Současné umění v Kazachstánu a z Kazachstánu

Republika Kazachstán se na mapě objevila před patnácti lety, poté co se rozpadl Sovětský svaz. Na ohromném území o rozloze 1 049 150 čtverečních mil (co do rozlohy devátá největší země světa) žije pouhých 15 milionů lidí (většinu tvoří Kazaši s 58 procenty, na druhém místě jsou Rusové s 27 procenty).
Stát se označuje za hospodářskou velmoc Střední Asie, pyšní se dynamicky rostoucím HDP a v žebříčku korupce zaujímá 107. místo na světě.
Je to oblast s velkými zásobami ropy, zemního plynu, zlata, stříbra, uhlí, železné rudy, mědi, olova, cínu a dalších nerostů.
Je to asijská země, která se svým západním výběžkem zařezává do Evropy.

Jediný a nedělitelný umělec
Čtvrtého prosince 2005 v Kazachstánu proběhly prezidentské volby. Na dalších sedm let byla vybrána dosavadní a nezpochybnitelná hlava státu, pětašedesátiletý Nursultan Abiš-uly Nazarbajev. Získal 91 procent hlasů. Proti tomuto neuvěřitelnému číslu se pokusili protestovat pozorovatelé OBSE, rychle však přestali. Na náměstí v Almatě, největším kazašském městě, se vystoupení opozice omezilo na akci čtyř novinářů, kteří se řetězy přivázali k památníku obětem politického pronásledování, odkud byli po deseti minutách odvezeni policií. Krátce řečeno, bylo to oslnivé vítězství prezidenta, bezpochyby nejznámějšího a nejpopulárnějšího kazašského umělce. V autokratickém státě může být totiž pouze jeden, zato však opravdově svobodný umělec, který disponuje prostorem a mocí k uskutečňování těch nejodvážnějších uměleckých záměrů.
Nejambicióznějším projektem Nursultana Nazarbajeva je nové hlavní město země Astana, vybudované v centrální oblasti Kazachstánu prakticky na zelené louce (bídný Celinograd, jenže se zde nacházel před tím, se nepočítá). Tento prezidentův oblíbený projekt polyká astronomické sumy, přičemž fantazie tvůrce nezná mezí. Jedním z jeho posledních záměrů je postavit v Astaně „Pyramidu míru“ zasvěcenou myšlence sblížení světových náboženství. Tento velkolepý výtvor, jejímž architektem je Lord Norman Foster, má být dokončen v roce 2006. Bude se tyčit do výšky 70 metrů a pojme operní divadlo pro 1 500 diváků, muzeum kultury, „univerzitu civilizace“, obchodní centrum, restauraci a knihovnu. Ve střední úrovni stavby mají být „vysuté zahrady Astany“ s tropickými rostlinami. V horním podlaží pod zlatomodrou kopulí se plánuje konferenční sál pro náboženské vůdce. Pyramida míru se stane symbolem a středem všeobecné tolerance a všelidského bratrství.
Jako skutečně avantgardní umělec se Nursultan Nazarbajev chystá změnit tvář nejen Kazachstánu, ale celého lidstva.

