Časopis Umělec 2003/3 >> KONEC POHÁDKY (co je mezi pohádkou a Václavem Stratilem) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
KONEC POHÁDKY (co je mezi pohádkou a Václavem Stratilem)Časopis Umělec 2003/301.03.2003 Jiří Ptáček | focus | en cs |
|||||||||||||
"Pohádka tkví v naklonění vědomí. Je jí odepřeno srovnání s racionálním uvažováním, v němž by se vždy ukázala jako neopodstatněná, přinejlepším jako vyplavení struktur kolektivního vědomí.
Ovšem nikdo jí neupírá okamžik, kdy se stane jediným řádem světa a života. Pouze během trvání tohoto pokroucení našich reflexivních schopností vítězně anektuje mysl. Co z ní dělá silnou iluzi, to je specifický základ její věrohodnosti. Rozhodný vliv nemá ani tak zastoupení fantazijních prvků, jako jejich použití ve vazbách na charakter toho, co jsme ustanovili za nepochybnou, žitou skutečnost. Pohádka pozvolna mění vlastnosti skutečnosti ve prospěch etického imperativu, aniž by se musela odvolávat na “zrcadlení reality”. Když se za zrcadlem musela ocitnout Alenka, aby prožila svá podivná dobrodružství, měli bychom uvažovat o tom, zda se tak nestalo vinou duševní chudoby Lewise Carrolla. Ale ještě pravděpodobněji bychom to měli klást za vinu předpokládaným čtenářům, kteří museli být od reality odvedeni lstí “zrcadla”, aby je později pohádka zaplavila alespoň po pro ně nepřekonatelné dogma, že ji mohou zažívat právě až za její pomyslnou branou. Carrolovu zrcadlovou lest bychom proto mohli považovat za kladivo na tvrdou slupku měšťáka a škoda je vlastně pouze to, že je vepsána do titulu knihy. Lest se zneužitím představy o realitě je totiž základním úskokem každého pohádkového vypravěče. Pohádka tedy pracuje se všední (para- racionální) zkušeností víc, než se na první pohled může zdát. Posluchačům způsobuje obtíže s kontrolou to, co všední zkušenost je. Mimochodně nám ukazuje vládu nad vlastní myslí coby křehkou a napadnutelnou, zruší ji a zakotví v sobě. Ale pohádku vždy provází konec: odstoupení od jejích principů, postupné či okamžité zhroucení do charakteru světa. Pohádka – blízká halucinogenům – si nevybírá daň z vystřízlivění, ale z přechodu do odlišné verze prožívání. Její střepy se jen složitě kompletují do původní vitráže a vzpomínající člověk je, jako každý restaurátor, odsouzený už jen k blemcavému lepení a vágním retuším. Teprve vzpomínáním se z pohádky stává produkt snové aktivity, ale její původní účin závisí na podřízení se a na pasivitě. Je fascinující, že se pohádka stává projekční plochou lidské touhy a akcelerátorem asociačních řetězců, ale tyto jsou usměrňované nepřetržitým a vědomým přísunem modelujících informací. A vypravěči a autorovi - jako jediným hybatelům tohoto vztahu - je za to odepřena svůdná síla pohádky, protože to oni do ní vkládají životodárné ingredience. Takto uchopená pohádka překonává hranice žánrů a v prvé řadě úzkou představu o povídačce pro děti před spaním. Myšlení dospělého člověka je pohádkou naplňováno na všech stupních jeho rozhledu a jejími účinnými nástroji se stávají rafinovanější verze ideologické propagandy a vědecké popularizace aj. Jestliže jí často přikládáme úlohu “náhražky mýtu” a “kosmogonické obnovy”, pak je to opět její konec, jenž ji ukazuje jako slastné zavrávorání mimo vyšlapanou cestu pragmatu. Tak je tomu alespoň v případě pohádek, jež se formují dějem (jako řečový, textový či filmový útvar). Co však stíhá dnešní vypravěče, kteří se rozhodli pro pohádku v kresbě? Navzdory zmnožením a sebevětším formátům přednášejí paralelní zrod i smrt pohádky. Dětská ruka břehy mele Kreslíř pohádky je někdo jiný než mediumní tvůrce. Svou představivost kočíruje pevnými otěžemi psychologické strategie. Takový je i Václav Stratil. Jeho “pohádková etapa” přišla po zvažování estetických postulátů společnosti, stavu výtvarné kultury a zrovna tak po hledání vyjadřovacích prostředků pro své hlavní téma – zachycování své proměnné pozice na poli umění. Ostatně jen skupina z několika desítek kreseb se k pohádce hlásí, především kresby figurativní a polofigurativní. Jinými díly bychom se mohli zabývat pod optikou citací a komentářů modernismu, vlastní výtvarné i intimní historie, směsi spirituálních kódů. Předestření celé geneze kreseb by si vyžádalo rozsáhlý prostor a odvádělo by pozornost od důležité vrstvy, jež Václava Stratila vyzdvihuje mezi vizuální vypravěče-svůdce a již u pohádky považuji za neopomenutelnou: od navázání komunikace a převzetí vůdčí role v ní