Časopis Umělec 2011/1 >> Válka bez přední linie | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Válka bez přední linieČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Ilya Plekhanov | in transition | en cs de ru |
|||||||||||||
Ilja Plechanov je zakladatel a hlavní redaktor almanachu Umění války, na jehož základě se z velké části podařilo zrealizovat vydání čísla Umělec 1/2009. Vystudoval fakultu ekonomie a informačních systémů na University of New South Wales (Sydney, Austrálie) a Institut asijských a afrických zemí, obory historie a japanistika. V letech 1991-1995 se účastnil válečných konfliktů v Jugoslávii. Literární činnost Ilji Plechanova se neomezuje pouze na almanach Umění války a publikace v různých válečných a analytických sbornících; jeho básně a překlady z angličtiny, japonštiny a srbštiny vycházejí jako jednotlivé básnické sbírky. Ilja Plechanov je čestným obyvatelem města Amedija (Irák).
Etnický konflikt bez vymezené přední linie je obzvlášť těžká věc. Přesněji řečeno, přední linie při podobném konfliktu existuje — tvoříš jí ty sám. Není třeba nikam chodit a hledat vztah ke krajině. Stačí se podívat do zrcadla nebo si představit rysy vlastního obličeje. A kolem tebe jsou tisíce a tisíce lidí stejných jako jsi ty a každý se na tebe dívá s podezřením: kdo vlastně jsi? I ty pozoruješ ostatní. Odhaduješ, jestli tě zabijí nebo ne. Každou vteřinu se rozhoduješ, čím se staneš: vrahem, popravčím, uprchlíkem, zachráncem, člověkem nebo netvorem. Nekonečný kolotoč situací, v nichž se nelze řídit rozumem, ale pouze srdcem, v nichž je člověk neustále nucen prověřovat pevnost své víry, morálky a hodnot, v jejichž duchu byl vychován. To všechno vede k všeobecné nervozitě, podlamuje psychiku a charakter obyvatel. Dovádí je na okraj, za únosnou mez. Lidé proti své vůli ukazují svou skutečnou tvář. V etnickém konfliktu je člověk od začátku osamělý. Více, než kdykoli jindy. Více než voják nebo občan. Nemá podporu žádných společenských institucí. Má jen svou krev a svou skutečnou tvář. Do chvíle, než učiní rozhodnutí. A potom se buď utrhne, nebo ho zabijí, nebo bude mít to štěstí a zůstane naživu. Musí se jen rozhodnout, jak se zachovat tady a teď, na své přední linii etnické války. Tento konflikt nebyl žádnou výjimkou. Mnozí říkali, že ve válce se toho o lidech dozvěděli nejvíc. Že ani netušili, čeho je člověk schopen. Jak se můžou lidé pod tlakem chovat. Ať už šlo o vůdce, vojáky, obyčejné lidi, vaše sousedy. Netušili, čeho jsou oni sami schopni. Vysoké a nízké. Dobré a zlé. Některým se s úspěchem dařilo přebíhat z jedné strany lidské morálky na druhou. V této válce šlo o to se v pravý čas rozhodnout. My jsme toho byly svědky. 15. 6. 2010 Biškek: vypálené domy, barikády, uprchlíci, bandité První věc, které si člověk po příletu na mezinárodní letiště Manas všimne, je množství amerických válečných letounů. Více než polovinu všech zdejších letadel tvoří špinavě zelené letouny US Airforce. Člověk při pohledu na ně okamžitě zvážní. Ranní Biškek je prázdný, na ulicích nejsou žádní lidé, ani auta. Nad městem se bělají neuvěřitelně krásné vrcholky hor. Člověku se nechce myslet na žádnou válku a zabíjení, ale první rozhovory s místními obyvateli a pohled na ruiny vypálených domů ho okamžitě vracejí zpět do reality. Jedna ze spálených budov byla sídlem bývalého prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. Teď zde žijí invalidé, kteří dům chrání před rabováním. Na ulicích se tu a tam dá narazit na vyrabované obchody a restaurace. Minuli jsme dům mladé manželky Bakijeva, který na místní poměry vypadá jako palác. Projíždíme kolem běloruského velvyslanectví. Okamžitě poté, co baťka Lukašenko poskytl svrženému prezidentovi azyl, bylo velvyslanectví spěšně evakuováno. Na oplocení vládní budovy jsou vidět stopy po přestřelkách. Kolemjdoucí