Kutilství na vzestupu

Ján Mančuška, Nerada chodím na záchod někde jinde než tady, Dům Umění, České Budějovice, 18 January – 18 February 2001
Ján Mančuška, člen skupiny BJ, měl doposud pravděpodobně největší samostatnou výstavu Nerada chodím na záchod jinde než tady v českobudějovickém Domě umění, který si postupem času vypracovává svébytný, na kvalitu zaměřený výstavní program, střídající cizí i domácí ověřené autory se střední a nejmladší generací.
Výstava byla postavena z několika částí. Viděli jsme na ní již známou instalaci koupelny se záchodem prezentovanou již na výstavách v Praze a Berlíně, tady ovšem v poněkud jiné dispoziční konstelaci1. Dále asamblážované reliéfy a kresby (výstava v Divadle hudby v Olomouci), vyřezávanou krabici simulující stínový vysavač (galerie na Bidýlku) a některé novinky: křehkou “sochu” dřevěného kola, poskládanou a jemně pospojovanou z různých laciných domácích materiálů, skrumáž krabic s laťovou kresbou štaflí, dvě videa zabírající staticky vnitřky kuchyňských skříněk v různých domácnostech a dvě nové solitérní židle. Obě jsou pozoruhodné. Jedna z dálky vypadá jako nadmíru svůdný bruselský design, z blízka je ovšem mírně odpuzující, poněvadž byla sestavena z různobarevných čistítek uší. Druhá židle, poněkud nestabilní (stejně jako její bruselská sestra), byla umně vytočena z několika kusů drátu, na jejichž konci se poněkud překvapivě objevují číslice od jedné do pěti a posunují tuto židlovou instalaci do jakéhosi tajemného pseudovědeckého podsvětí, v němž jsme Mančušku dosud nezahlédli.
Mančuška své práce vytváří jednotlivě “po kusech” a následně je skládá do proměnlivých instalací, v nichž může díky univerzalitě vyráběných předmětů vytvářet pokojové sestavy podle nálady sledující především reálné dispozice výstavního prostoru, v němž se pohybuje. Mobiliář je dopředu jasně daný, ovšem nedílnou součástí Mančuškovy výtvarné práce je intuitivně-konstruktivní rozvržení interiérových elementů do individuálních sestav. Jde o hybridní řešení, které tak důvěrně známe z běžného života — kdo by doma neměl tak dobře rozeznatelné kusy nábytku z Ikey. Ovšem jsou případy, kdy díky silnému “duchu” zmizí okolní uniformizující duch Ikey, je přetaven a ze zboží se stává osobní součást jedinečného bytu (splní se tím sen marketingových pánů a paní z Ikey — nábytek pro každého). Podobné pocity v nás vzbuzují i některé módní značky — image, na níž stojí je nezávislost — buď free, buď sám sebou, jedinečný. Ale co to je za jedinečnost, když je stejně jedinečná půlka lidí z Prahy, z Londýna, z Itálie, z Německa…
Mančuškovy parafráze nábytkových elementů jsou antitezí důležitých funkcí současného designu: nejsou funkční, jsou továrně nevyrobitelné, jsou z naprosto méněcenných materiálů, hroutí se, odpadávají z nich kousky a nic nevydrží. Zato jsou vytvořeny ze současné živoucí tkáně, přímo dýchají svou ojedinělostí a zbytečností v krajině nízkonákladovosti, vyčerpávající funkčnosti, zracionalizované logistiky a marketingové strategie. Mohly by být ideální ilustrací reklamních sloganů používaných velkovýrobci jedinečnosti.
Kromě této obecně marketingové roviny Mančuškova klopotná rukodělnost vyrůstá z kutilství. Zpočátku se mi Přemek Podlaha a všechny jeho Receptáře jevily jako něco ironicky směšného, jako groteskní lokální problém českého prostředí, intelektuálně pojímaný podle Havlovy teze jako útěk socialistického maloměšťáka do oázy přírody a a-politického zákoutí chatek, oprav, piva, skalek a nedělního posezení u rádia. Zdá se ale, že je to podcenění skutečnosti, která má širší rozměry.
Pokud bychom hledali předcházející fáze nábytkového umění, na něž kutilství programově reaguje, vznikla by zde podivná opozice umělců — na jedné straně například Artschwager, na druhé straně pak Kabakov. Ovšem skutečnou šíři získává nábytkové umění díky souvislosti s filmem a fotografií, kde tento znakový systém často nese roli pozadí, které je ve své podstatě výmluvnější než samotné příběhy a děje v popředí.
Vraťme se ještě k jednomu momentu Mančuškových instalací. K jeho soustředěnosti na služebné, provozní součásti interiérů — kuchyně a koupelny s WC. Z pohledu psychologického by bylo možné tvrdit, že je zaujat dvěma podstatnými funkcemi lidského těla — jeho naplňováním a vyprazdňováním, souvisejícími i s relativně pokročilou funkcí hygienickou. Tyto prostory jsou pro něj ale spíše zajímavé jako určité křižovatky intimity s funkčně mechanickou stránkou domácnosti (stroj na zajišťování lidských potřeb definovaných průmyslem a reklamou), nepochybně také z hlediska formálního — na videu, které ukazuje asi dvacet vnitřků kuchyňských linek, se ocitáme v zabydleném labyrintu hrníčků, dóziček, lahviček a krabiček, tedy v převážně ženském světě, k němuž Mančuška chová upřímný obdiv, což odráží i vcítění se do ženského rodu v názvu výstavy. Tyto kuchyňské symfonie jsou obráceným obrazem virilních situací v poličkách dílen, kde na místě krabiček s čajem stojí vruty, hřebíčky, podložky, matky, dláta nebo vrtáky.

1. Vzdálené podobnosti, něco víc něž kosmetika, 1999, SMSU NG v Praze, kurátoři J. a J. Ševčíkovi
Uberlebens Kunst, 2000, Neuer Berliner Kunstverein, 2000, kurátoři Alexander Tolnay a J. a J. Ševčíkovi

Foto Ján Mančuška

01.01.2001