za účelem nastolení světa imanentních pravidel; od ukázání klíče k šifře k následnému odvedení pozornosti, aby pozorovatel došel k pasivnímu vstřebávání auto- nomního světa autorovy imaginace. Po prvních pokusech s fixy Václav Stratil nalezl pro svou sérii vyhovující médium v barevných pastelkách. Právě ty se totiž stávají primární vrstvou lstivého svádění. Barevné tužky jsou přímým katalyzátorem vzpomínek na dětství, na čmárání po papíře. Na jiném podkladu se nedají použít a zůstávají s rozšířenou dětskou zkušeností úzce spjaté po celý život. Zahalují dílo nakreslené barevnými tužkami hávem představy o radostném a svobodném tvoření mladého člověka. Mohli bychom podotknout, že dětskou kreaci pohání při- svojování skutečnosti během nezřízeného utváření osobnosti jedince a že bychom v ní mnohdy vysledovali spíše zapracovávání vnějších podnětů než ničím nezatížené opojení. Avšak právě tím bychom obešli široce rozšířenou nostalgii dospělosti vůči věčně prošlému, polozapomenutému a (pochopitelně) zveličenému času “bez povinností a zodpovědnosti, kdy k nám věci přicházely čisté jak padlý sníh”. A tyto modely chápání otřásají společností, individuálními reflexemi i dějinami mnohem víc než jakákoli uvážlivá rozjímání. Pakliže pohádka zůstává obdobnou doménou mládí, kresby Václava Stratila se za vztah nostalgie vůči dětství zachycují jako háčky a stávají se kresbami návratu, pastmi z touhy po chiméře. Šelf a slída Co na dětském výtvarném vyjadřování obdivujeme, to bývají neotřelá spojení motivů. Koutkem oka v nich opět zahlédneme sami sebe. Dítěti nepřijde nesourodost nevhodná (ježto ji ještě nezná a postupně ji poznává). U Stratilových kreseb bychom konstatovali na první pohled něco podobného. Ježíše, kterému už zjevně uplynula Kristova léta, doprovází žlutá liška. Bohočlověk se k nám usmívá z kříže, zjevně bez známky bolesti. Nad ním strmí temná noční obloha posetá hvězdami, ale samotný výjev ozařuje jasné světlo. Chlapci v portrétu mladíka se žlutými bělmy (!) zase z krku vyrůstá třetí ušní boltec atd. Přesto si všímáme, že Stratilovo uchopení nesourodosti spočívá výhradně ve vrstvení znaků. Na druhé straně totiž kresby charakterizuje slaďování barevných tónů, ploch, linií a jejich gestuálního výrazu v jediný celek. To jim dodává jednoznačnou atmosféru, tolik potřebnou k tomu, abychom dosáhli pocitu bezkonfliktní harmonie. Autor se chce vyvarovat rozkolu, brutality a razantní akce, jež k pohádkám obvykle patří. Namísto nich se prosazuje konejšivý lyrismus a sentiment. Václav Stratil dokazuje, že je mistrem – pečlivého vyhledávání mléčných a slídových odstínů, když barvy pastelek vrství přes sebe, – kompozic vyrůstajících z ústředního námětu, provázených stylovými odbočkami, nepřerůstajícími ovšem v disonanci. Uklidňuje nás a nechává nás brouzdat teplými mělčinami jahodového šelfu, zbaveného hrozby pádu do žhavého asfaltu hlubiny. Nechává před námi defilovat kresby ukolébání. Konec pohádky: nebezpečné dosahy hédonického dobra Jestliže ovšem pohádková forma operuje se svárem dobra a zla, včetně predestinované dominance prvního z nich a její formát lze považovat za etický, kresba, jaké se věnuje Václav Stratil, nedovoluje zobrazit dualitu. To by si vyžádalo porušení oné konejšivé atmosféry. Nezbývá než vyjevit pohádku v její završené podobě, v překonání zla, v jeho chybění. Zvonec už zazvonil a my se procházíme po obnoveném ráji. Pohádka je v koncích, protože nemá svůj průběh – fakticky ho vlastně ani neměla. Všude se rozprostírá slastné dobro. Lsti svádění se uskutečnily jedině k tomu, abychom se přesvědčili o tom, že pravá pohádka musí zůstat nedosažitelná. Tyto kresby nás totiž mají přesvědčit o něčem jiném než o smyslu pohádky jako takové. Její atributy a lsti jsou zde uplatněny, aby v nás na okamžik zrealizovaly utopický konstrukt štěstí, aniž bychom se ho zalekli či jej analyzovali. Pohádka zde je modem operandi s orientací k modu vivendi, obdobou románu z červené knihovny. Nebezpečí, jež by vznikala při jeho uvádění do praxe, bohudík zažehnává skutečnost společenského dopadu umění a dosahu kresby jako média. Václav Stratil neočekává proměnu duševního řádu člověka, který se v galerii s jeho kresbami setká, a ani by za ni nebyl rád. Pouze se v pohádce zdánlivé svobody a sentimentu pohybuje s odvahou i zkušeností eskamotéra, jenž se rád přibližuje k limitním bodům zvoleného tématu. "
01.03.2003
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář