Design běžce

Když jsem se přišel s Petrem Písaříkem domluvit na rozhovoru, začal plánovat, co by v něm měl povědět. Dopředu jsem o tom nechtěl slyšet a raději jsme se procházeli mezi obrazy. Rozměrná plátna, která Petr pokrýval vrstvami nátěrů a nástřiků přes lepící pásky, stála zabalená tak, jak je přivezl z posledních výstav v brněnském Domu Pánů z Kunštátu a pražské Home gallery. Nová plátna se už od nich odlišují. Z nedokončených, kónických formátů trčí koncentrické krystaly. Z jednoho vznikne šinkan-zen, z dalšího vesmírný satelit, ze třetího průmyslové jeřáby. Zastavili jsme se u obrazu velkého padlého stromu.
Pak mě Petr pozval do klubu, kam dostal volné vstupenky. Do pěti jsme se bavili. Petr se několikrát objevil na pódiu a tančil. Mezi pátou a devátou došlo na společné malování.
Rozhovor týden počkal.

Někdy mám dojem, že se jednou za čas objevíš, v českém umění něco vyvoláš a zase se zatáhneš. To šetříš talentem a v těch pauzách vstřebáváš dalším materiál, nebo je to nějaká strategie?
Když to říkáš, je to poklona. Beru to jako poklonu. Chtěl bych říct, že jsem si určitě během práce uvědomil, že člověk nesmí mluvit do něčeho, o čem nic neví. A ty malý nebo velký sinusoidy, je vlastně jedno jaký, vyplývají z toho, že člověk potřebuje načerpat nějaké zkušenosti. Něco, co člověk může reprodukovat, aby to, co dělá, bylo pravdivý, a aby tomu co nejvíc lidí rozumělo. To je mi čím dál tím jasnější.

Ale osobní zkušenost dostala v umění už dávno na frak…
To je sice pravda, že některý věci jsou postavený na jiným konceptu, nicméně i tenhle koncept musí být podložený nějakou realitou. I když člověk věci přejímá, musí vědět proč.

U tebe se samozřejmě nedá zpochybnit, že máš práci postavenou na soudržnosti. Vlastně od té doby, co tě znám, lpíš na obrazech. Navzdory tomu, že se průběžně věnuješ i jiným médiím, pořád maluješ. To je právě druh tvojí specifický zkušenosti?
Je asi pravda, že jsem asi malování dostal do vínku. Mám pocit, že ty barvy nějakým druhem cítím, a byla by asi blbost dělat ze sebe běžce, když je člověk plavec.

A malba je u nás přeci pořád ještě jakýsi obchodní artikl.
Souhlasil bych s tím, že věc, kterou člověk namaluje na plátno, je určitě prodejnější než video, ale kvůli tomu to nedělám. Zajímá mě ta osobní účast na práci. Ta je pro mě hodně důležitá.

Ale potom ta práce s architekturou, designem a užitým uměním, tam to přeci trochu chybí.
Ale já si myslím, že si všichni dávno všimli, že ty trendy se čím dál víc prolínají a že lidi chtějí sami sebe vyjádřit, tak se jim to stejně stává součástí uměleckých projektů. A myslím, že když jsem studoval u Kolíbala instalaci, tak mi to nějakým způsobem umožnilo chápat prostor i v architektonickým slova smyslu. Jestli se to tak dá nazvat. Dneska jsem rád, že jim do toho můžu fušovat a jenom doufám, že za to nebudu bit. Zatím snad ne, snad se mi zatím vždycky podařilo prostor vyromantikovat. Tak tomu říkám a nestavím se s tím jinam.

Na výstavě Pisi Sori v MXM jsi zase zvětšil malou kresbičku kluka, kterýmu jsme říkali van Grogh. Asi si tu přezdívku nevymyslel a asi za ní ani byl rád, ale jak nám prodával ty své malůvky za dvacku, vždycky si ten grog pořídil. Oba máme doma sbírčičku.
To mělo jinej důvod. Současná malba řeší třeba problémy špatný barevný nebo kresebný kompozice. Vznikají otázky, jak můžeme obrazy stavět. Jedna z těch možností je nechat se inspirovat tím, co vychází přímo od laiků. S tím, že je to často udělaný s takovým entuziasmem, že člověku úplně podlomí kolena, jak člověk dokáže vystihnout jenom citem. Proto ten obrázek do mojí instalace přišel. A taky proto, že jsem velkej sběratel věcí od lidí, co je jenom znám a tak.

A tady vedle jsou zase obrazy od nějakého kadeřníka. Vlastně jsou dost inspirovaný…
Jsou, ale nedělám si tady žádnou školu. Vlastně říkám, že je to tu pro mě taková terapie. Mám tady tak velkej ateliér, že se sem normálně vejdeme. Je to skvělý, když můžu někomu umožnit, aby tady taky byl. A Josef si kousek odskočí, našepsuje si tu plátna a dáme řeč. Je to bezvadný. Mě zajímá názor každýho a tak i názor laika. Můžu se od něj odrazit.
Ale chtěl bych, aby se vědělo, že mi tu malují i kluci z Akademie. Načnou obraz a já do něj pak vstoupím. To se mi líbí. Třeba tu byl Mário Chromý a udělal skvělou věc. Nebo jsi naposledy viděl Vladimíra Skrepla. Takhle jsem s ním maloval snad podruhý a bylo úžasný, jak tady nad tím stál a úplně se rozpad. Ale pak udělal skvělý věci. Jednu chtěl dát kamarádce, co za mnou měla přijít, ale odpoledne mi volal: “Už tam byla? Ne? Tak ji hlavně nic nedávej.”