lidé nahmatávají díry po kulkách, fotografují si je na mobilní telefony. Všechno se děje mlčky. Stopy po kulkách jsou vidět z obou stran vládní budovy. Zevnitř se ale zjevně střílelo více. Podle množství děr v kovu lze usuzovat, že palba byla velmi hustá. Některé úseky oplocení shořely. Z budovy se vynášejí odpadky, vyspravuje se omítka, mění se okna. Jedno patro je téměř celé zničené. V Biškeku se mluví o dvou tisících zabitých Uzbeků, o ulicích zavalených mrtvými těly. Všichni očekávají další vlnu násilí. Z Oše přicházejí zprávy o vypálených restauracích a domech, o useknutých rukou. Město z poloviny lehlo popelem, obyvatelé trpí nedostatkem pitné vody. Okolní vesnice jsou obklíčené, nikoho do nich nepouštějí. Hodně se mluví o Bakijevově rodině. Ve zlém. Za jeho vlády se narkobaroni otevřeně proháněli v džípech po městě, terorizovali obyvatelstvo i obchodníky. Pro poctivý obchod nezbývalo místa, trh plně ovládala „rodina“. Tohle všechno mi hodně připomíná Irák. Husajnova diktatura, iluze klidu a stability, následný pád režimu a svržení nenáviděného diktátora rázem celou zemi uvrhá do víru chaosu. V Biškeku se překvapivě nejedná o etnický konflikt, neslyšel jsem ani slovo o nenávisti k jakékoli národnosti. Všichni obviňují pouze bakijevské provokatéry. Město a celá země čekají na pomoc. Pokud se situace nezačne radikálně řešit, čeká podle názoru místních obyvatel Biškek stejný osud jako Oš. Podle slov politiků se během měsíce může celý Kyrgyzstán stát jedním velkým územím smrti. Čím déle bude konflikt trvat, tím více se budou projevovat nejrůznější destruktivní síly, včetně islámského radikalismu. Krveprolití pokračují každý den, zapomenout na to, co se děje, je stále obtížnější. 18. 6. 2010 Oš: Uzbekové nemají co ztratit Všechno, o čem jsem psal z Biškeku, mi teď připadá jako zlý sen. Jsem v Oši. Byl jsem v mnoha válkách, ale to, co jsem viděl zde, se s ničím srovnávat nedá. Rozsah škod je nepředstavitelný. Zbraněmi jedenadvacátého století nejsou letouny a bomby, v Oši se bojuje klacky s hřebíky a noži na konci. O uzbeckých čtvrtích se ani nedá říct, že by byly zničené. Jsou rozdrcené na prach. Školy, nemocnice a domy jsou spálené. Dokonce i jedna mešita. Vše, zcela vše. Je strašné se na to dívat. V hlavě mi probleskuje jenom jedna asociace: Oš připomíná Hirošimu. Současná situace je následující: Uzbekové sedí ve svých zabarikádovaných čtvrtích a pod žádnou záminkou nechtějí vyjít ven. Národ šílí, dusí v sobě nenávist, líže si rány, vypráví novinářům o válečných hrůzách a pohřbívá mrtvé. V samotném městě jsou jenom Kyrgyzové, nikdo nepracuje, panuje bezvládí, v ulicích je slyšet střelba, mnoho lidí — v uniformě i bez ní — je ozbrojeno samopaly a neustále přibývají další Kyrgyzové z celé země, z čehož se dá usuzovat, že to nejhorší teprve přijde. Voda a elektřina zatím jsou, ale toť vše. Rusy nechávají na pokoji. Celá válka je konflikt mezi Kyrgyzy a Uzbeky. V uzbeckých čtvrtích zůstali jenom muži. Ženy s dětmi poslali do Uzbekistánu. Byl jsem na hranicích. Kontrolní stanoviště je vyhrabaný průlez pod plotem, u kterého stojí dva naštvaní uzbečtí vojáci. Přijímají pouze těžce raněné. Ostatní uprchlíci bivakují u hranic. Tisíc, možná patnáct set lidí. Nemají v podstatě žádné jídlo a léky, jsou v hrozném stresu. Je to nepřekročitelná hranice. Nejsou tu žádné mezinárodní organizace. Není tu vůbec nikdo. Největší problém představují zajatci. Přesněji lidé, kteří zůstali odříznuti v cizí etnické čtvrti. Zde je třeba zmínit, že žurnalisté v Kyrgyzstánu plní úkoly, které úplně nespadají do jejich kompetence: před zraky davů vyvážejí na svůj novinářský průkaz z kyrgyzských čtvrtí Uzbeky. Zachraňují děti a ženy, které mnoho dní čekají zamčené ve svých bytech v ulicích obsazených Kyrgyzy, nevycházejí, nemají co jíst, všeho se bojí. Takových