Umění k události
Nazarbajevovy projekty lze označit za „současné umění v Kazachstánu“. Je „konzumováno“ v rodné zemi a má reálný vliv na společnost (jedním z posledních prezidentových kulturních počinů je redakce textu nové hymny), zatímco produkce „skutečných“ umělců by se dala označit spíše jako „současné umění z Kazachstánu“. Jejich díla vypovídají o domácí skutečnosti, jsou však určena vnějšímu příjemci. V zemi je zná málokdo, ačkoli se o nich čas od času píše v místním tisku a dokonce se pořad o nich výjimečně objeví i v televizi („na Benátském bienále se představil pavilon Střední Asie, na Istanbulském bienále byly zastoupeny naše projekty – výborně“).
Výstavní činnost je nicméně tak málo intenzivní a fragmentární, jako by ani neexistovala. Galerie se zaměřují na malířství, jež kvete ve všech podobách – od salonního akademismu po modernismus řady variant. Video a instalace nelze prodat, a tak se nevystavují. Stát na současné umění žádné prostředky nedává, neboť věnuje pozornost trochu jiné oblasti – třeba programu vlastenecké výchovy obyvatel na léta 2006–2008. Tento program zahrnuje například rozvoj branných sportů, vyvěšování vlajky před začátkem pracovního dne nebo vyčlenění třetiny vysílacího času pořadům s patriotickou tematikou. Jediná instituce, která podporuje rozvoj současných uměleckých forem, je Sorosovo centrum současného umění otevřené v Almatě v roce 1998.
V letech 1998 a 2000 uspořádalo centrum velké mezinárodní výstavy současného umění a v letech 2002 a 2004 festivaly videoartu. Zorganizována byla také řada výstav v zahraničí. Vloni pak byl díky úsilí kyrgyzské galerie „Kurama Art“ poprvé v dějinách představen pavilon Střední Asie na bienále v Benátkách (pod vedením kurátora Viktora Miziana z Ruska). Kromě Kazachů v něm vystavovali také autoři z Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.
Z celé řady důvodů se nepočetná umělecká scéna, žijící a pracující v Kazachstánu stranou výraznějšího zájmu obyvatel, snaží představit své práce na mezinárodní scéně. Jejich mnohotvárná činnost může poskytnout komplexní psychologický a ideový portrét postsovětské Asie.

Tisíc a jedna bezesná noc: vítejte v Bezvědomí
Velký projekt almatského umělce Erbosina Meldibekova má název Pastán. Pastán je fiktivní východní země, která trochu připomíná trychtýř, kam stéká všechno to, co se ve Střední Asii obvykle vytěsňuje. Je to otevřené či přímo nelítostné vyslovení těch nejodpornějších fantazií tohoto koutu světa.
Pastánskou „východní svébytnost“ představuje násilí, a to násilí v krystalické podobě, bez alegorických nebo filosofických přísad, které by odváděly pozornost od podstaty věci. Obyvateli Pastánu jsou buď kati, nebo oběti. Kati mohou lidi metodicky bít, zahrnovat urážkami, ponižovat je nebo jim nadávat, přičemž ti zůstávají pokorní a neprojevují ani sebemenší náznak odporu, nebo i jen snahy vyhnout se ranám (videoperformance Pastán 1 a Pastán 2, v nichž hraje roli oběti umělec samotný).
Pastán je světem lidí, kteří se bojí jakýchkoli změn. Nedokáží ke státní moci přistupovat racionálně a jejich vztah k ní je směsí zbožštění a nenávisti. Je to svět vystrašených, nedůvěřivých a unavených lidí, v jejichž kolektivním podvědomí se natrvalo usadily stereotypy vyjádřené výroky typu „a co když bude ještě hůř?“, „současná vláda si už nakradla, nová bude krást ještě víc“ (politik a zloděj představují synonyma), „obyčejný člověk nic nezmůže“.
Lidé jsou vsazováni do okovů (performance Asijský zajatec), zakopáváni po krk do země, zasypáváni štěrkem (video Pol Pot), děti prodávají v pytlích jako dobytek (akce ve městě Žanatas). Obyvatelé nosí turbany a pláště z americké vlajky, jejich nádobí je zdobeno oslíky nesoucími jaderné rakety, vzory koberců tvoří části kalašnikovů (objekty, Pastán 6). Jediným možným způsobem komunikace Pastánců je přestřelka (fotoprojekt Můj bratr – můj nepřítel).
Pastánské oběti a kati si mohou kdykoli vyměnit úlohy, přesněji řečeno – oběti jsou zároveň i katy (objekt Vlk – beránek, bájný tvor s hlavou dravce a tělem domácího dobytka).
Tyto noční můry Východu mohou docela dobře vtrhnout i do západních asiatofobních snů. Je také možné, že Východ a Západ se potkávají právě tady, v pohostinném pastánském teritoriu.

