že „kdyby nebylo partyzánů, Bělorusko by bylo nezávislé na Německu, bylo by svobodnou a rozvinutou zemí“. I když to často nezazní nahlas, tento mýtus přetrvává. Znovu se projevuje ve využití partyzánských motivů – touhou po vítězi. Žádný současný umělecký projekt neukazuje partyzány jako hrdiny. Zde dochází ke zdvojení změny znaků. Na jednu stranu je to protiklad k sovětské tradici, která uměle vytvořila rozsáhlou ideologii; na druhou je zde skryta úcta k mocnému nepříteli.
Z toho pramení silná touha domoci se pomsty, která začíná požadavky na materiální vyrovnání a končí přímými provokacemi. Když německý policista naléhal na běloruského studenta umění kvůli prošlému vízu, student odsekl: „A vy jste měli víza, když jste přišli v jednačtyřicátém?“ Běda vítězům! Co se stalo s umělci, kteří v devadesátých letech začali strhávat oficiální obraz partyzánů jako hrdinů? Vytvořili svou vlastní novou mytologii se zveličenými postavami vychytralých partyzánů a zranitelných obětí s unavenýma očima.
Mnozí odešli do Německa, což je přirozené. Tam se ale věnují něčemu úplně jinému. Když se v Německu setkal jeden běloruský umělec s jiným, který zde sídlil již delší dobu, byl rád a očekával dlouhý rozhovor. Ale jeho starý přítel se nervózně a uspěchaně podíval na hodinky; za patnáct minut musí jít. Bělorus si závistivě říkal: „Tohle je skutečný život a skutečné umění!“ Později zjistil, že jeho přítel pracuje na stavbě a na umění už dávno zapomněl. Co tam tedy hledají? Německou romantiku, árijský řád, evropské příležitosti. Co nachází? Vozík, který si přivážou za kolo a jezdí meditovat do lesa, hledat osamělou inspiraci – děti partyzánských bažin mohou sotva přežít v jasném světle sjednocené Evropy. A stejně jako v Bělorusku se tváří, že se neznají, a zřídkakdy se setkávají. A stejně jako v Bělorusku si hází písek do očí.
Kruh se uzavírá, tvůrci mýtu jsou svobodní, opustili běloruský partyzánský kontext. Teď nemají na vybranou a jsou vděční, že se cítí být součástí ne-li světového, pak alespoň evropského kulturního prostoru.
Je překvapující, zjistíte-li, že potřeba hledat nepřítele kdekoliv stále přetrvává a mění se. Student umělecké akademie v Düsseldorfu, který dostal stipendium, s jehož pomocí může rozvíjet své možnosti, podezřívavě říká: „Ne, nechápu, co všichni chtějí. Proč platí Německo všechny tyhle kulturní a vzdělávací programy? Něco je tu špatně.“

Mé letadlo nabouralo
do zrcadla krajiny
Podnebí Běloruska je šedé, měkké, teplé a vlhké. Obrovské plochy rovné krajiny střídají občas kopce a prezidentské lyžařské středisko Raubič. Není mnoho věcí, které zaujmou oko. Lidé mají podobné rysy jako krajina; vyhýbají se pozornosti, moc nemluví, příliš nahlas se nesmějí a jsou partyzáni ve všech ohledech: v byznysu, v umění, v soukromém životě. Čekají na vítěze.
Je pochopitelné, že v Bělorusku je zvolen prezident, který v sobě spojuje obratnost mocného sexuálního protivníka s otcovským chováním. Není divu, že se prezident prezentuje jako obdivovatel Hitlera. Neříká to jen tak mimochodem, ani to nepřiznává – prohlašuje to. Protože ví nebo cítí, že právě tohle od něj lidé očekávají.
Stejně jako žena, která zažila násilí, podvědomě hledá silné a autoritativní muže, Bělorusko bude vždy hledat takového vládce. A umění si nakonec vždy zvolí stejná témata.
Nemáme na vybranou. Musíme dál poslouchat hudbu, kterou složil a nahrál běloruský fotograf Savčenko, a užívat si vojenské pochody starého dobrého Německa z doby Třetí říše, toužit po vítězi a věřit v lepší budoucnost.

Epilog:
Proč propukají války…
Když byl Gogi Čkalava malý, chodil do školky. Jako všichni malí chlapci rád kreslil bitvy, letadla a tanky. V té době se vyprávěla legenda, že když někdo nakreslí svastiku, okamžitě propukne válka. Tehdy měl tento symbol jiné jméno, ale vypadal přibližně stejně. Gogi legendě nevěřil a kreslil svastiky všude: chtěl všechny rozezlít, takový had to byl. Proti tomuto znamení ale existovala obrana. Stovky rudých hvězd dokázaly zachránit svět před válkou. A tak celá skupinka dětí, včetně učitelů a chův, seděla a kreslila rudé hvězdy, místo aby šli na procházku. Ale zlobivý Čkalava si hrál dál. Učitelé mu schovali papír i pastelky a dokonce mu svázali ruce.
Ale najednou udělal Gogi něco, co už nešlo vzít zpátky. Nějakou záhadou se osvobodil a nakreslil celou letku Messerschmidtů ozdobených německými svastikami. Letadla letěla nad Moskvou a shazovala bomby se svastikami na hlavy dělníků. Pak vypukla válka v Afgánistánu. Gogi ronil krokodýlí slzy. Od té doby už nekreslí svastiky. Když někde uvidí svastiku, okamžitě nakreslí sto rudých hvězdiček. Ale už je asi pozdě, protože války nekončí.
Nakresli sto červených hvězdiček a zachraň svět!

01.02.2005