lidí může být třista až čtyřista. Nezbývá jim nic jiného než čekat na záchranu. Pokud nepřijde, buď zemřou sami, nebo je zabijí. V uzbeckých čtvrtích se doteď dají spatřit kostry uhořelých lidí. Po zákazu vycházení (po šesté večer) začíná být město opravdu děsivé. Ulicemi se potlouká spousta divných lidí se zbraněmi, často opilých. Neustále jsou slyšet výstřely. Seděl jsem na lavičce s hodně unaveným a opilým kyrgyzským vojákem. Bylo časné ráno 17. června, den mých narozenin. V průběhu našeho rozhovoru, začínal být voják z mých otázek stále podrážděnější, vztekle škubal pojistkou svého automatu. Byl hodně překvapený, když jsem se ho zeptal, proč to dělá během našeho hovoru. Dalším problémem jsou hlídky, které tvoří místní domobrana a podrážděná agresivní mládež v maskách. Na lidi míří zbraněmi a chovají se drze. Chytají Uzbeky a odvážejí je neznámo kam. Lidé mizí. Když člověk nemá doklady, okamžitě ho zatknou a odvezou. Zatím není slyšet o tom, že by je popravovali. Celkově jsou lidé stále v šoku, nikdo neví, co dělat. Uzbekové čekají ve svých ghettech a ozbrojených Kyrgyzů stále přibývá. Barikády fascinují svou rozlohou a množstvím stop po kulkách a granátech. Převržené mlékařské vozy, ohořelé vraky aut, poražené stromy. Nad městem létají vrtulníky a shazují letáky s mírovými výzvami. Lidé se před vrtulníky tisknou strachem k stěnám v očekávání nové salvy. Ve městě panuje úplná anarchie, armáda a policie se ale pokouší převzít vládu zpět do svých rukou. Myslím, že brzy propukne nová vlna bojů. Každým dnem přibývají noví ozbrojenci. Každým dnem jsou nervóznější a agresivnější. Všichni prosí Rusko o pomoc. Prosí, aby poslali vojáky a poskytli tak Uzbekům šanci opustit zemi, získat potraviny, přežít. Po pravdě je to úplná hrůza. Když jsem projížděl kolem ošského tržiště, málem mě trefila kulka, ale po dvou hodinách jsem se z vysílání kyrgyzské televize dozvěděl, že život v Oši se vrací do svých kolejí a lidé se klidně procházejí po ulicích. Je to úplný nesmysl a lež. Lidí je málo, popel a saze ze spálenišť poletují vzduchem, dříve či později se blokády v uzbeckých čtvrtích protrhnou nebo budou zničeny. Uzbekové nemají co ztratit. 22. 6. 2010: Oše se zmocnil strach — zobecnění událostí několika dní V noci v zabarikádované uzbecké čtvrti (mahale) jsme při zpěvu muezzina poslouchali vyprávění zubaře. Říkal, že v jeho ordinaci jsou si všichni rovni. Zuby bolí všechny stejně, bez ohledu na politické přesvědčení, nebo národnost. Do jeho ordinace přicházejí znepřátelení vůdcové nejrůznějších hnutí a léčí se u něj. Všichni jsme přece lidé. Posloucháme ho. Uplynulo pár hodin, nemůžeme usnout před odletem na jih Kyrgyzstánu. Zvoní mi mobil. V úplném tichu slyším hlas mladé ženy z Moskvy, která říká, že našemu průvodci po okolních vesnicích Oše, uřízli hlavu. Předávám telefon kolegovi Arkadijovi, se kterým jsme sem přiletěli, a on poslouchá podrobnosti. V tu chvíli nemyslíme na nic. Nepříjemné mrazení se rozlévá po zádech. Všímám si, že přestože je noční nebe čisté, bez jediného mraku, nejsou na něm vidět žádné hvězdy. Později nám v Oši potvrdí smrt průvodce, spolupracovníka ministerstva vnitra, a jeho řidiče. V Biškeku jsme museli dát úplatek, abychom mohli odletět do Oše. Nemohli jsme se hnout z místa. Všechny konvoje odjely a kvůli ostřelování silnice zrušili část kolon do Džalalabádu. Dvacet minut před odletem začali na letišti hrát divadlo. Letenky prý už nejsou, naše zarezervované bohužel prodali. Přitom formuláře nám ležely přímo pod nosem. Balíček s humanitární pomocí, který jsme koupili (dvě balení obyčejné vody, lančmít a cigarety) nám odmítli nechat v ručních zavazadlech, i když se takový balíček mohl snadno rozsypat v zavazadlovém prostoru. Žádný účinek nemělo ani zvolání: „Vezeme to přece pro vás!