Trajektorie letu písečného zrnka:
když je jedinou možnou odpovědí
adaptace
Elena a Viktor Vorobjevovi – manželská a umělecká dvojice z Almaty – čerpá z reality všedního dne. Jejich hrdinou je obyčejný člověk tísněný mocí, „tichý daňový poplatník“, „zrnko písku unášené větrem dějin“. V jejich dílech lze sledovat darwinismem poznamenanou zoufalost existence, historii každodenních obav a nadějí, počínajíc postsovětským chaosem a současným „pořádkem“ konče. O projektech Vorobjevových lze často mluvit jako o sbírce reálií – umělci akcentují kdejaký detail nebo drobnost, které dokážou nejvýstižněji přiblížit atmosféru ve společnosti. Kupříkladu ve fotografickém cyklu Sunsets and Sunrises je zachycen onen moment nové postsovětské reality, kdy se na okna bytů a úřadů přidávají ocelové mříže (na ochranu před zloději), ale jejich existence je ospravedlňována estetickými důvody – mříže jsou ve tvaru slunce, kruhové a s rozbíhajícími se paprsky. „Slunce na každém obrázku“ – tak se jmenovala za sovětské éry populární dětská výtvarná soutěž. Slunce je symbolem krásy i talismanem ochraňujícím před ­vykradením.
Druhý projekt nazvaný Bazaar je instalací spojující fotografie – „zátiší“ ze živelných postsovětských tržišť – a objekty ready made, což jsou předměty, které na tržištích zakoupili.
Po rozpadu Sovětského svazu se města bývalých svazových republik nejednou proměnila v nekonečná tržiště. Zchudlí a zmatení lidé začali prodávat všechnu nepotřebnou veteš, co doma našli. Během přechodu od socialismu ke kapitalismu se stalo zbožím všechno. Od rezavého hřebíku po zlomený zubní kartáček.
Fotografie manželů Vorobjevových zobrazují pokojové květiny, obnošené prádlo, vetché oblečení, nádobí na jedno použití, hodiny, papirosy,1 rozličné neidentifikovatelné drobnosti a náhradní díly. Se zhroucením ideologie ztratily smysl a užitek nejen „ideologicky kontaminované“ předměty, jako gramofonové desky s hymnou SSSR nebo důstojnické výložky, nýbrž i věci intimní a lyrické povahy – hračky, fotografie populárních herců či knihy. Zatímco symbolická hodnota může zcela pominout, hodnota materiální – třebaže zanedbatelná – zůstává.
Práce Vorobjevových můžeme brát jako lehké a vtipné metafory. Fotoprojekt Mám raději melouny ilustruje skromná přání malého člověka. Fotografie zachycují zelená rajčata, na která jsou štětečkem malovány černé skvrny, čímž nepříliš atraktivní zelenina získává lepší statut symbolickou proměnou v prestižnější plody.
Dalším příkladem měkkého, nenásilného zásahu do reality je projekt Dolce vita. V jídelně plné much rozvěsili umělci pásy mucholapky do tvaru nápisu „Dolce vita“. Mouchy se lepily na mucholapku, čímž názorně demonstrovaly kouzlo sladkého života. Tento projekt se mimochodem ukázal jako nečekaně interaktivní: pracovníkům jídelny se nápad zalíbil a slíbili, že ze stejného materiálu vytvoří nápis „Přejeme dobrou chuť“.
Jedna z posledních prací Vorobjevových se jmenuje Kazakstán, Modré období. Kritériem tohoto fotografického cyklu je barva. Jestliže sovětská éra měla rudou barvu revoluce, pak nezávislý Kazachstán prezidenta Nazarbajeva se oděl do modrých odstínů. Modrá je barvou státní vlajky, barvou nebe, na němž se vznáší zlatý orel státního znaku coby symbol nezávislosti a velikosti. Vedoucí úloha modré byla obyvatelstvem podvědomě přijata a v současnosti je v Kazachstánu nejoblíbenější barvu. Modrou se zdobí kdeco, a to z vlastní iniciativy, bez jakéhokoli vnějšího nátlaku. Cyklus ukazuje modré stěny domů, modré dveře, modré ploty, modré pomníky na hřbitově, modré lavičky a modré urny. „Modrá éra“ by se mohlo jmenovat nynější období kazašských dějin – období „míru, pokroku a stability“.