V polovině devadesátých let jsi hodně přebíral loga a interpretoval je do obrazu. Často jsi v tom byl až přehnaně bravurní, vlastně podobně dokonalý jako loga sama.
Je moc důležitý, aby člověk používal ty správný prostředky. Obraz je vždycky komplexním souhrnem faktorů, který buď do sebe zapadaj, nebo ne. A když si to lidé dokážou přečíst a vezmou to za svý, tak je to správný. Proto jsem každopádně pro užívání všech těhle věcí, jako jsou loga nebo průmyslový barvy. Narážím na to, že jsem ty loga opustil jenom proto, že jsem začal užívat tu barevnost. Možná, že ty loga se proměnily na ty barvy.

Ale já se snažil upozornit na něco jiného. Z obrazů, co jsem viděl na tvé poslední výstavě v Brně, jsem měl většinou spíš dojem, že jsou převrstvováním až k úplnýmu fyzickýmu vyčerpání …
No. Někdy asi jo. Někdy je pravda, že jsem si sám uvědomil, jak jsem ty věci utahal, až jsem musel přetřít. Ale to je tím malováním v tomhle ateliéru. Chodím sem denně a je to součást mého života. A tak mám dojem, že to na obrazech může být vidět. Že to není jenom malba, ale i ten proces.

To pracuješ denně? To se dá?
Dá, ale je pravda, že to člověk potom nevidí momenty, kdy by se měl zastavit. I když, abych pravdu řek, každýmu bych přál, aby pracoval denně. Jedině tak se dá něco dokázat. A tu sebekritiku v sobě musí najít
a vybudovat a být na sebe přísnější než na kohokoli jiného.

Jak jsi vrstvil, tak jsem začínal mít někdy dojem, že ti paradoxně barvy téměř vymizely. Rozbité plochy se barevně nedokázaly obhájit.
Zatím jsem to uzavřel. Myslím si, že na těch úplně posledních věcech je zase vidět, že se snažím vrátit zpátky k nějaké zobrazování. Dříve mi šlo o to vytvořit dekorativní plochu, na které se v druhým plánu může nějaká realita objevit, ale teď se mi zdá, že by nebylo špatný vrátit se k tomu, aby ta věc byla rovnou čitelná a barevnost hrála až druhou roli. Aby se barvy prolínaly v dalších plánech, ale aby na první pohled bylo jasný, o co jde.
Poslední dobou, co se stýkám s klukama, kteří mají ateliéry na Václaváku, a tak spolu o malování mluvíme. Není nic hezčího, než si s klukama prohlížet knížky. Třeba tu, co vyšla někdy minulej rok a je asi za dva a půl tisíce. Čtyři jsme si jí tam spolu prohlíželi. Vladimír Skrepl, Honza Šerých, já, Petr Pastrňák… a bylo to suprový. To je asi nejlepší, že každý k tomu měl něco.

To vzniká nějaká komunita?
Určitě budu mluvit i za kluky, když řeknu, že stále víc cítíme boj za jednu věc. A to mě na tom baví, protože si můžeme pomoct a někam se posunout. Je to vzájemná soutěživost a ta je dobrá.

A kde se bere ta soutěživost ?
Možná jen v tom, že máme ateliéry tak blízko a není složitý za sebou zaskočit.

V Brně jsem měl dojem, že k obrazům ty další instalace nesedí. Najednou byly patrně frivolní a malba přitom tak drsná …
Mám instalace z Home i z Brna rád. Souhlasím s tím, že ta brněnská nějak kulhala. Je to možná moje chyba, že jsem si nedokázal dupnout a nějaký věci nevyhodil. Ale musel jsem opracovat s tamním mobiliářem, který jsem nemohl vyškrtat. Snažil jsem se to tam nějak vyřešit a tohle bylo nakonec vůbec nejlepší, co jsem mohl.

Loni jsi si dělal výstavu v ateliéru. Jenže v den vernisáže zaplavila voda město a z druhého břehu Vltavy nemohl nikdo přijet. Chtěl jsi výstavu opakovat. Letos mluvíš o další. Co tě na tom táhne?
Musím říct, že čím dál tím víc vyhledávám prezentaci, kde přesně vím, odkud a kam vedou hranice. Proto mě teď láká nabídka, abych vystavoval v kavárně Veletržního paláce. Vím, co jde, a teď je na mě, abych ji vyšperkoval. S těmi zdejšími výstavami je to podobný. Přijdou se na ně podívat známí a já jim ukážu, co jsem udělal. Znám to tady dobře a dlouho a moje obrazy tu pořád visí. Tak pro ně časem najdu ty nejlepší místa.

Vlastně zase design ?
No, zase je v tom trochu designu. Mám to v sobě asi trochu zakletý.

01.01.2003