“ Ruská dívka, která letěla za příbuznými do Oše, musela platit za nadváhu, přestože jsme souhlasili, aby její kufry registrovali na nás. Dívka křičela, málem se rozbrečela, ale ovládla se. Pracovníci celnice byli neoblomní. Naše nálada rapidně klesala. Už hodinu po odletu z Biškeku na jih, potkáváme velitele ošského letiště Vissariona Alexejeviče Kima. Myslím, že Vissarion Alexejevič Kim by měl být vyznamenán. Uprostřed chaosu, který panoval při evakuaci, v hemžení zmateně pobíhajících lidí, podezřelých osob ozbrojených brokovnicemi a automaty, rozzlobených a zoufalých uprchlíků, provizorně se myjících v umyvadlech na záchodech, Vissarion Alexejevič stručně a jasně rozdával jeden příkaz za druhým, klidně a jistě organizoval dav. Při tom všem se s námi stihl bavit, dát nám své telefonní číslo a zároveň odpovídat na dotazy lidí, kteří se kolem něj během chvíle shlukli. Před mýma očima řídí příděly drahocenné pitné vody a chleba pro turkmenské studenty, kteří už několik dní čekají na letišti a nevycházejí ven. Turkmenské letadlo pro ně stále nepřiletělo. Ve stejnou chvíli evakuuje své občany Turecko i Čína, na palubu letadla ministerstva pro záležitosti civilní obrany, mimořádné situace a likvidaci následků přírodních katastrof Ruské federace vpouštějí ženy a děti. Kimovy příkazy bezpodmínečně plní dva až tři pracovníci letištní ochranky. Přijíždějí další a další autobusy s uprchlíky. Dívám se do velitelových očí a vidím, že je příšerně unavený, nejspíš již několik dní nespal, slyším jeho ochraptělý hlas, ale zároveň je jasné, že dělá svou práci, je ve svém živlu, jeho resort funguje a zachraňuje lidí nehledě na jejich národnost. Zásilky humanitární pomoci jsou vykládány z letadel a distribuovány na potřebná místa. Vissarion Alexejevič poprosil pilota, aby na palubu letadla pustil více žen. Ten se omlouval, že už teď je přetížený, letět by bylo nebezpečné. Podle rozhodnutí velitele berou do letadel, která odlétají v následujících dnech i unavené a vystresované ruské novináře. Jenom díky němu jsme s Arkadijem zázrakem z Oše odletěli diplomatickým letadlem OSN. Při výstupu z letadla jsme se zeptali představitele OSN, co hodlají podniknout. Klidným hlasem odpověděl: „Nic. Kyrgyzská vláda se na nás se žádostí o pomoc ani jednou oficiálně neobrátila.“ Čekáme na auto, které pro nás má poslat ošský policejní velitel generál Omurbek Suvanalijev. Pozoruji vojáky a členy domobrany, kteří zde hlídkují. Vojáci sedící na obrněném transportéru ještě jakž takž připomínají vojáky, ostatní jsou v civilu, ozbrojeni tím, co jim zrovna padlo do ruky. Drze a zároveň děsivě působí, jak drží v ruce zbraň. Všichni mají prst na spoušti. Lidé v teplácích a pantoflích se ledabyle procházejí kolem s odjištěnými samopaly. Muž oblečený do maskovacího obleku se nervózně pokouší zapnout řemínek své přilby, hlaveň jeho volně visící zbraně sebou škube a míří na kolemjdoucí lidi. Vše vypadá surrealisticky. Dokonce i na letišti je cítit pach spáleniště. Stovka ozbrojených lidí a pět set uprchlíků, čekajících na evakuaci, připomíná tábor kočovníků v polích. Přiřítí se naše auto, policejní dodávka, nasedneme dozadu, od řidiče nás odděluje mříž, vyrážíme do Oše. Do města jsme přijeli v kleci. Automaticky jsme vystrčili hlavně z okna, projíždíme kolem uzbeckých vesnic. Vidím první stopy škod a jejich rozsah. Začínám si uvědomovat, že je to teprve začátek toho, co ještě spatříme. Policistům dáváme vodu a pokládáme jim první otázky. Jak to všechno začalo? Co se tu děje? Opakují nám to, co už jsme slyšeli několikrát, mají jasno v tom, kdo je vinen. Voda a cigarety nám během této cesty v mnohém pomohly, hodně lidí díky tomu začalo mluvit. To je ve válce nejlepší bakšiš. Pravda, ty dvě konzervy lančmítu jsme snědli sami. Za dva dny to bylo naše jediné jídlo. Jak se později ukázalo, ve městě nadále panuje anarchie. Přicházejí