Na stráži turkotatarského kosmu:
proti relativismu a pozitivismu
Umělec Said Atabekov pochází z jižního Kazachstánu, kde dodnes přežívají panteistické a animistické náboženské představy. Jeho umění zprostředkovává svět dávných bojovníků a šamanů, svobodného ducha kočovných zakladatelů mohutného Turkotatarského chanátu, který se v 6. až 8. století rozkládal na území mezi Sibiří a Kaspickým mořem.
Video Sniper představuje ženu, která uprostřed stepi kolébá malého chlapce. Kolébku má zavěšenou na odstřelovací pušce. Tento způsob zavěšení má symbolicky chránit dítě, je nicméně zjevné, že v takové kolébce může vyrůst jedině bojovník. Vedle kolébky stojí kamenná turecká soška v podobě ženy. Na takové plastiky je možné narazit v kazašských stepích (pocházejí z 6.–14. století) a část vědců se o nich domnívá, že jde o posmrtná vyobrazení konkrétních lidí. Jiní je považují za obecné znázornění předků. Kamenná žena v Atabekovově videu ovšem drží v rukou nikoli obvyklou rituální nádobu, nýbrž automatickou pušku.
Vedle ní ještě další portrét – hliněná hlava padlého vojáka ze střední Asie v přilbě z doby 2. světové války, na níž sedí pták. Podle starých turkotatarských představ se jedna z duší zemřelého mění v ptáka a pták je navíc tradičním súfijským symbolem.
Podle turkotatarské tradice je pták Simurg alegorií skutečného vědění, symbolem jednoty tvůrce a výtvoru. A nejmocnější zbraní „turkotatarského kosmu“ nepochybně není puška, nýbrž síla vnitřního přesvědčení a připravenost v jakémkoli okamžiku se postavit proti relativistickému „světu smlouvy“ určité světonázorové konstanty. Na Atabekovově fotografii Svatá rodina je velká rodina na pozadí vlněného koberce se symboly třÍ náboženství (islámu, křesťanství a judaismu) – symboly objektivních „hodnot“.
Derviš – putující súfijský asketa představuje konstantní obraz Atabekovova díla. Umělec si sám pro sebe ušil oblek derviše z různobarevných hadříků, přičemž použil i kus plachtoviny s nápisem „Pozor protipěchotní miny“. Umění se v očích súfisty rovná duchovní praxi. Video nazvané Walkman ukazuje súfistu jdoucího stepí mezi stožáry elektrického vedení připomínajícími ukřižování a nesoucího na zádech kontrabas, pod jehož tíží se ohýbá stejně jako by vlekl kříž.