další ozbrojenci. Mnoho lidí zůstává odříznuto v nepřátelských čtvrtích. Tiše čekají uvězněni ve svých bytech. Sousedé je zatím neudávají. Ptám se kolik takových lidí je. Omurbek říká, že několik stovek. Jedním z hlavních úkolů je dostat je pryč. O něco později je sami spatříme, Kyrgyzy a Rusy, kteří své sousedy Uzbeky statečně kryjí před pogromisty. Pokoušíme se dostat pryč jednoho Uzbeka z kyrgyzské čtvrtě. Již od rána je v kontaktu s mým přítelem novinářem Arkadijem. Prosí o pomoc. Omurbek pro něj na naši žádost okamžitě posílá auto a jednotku zvláštního nasazení. Vojáci se na tuto operaci netváří zrovna nadšeně. Naskočíme do auta a řítíme se Oší. Zde už jsou škody vidět v plné míře. Ulice jsou vypálené, zabarikádované, domy jsou zničené. Na pach spálenišť jsem si už zvykl, několik dní nedýchám nic jiného než saze. Tomu, co vidíme na ulicích, se dá jen těžko uvěřit. Velitel skupiny vysvětluje, že odvážet Uzbeky je pro ně značně komplikované. Místní Kyrgyzové pro záchranné akce ve svých čtvrtích nemají příliš pochopení. Hrozí nebezpečí, že záchrannou jednotku napadnou. Druhým velkým problémem je, jak a komu zachráněné předat. Neexistuje žádná oficiální cesta, pokaždé je to riskantní improvizace. Přijíždíme do kyrgyzské čtvrti. Vojáci řvou na kolemjdoucí, aby se rozestoupili. Lidé strachy uskakují. Nacházíme dům, vystupujeme z auta a běžíme k němu, ale zmýlíme se v popisném čísle. Z oken se dívají šokovaní sousedé. Nějaká babička na nás volá číslo bytu, mávám svým novinářským průkazem, říkám, že jsme žurnalisté, přijeli jsme zachránit člověka. Vtrhneme do domu. Vojáci běží do posledního patra. Zůstávám v přízemí s jedním vojákem. Náhle se otevírají dveře jednoho z bytů. Voják automaticky samopalem zamíří do otevřených dveří, hlavní téměř narazí do obličeje ruské stařence. Babička s upřímným překvapením zvolá: „Synku, copak jsi mě přišel zabít?“ Opět řvu, že jsme novináři a snažím se babičku uklidnit. Nahoře slyším křik a spěšné kroky naší jednotky. Napadne mě, že je zle. Běžím nahoru po schodech. Vidím otevřené dveře do jakéhosi bytu, stojí v nich muž, bílý jak stěna zírá na ozbrojené muže. Můj kolega z Moskvy mu cosi říká. Z bytu odvádějí několik žen. Velitel jim přikazuje zakrýt si obličej hadry. Odvádějí je. Poslední z žen se pokouší zamknout dveře bytu. Třesou se jí ruce, klíče jí spadnou, nemůže se trefit do zámku, zkouší to znovu. Myslí si, že jí spolu s celou její rodinu zastřelí. Běžíme ven. Jako splašení naskáčeme do auta. Zachráněná uzbecká rodina si musí lehnout na dno dodávky. Vše se děje ve zmatku, vojáci nervózně pokřikují rozkazy. Za skřípění pneumatik vyrážíme. A téměř okamžitě narazíme na kontrolní stanoviště. Jde k nám několik ozbrojených lidí. Velitel naší jednotky jim cosi bojovně křičí na pozdrav. Dav radostně odpovídá, zvedá nad hlavu zbraně a pěsti. Zachráněnou rodinu přikryjeme igelitovou plachtou, kterou jsme našli na podlaze náklaďáku. Velitel přikáže, aby nezvedali hlavu. Otáčím se a vidím obličej holčičky těsně před tím, než zmizí pod plachtou. Loučí se se světem. Nepřítomným pohledem se dívá do nebe. Vyjeli jsme z čtvrti. Po pěti minutách ale adrenalin znovu stoupá. „Pozor! Připravte se! Uzbecká čtvrť!“, křičí velitel jednotky. Vojáci znovu vystrkují hlavně. Vjíždíme do naprosto liduprázdné části města. Na ulicích není živé duše. Ticho. Nalevo je napůl zřícená výšková budova. „Můžou tam být ostřelovači! Dávejte pozor! Při jakémkoliv pohybu střílet!“ Rodinu musejí předat uzbecké straně. Brzdíme a krčíme se za autem. Budova nás zneklidňuje. Rodinu staví ke zdi. Atmosféra houstne. Arkadij navrhuje, že jako novinář vyjde ven a otevřeně předá rodinu Uzbekům. Někdo z vojáků říká, že jestli se to zvrtne, můžou zabít celou jednotku. Velitel vstává, jde někam za roh budovy, za níž se kryjeme. Slyším, jak přikazuje zastřelit celou zachráněnou rodinu, pokud by ho zabili. Lidé u stěny stojí jako mrtví. Vypadá to, že už je jim všechno jedno. Zazní povel „propustit!“ Současně v protější budově zahlédneme pohyb. Nějaký člověk běží ven. Nikdo nestřílí. S jednotkou naskakujeme do auta a za křiku vojáků a rachotu zbraní uháníme pryč z uzbecké čtvrti. Po pěti minutách se všichni začínají hýbat, mluvit, kouřit a pít vodu. Operace je ukončena. Velitel po telefonu podává hlášení. Stres opadává. Uzbek, který nám volal a přijímal zachráněnou rodinu nám později řekne, že tam za rohem po něm velitel jednotky chtěl dvacet pět dolarů za osvobození rodiny. Co se novinářské etiky týče, podobné záchranné akce každý vnímal po svém. Jednoho amerického novináře poprosili, aby pomohl vyvézt děti z kyrgyzské čtvrti. Souhlasil. Uzbek, Američan a překladatelka jeli do čtvrti, ukázali novinářský průkaz a před očima překvapených Kyrgyzů naložili do auta děti a odvezli je pryč. Bylo vidět, že Američan nečekal, že se situace vyvine takovým způsobem. Uzbek měl všechno dobře promyšlené. Američan si nejspíš příliš neuvědomoval, co se kolem něj děje. V podstatě ho použili jako štít. Nikdo si nedovolil po něm střílet. Později nám v autě naříkal, že porušil novinářskou etiku, že nebyl neutrální. Tím, že zachránil děti, podpořil jednu stranu, což by žurnalista neměl dělat. Právě tento americký novinář si strašně moc přál natočit tradiční uzbecký pohřeb. Prosil Uzbeky, aby mu dali vědět, pokud by našli čerstvou mrtvolu a chystali se ji pohřbít, že by si rád nafotil sérii fotek. Tento požadavek se mu kupodivu neetický nezdál. ...Pěšky jdeme dál do uzbecké mahaly. Neseme cigarety a víno, lančmít a pohanku. Jdeme za klukem, který volal mému kolegovi a prosil ho, aby zachránil rodinu jeho souseda. Chceme zjistit, co je to za rodinu a vlastně se podívat do uzbeckých částí města. Je to naše první samostatná procházka po městě. Bez zbraní. Pozorujeme zničené město, nadpisy a cedule Kyrgyz na dveřích kiosků a obchodů, které je zachránily před rabováním, na množství dalších pro mě nepochopitelných nápisů. Pozorujeme podivné vrávorající existence se samopaly, projíždějící auta s ozbrojenci, barikády. Barikády mě zcela ohromují. Jsou obrovské: kontejnery, balvany, pneumatiky, betonové kvádry, převrácené povozy, autobusy a mlékárenské vozy. Jak je dokázali tak rychle vybudovat? Pouze rukama! Lidí je málo. Občas kolem proběhne pes. Tiše a ustrašeně. Psi uhýbají pohledem úplně stejně jako lidé beze zbraní. Se sklíčeným výrazem se opatrně a bázlivě plíží po okraji silnic. V Iráku jsou jiní psi. Mnohem agresivnější. Mnohem zvyklejší. Tihle takoví zatím nejsou. Něco takového od lidí nečekali. Přicházíme do uzbecké čtvrti a každým okamžikem očekáváme, že odněkud padne výstřel. Seznamujeme se. Rozdáváme jídlo a cigarety. Provádějí nás po mahale. Ještě nikdy jsem neviděl tak zdevastovaná lidská obydlí. Doteď jsme viděli pouze fasády domů na ulicích, teď jsme se ale dostali hlouběji do čtvrti. Vše bylo zničené. Vše bylo zbořené, spálené, rozbité. Jen těžko si lze představit, jak je něco takového možné provést bez použití těžké techniky. Ve vypálené škole Lva Tolstého leží ohořelé lavice. Ve spáleništi vidím sešity a učebnice, pohlednice. Kleknu si a prohlížím si je. Vejít do nemocnice se ani neodvažuji. Spálený je i sovětský automat na vodu Gazvody — pro mnohé symbol navždy ztraceného dětství. Procházíme si spáleniště, pozorujeme díry po kulkách a jámy po granátech. Ve sklepech a pod ruinami ještě mohou být mrtví. Americký novinář nám další den řekl, že v jednom domě viděl neodklizenou spálenou lidskou kostru. Lidé jdou s námi, dospělí muži brečí, vyprávějí. Všechny ženy a děti se jim podařilo evakuovat. Vrtulník, prolétající nad městem shazuje letáky s mírovými výzvami, ale lidé strachy uskakují