„Staronový feminismus“:
sdělení v mateřském jazyce
Kazachstán je patriarchální zemí. Ženě jsou sice ústavou přiznána všechna práva zajišťující osobní svobodu, v kolektivním vědomí nicméně i nadále figuruje jako podřízený tvor. Žena, která projevuje nějakou společenskou aktivitu nebo usiluje o vlastní kariéru, musí často čelit skryté nedůvěře a nevoli a někdy i otevřeným projevům sexismu.
Problém genderové nerovnosti zde nicméně není tak ostrý, přinejmenším v porovnání s jinými jižními zeměmi (dodejme, že Kazašky nikdy nenosily čádory).
Lze navíc vysledovat i určité známky feminocentrismu – samozřejmě nikoli na světské, politické či otevřené úrovni, nýbrž v rovině hlubinné.
Jak poznamenal kazašský filosof Nurlan Ospanuli, nemá kazašština neutrální označení pro „rodný (native) jazyk“ a používá výrazu „mateřský jazyk“ („ana tili“). V podmínkách kočovné společnosti (v Kazachstánu až do počátku 20. století převládal kočovný způsob chovu dobytka), kdy k početí a k narození dítěte dochází na opačných koncích obrovské stepi, představuje žena jedinou konstantu a ochránkyni genetické informace. Není bez zajímavosti, že kazašský výraz „katynas“ (komunikace, spojení a také sdělení) má kořen „katyn“, což znamená ženu.
Ženský, tj. rodný jazyk si pro svá sdělení prostřednictvím videa vybrala Almagul Menlibaeva, umělkyně žijící v Berlíně, tvorbou však spojená se zemí svých ženských předků. Její video Stepní baroko je věnované „sedmi předkům“ – sedmi turkotatarským ženám, starodávným nebo dokonce věčným bytostem na pozadí mazarů (starých kazašských náhrobků). Jejich barevné závoje samy od sebe povlávají kolem nehybných figur ztělesňujících trvalé hodnoty přírody a kultury. Působivý obraz je dekorativně „přesycený“ a zrcadlový efekt postavám dodává absolutní symetrii odkazující k východní ornamentalitě. Opakování, rytmičnost a cykličnost ornamentu se doplňuje s nehybností tradiční společnosti (tradicionalita je vlastně do určité míry shodná s feminocentrismem).
V dalším videu Almagul Menlibaevy drží nahé ženy nad hlavou lebky beranů, turkotatarských totemových zvířat (i v současnosti je možné na hrobech vůdců a chánů spatřit beraní hlavy).
Zůstal však zachován mateřský jazyk a „turkotatarský vesmír“? Ve videu nazvaném Apa nahé dívky ve sněhobílých krinolínách bezvýsledně vyvolávají matku („apa“ je kazašské oslovení matky). Nahá těla jako by vyrůstala ze sněhu, nemohou se však vytrhnout z ledové pouště. Podle vyjádření umělkyně vychází obraz dívky v sněhové blůze ze staršího projektu, videoperformance Věčná nevěsta. Tato práce jak známo obzvlášť zaujala návštěvníky almatinského videofestivalu v roce 2002. Video ukazuje Almagul brodící se zasněženou Almatou, provázenou nechápavými pohledy kolemjdoucích. Nevěsta je v patriarchální společnosti symbolickým objektem. I současné svatební rituály obsahují archaické prvky. Bílé šaty například v minulosti vyjadřovaly jiný druh bytí, průzračnost a neviditelnost; nevěsta symbolicky umírala pro svůj rod, aby byla opět vzkříšena v ženichově rodině. Podobně i dnes zůstává nevěsta specifickou bytostí. Je mlčenlivá, chová se nanejvýš zdrženlivě a může se objevovat pouze na určených místech. Ženich ji nosí na rukou – z auta na úřad nebo do restaurace, přičemž ona zůstává plně v roli objektu, který se nemůže dokonce ani samostatně přemísťovat. Nevěsta ve videoperformanci je v rozporu s konvencemi aktivní, zjevuje se na těch nejméně očekávaných místech – na trhu, v obchodě, na ulici, dává se do řeči s lidmi, tančí s bezdomovcem. Navíc se pohybuje sama, bez ženicha, což už je úplně nepochopitelné. Přízračná postava v bílých šatech v padajícím sněhu – umělkyní demonstrované narušení patriarchálních konvencí má poetickou a vizuálně efektní formu, což ale nesnižuje jeho závažnost.

„Všechno, co máte v hlavě“:
neotřelý zvuk truismu
Alexandr Ugaj, fotograf a tvůrce videa z Almaty (často vystupuje v autorské dvojici s Romanem Maskalevem z Kyrgyzstánu), pracuje s elementárními prvky kolektivního vědomí. Zaměří se na určitý stereotyp a pečlivě jej ilustruje, přičemž někdy dodává korektivy, jindy nechává námět nepoznamenaný.
Prvním případem je film Čajový rituál, který otevřeně ironizuje škrobenost východního obřadu pití čaje, který na území bývalého Sovětského svazu dávno pozbyl svého vnitřního smyslu. Postava ve filmu – Asiat – zprvu v jednotlivých krocích beze spěchu pije čaj, zanedlouho se však začíná nesmyslně pohybovat a nakonec padá pod tíhou rituálních předpisů.
Druhý postup zvolil v případě dilogie Umělec 1 a Umělec 2, kde se na základě odpovědí na otázky pokládané kolemjdoucím skládá komický obraz „opravdového umělce“ (který má hladovět, být inteligentní, všestranně rozvinutý atd.). Využitím prošlého filmového materiálu a umělou archaizací výsledného obrazu si autor pohrává se stereotypem příjmu sdělení, resp. důvěry recipienta k „dokumentárnosti“ a „klasičnosti“ černobílého filmu. Podobně stylizovaná je i trilogie Truchlící. Ilustruje tři základní vzory „vznešeného“. První část Kosmický smutek ukazuje zamyšlenou křehkou blondýnku v krajkových šatech, která vede hřbitovem bicykl (motiv mládí a smrti tvoří melancholický rytmus). Ve druhé části Smrt hrdiny se odehrává bitevní scéna; ozbrojení mladíci pod nepřátelskou palbou neohroženě útočí na nějakou strategicky významnou kótu – motiv stokrát opakovaný v sovětských filmech. V boji hyne celý statečný oddíl, poslední se hroutí voják nesoucí vlajku – tak to má být. V závěrečné části trilogie nazvané Láska k věčnému si mátožný dekadentně působící mladík před zrcadlem obléká jednoduchý oblek a poté se pokouší – aniž by pozbyl elegance – oběsit se na stromě. Zobrazení několika sebevražedných pokusů je velmi věrohodné.
V jednom z posledních děl, videu nazvaném Optimismus, obrátil Ugaj pozornost k poetice geopolitiky. Podle slov autora video alegoricky znázorňuje tři hlavní představitele globálního světa – Západ, Čínu a islámský svět. Mladík – Číňan (připomínající „Hrdinu“ ze stejnojmenného filmu Čžana Imou) na břehu jezera vystupuje z mlhy a za doprovodu kytary zpívá písničku Elvise Presleyho dívce v čádoru, která se – jak to má u dívky v čádo-ru být – zabývá přípravou pokrmu. Diskuse o skrytých vztazích globálních hráčů je dnes možná pouze ve formě básně, bajky nebo pohádky. Koktejl rozdílných představ se nečekaně mísí vyústěním v optimistickou pasáž o alchymistickém sňatku dvou Asií a Evropy (která je zastoupena ideální formou písně, tj. kultury). V pohádce má všechno skončit dobře.

Ať skončí dobře i naše pohádka.
Prezident Nazarbajev si zajistil ještě sedm let zajímavé tvorby.
Současné kazašské umění existuje již řadu let bez jistot. Na druhé straně si v průběhu následujících sedmi let může zajistit permanentní tematické bohatství, a už to není málo.

1 Druh cigaret vyráběný v SSSR a některých postsovětských republikách. Skládají se z trubičky tvořící více než polovinu jejich délky, mající funkci něčeho mezi rukojetí a filtrem, a poměrně krátké, zato však vydatné tabákové části. Nejznámější značkou papiros je Bělomorkanál (pozn. E. D.)

01.02.2006