a tisknou se ke stěnám. Jdeme na hřbitov. Ukazují nám čerstvé hroby. Je jich dvacet, třicet. Hrobař pláče. Stejný hřbitov je v každé mahale. Ve městě Oš je jich kolem deseti. V mahalách potkáváme také ruské občany. Ve většině případů to jsou etničtí Uzbekové s ruskými pasy. Někteří z nich pouze ve špatný okamžik přijeli do města navštívit své příbuzné a dostali se do pekla. Nikolaj z Jekatěrinburgu mi ukazuje svoji letenku. Je to jeho jediný doklad. Přijel do Oše den před pogromy a teď neví, co má dělat. Vyjít na ulici se bojí. Rusy ale většinou nechávají na pokoji. Je možné, že pro Rusy je to šance stát se prostředníky mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Uzbekové takový vývoj situace neodmítají. Je to alespoň nějaké východisko z patové situace. Nejaktivnější jsou v mahalách mladí lidé. Žijí, pohybují se, plánují budoucnost, mluví s novináři a vozí je po vesnicích, čímž riskují své životy. Jsou to obětaví lidé, jejichž jednání si zasluhuje úctu. Organizují záchranné akce dětí uvízlých v kyrgyzských čtvrtích, využívají k tomu imunitu válečných reportérů, kteří už sem přijíždějí z celého světa, i když ti, co přijeli nedávno, reptají, že pro jejich profesi je to rozporuplná situace. Dokud se mladí lidé snaží něco dělat, znamená to, že existuje aspoň nějaká šance, že se život změní k lepšímu, že alespoň někdo má naději. Dospělí a starší generace se nacházejí ve stavu úplné apatie. Jako přízraky procházejí městem. Uzbekové zatím nemají žádný vyjednávací orgán, žádné představitele, vládu nebo velitele. Zatím jsou stále v šoku. Lidé obklíčení ve svých čtvrtích začínají blouznit. Proslýchá se, že novináři jsou kyrgyzští agenti, chodí a čmuchají a uzbecká mládež na tom všem vydělává. Ti, kdo mají ženy, nebo příbuzné kyrgyzské národnosti, začínají mít problémy. Lidé začínají morálně upadat, začínají se navzájem obviňovat. Začal vnitřní konflikt. Podle slov Uzbeků se nejedná o žádný spontánní nebo vyprovokovaný projev násilí. Podle jejich názoru se odehrála předem naplánovaná operace. Několik dní před začátkem pogromů byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, ale jenom pro Uzbeky. To znamená, že přišli o právo se volně pohybovat. Krátce po ranním namazu vtrhly do mahaly vojáci a válečná technika, po nich lidé v uniformách a jako třetí vlna následoval dav rabujících a pogromistů s podomácku vyrobenými plamenomety. Dav tvořily tisíce lidí. Útok trval dvě, možná tři hodiny, potom na chvíli ustal, obě strany si sotva oddechly a boj vypukl nanovo. Tak to šlo celý den. Byli nasazeni ostřelovači. Na snímcích z polní nemocnice, které jsme viděli, jsou patrné zásahy do hlavy a srdce. Nevšiml jsem si, že by Uzbekové měli zbraně. Ani doma, ani v mahalách. Viděl jsem vyloupený trezor. Vedle něho osobní doklady, které jsem zvedl a vrátil místním. Potom jsem viděl, jak staříci pozorně zkoumají nalezený papír. O rabujících mluvili málo, více se vyprávělo o hrůzných mučeních a popravách. Mnohých jsme se ptali, jak a čím to všechno začalo. Málokdo byl schopen říct nám něco srozumitelného. Obecné fráze o kočovnících a zemědělcích, o vodě a půdě, o tom, čí půda je to historicky, kdo je chytřejší a kdo hloupější. Samé teoretizování. Více se mluvilo o důvodech. Každá strana má svůj vlastní strašný příběh o tom, kdo zaútočil jako první a co dělal. Zástupci armády mluvili více o „neutrální“ bakijevské příčině, nezavrhují ani verzi, podle níž by celou akci vyprovokovala narkomafie. Žádná fakta ale také neuvádějí. Místní těmto verzím příliš nevěří a vinu na masakru svalují na nacionalismus svých sousedů. Nicméně příčiny konfliktu už teď nejsou zas až tak důležité, situace získala charakter celonárodního konfliktu, který svou zuřivostí nemá v těchto krajích obdoby. Potrvá možná celé generace, než se podaří situaci urovnat, nebo dojde k definitivnímu rozdělení země a obou etnik. Z mahaly odcházíme po zákazu vycházení. Špinaví od popela a saze, v šoku z toho, co jsme viděli. Je hodně nepříjemné jít touto dobou prázdným městem, pod nohami cinkají nábojnice, občas se někde za domy ozvou ojedinělé výstřely. Přicházíme ke křižovatce a v ten okamžik celý zkoprním. Po spálené, ještě černé a kouřící silnici někam pospíchá bázlivě přikrčený manželský pár s kočárkem. V kočárku je vidět dětská hlavička. Po několika dnech hrůzy nám tento pohled připadá neuvěřitelný, fantastický, téměř mimozemský. Den poté se snažíme dostat do Džalalabádu, abychom tam udělali rozhovor s Miroslavem Nijazovem, kapitánem stovky dobrovolníků z Biškeku. Armáda nám nemůže poskytnout auto a jak Uzbekové, tak Kyrgyzové odmítají jet přes vesnice svých nepřátel. Nakonec sami vyrážíme k uzbeckým hranicím. Hranice je uzavřená. Stráž hlídá průlez v drátěném plotě, který funguje jako kontrolní stanoviště. Přijímají jenom těžce zraněné. Všude jsou samé ženy a děti. Křičí. Panuje tu vzteklá, nenávistná nálada. Humanitární pomoci je málo. Málem se nám odsud nepodaří dostat. Lidé nás nechtějí pustit. Když zjistí, že jsme novináři, všichni chtějí abychom zaznamenali jejich osobní příběh, chtějí, abychom napsali o jejich rodinných tragédiích. Vjíždíme do vesnice Narinam, odkud pocházel náš zavražděný průvodce. Chceme se dozvědět, jak k jeho smrti došlo. Žádné informace nejsou. V jednu chvíli to vypadá, že lidé přestanou kontrolovat svůj hněv a emoce. Odjíždíme pryč, aniž bychom se cokoliv dozvěděli. Při výjezdu z jedné z vesnic vidím na barikádách staříka, je mu snad sto let. V rukou drží obyčejnou větev, na jejímž konci je ostrý tenký nůž. Nůž je nabroušený a září na slunci. Jeho odlesk nás oslepuje. Stařík nehybně sedí na barikádě a ostří jeho primitivního kopí trčí k nebi přesně v úrovni našich očí. Stařík vypadá jako socha, jako pomník a věčný svědek konfliktu. Tato scéna mě z nějakého důvodu ohromila. Vryla se mi hluboko do paměti. Nikdy na ni nezapomenu. Jiná věc jsou hlídky ve městě i na cestách za městem. Pokud mají uniformy a techniku, tak se to ještě dá snést. Je to znamení, že jsou aspoň trochu organizovaní, že jde o hlídky zřízené armádou nebo policií. Ale pokud je tvoří civilní obyvatelstvo — většinou dost podivní lidé — jsou hodně nebezpečné. Kdo jsou? Proč tu jsou? Jakým právem? Jejich vnější podoba je nepříjemná a hrozivá. Jsou to muži se zarudlými tvářemi a nevyzpytatelnými lhostejnými pohledy. Ještě horší jsou hlídky tvořené mladými lidmi. Jsou primitivně agresivní. Okamžitě a bezdůvodně na vás namíří hlavně svých samopalů a přikáží vám vystoupit z auta. Na sobě mají masky a kraťasy! Kontrolují doklady a chytají se každého čísla nebo nadpisu. Uzbeky, kteří nemají doklady, kamsi odvádějí. Hlídky čas od času rozpoutají potyčku s lidmi na barikádách. Městské hlídky fascinují ještě jiným extrémem. Vojáci s vyhrnutými kalhotami posedávají vedle obrněných transportérů na židlích a v křeslech, polehávají na kobercích, místo vysokých bot mají pantofle, místo uniformy tílka, nebo ani ty ne, popíjejí z konvic a termosek. A na kolenou jim leží odjištěné samopaly. Mnozí mají na očích černé sluneční brýle. Jeden Rambo vedle druhého. Viděl jsem, jak se pokoušeli obvinit zadrženého člověka, že je ostřelovač, protože u něj našli hrstku slepých patron a asi pět tisíc rublů místní měny. Lidé pro nás sbírají videozáznamy, záběry pořízené na mobilní telefon, nahrávky výpovědí zraněných, záběry z márnic. Nikdo nevěří, že se nám podaří tyto informace dostat ven. Říká se, že francouzským novinářům sebrali hlídkující vojáci veškerý natočený materiál. My jsme měli štěstí, protože nám nekontrolovali osobní věci. Některé záběry si prohlížím přímo na místě — na jediném počítači v celé mahale. Jsou to snímky z márnice. Když se objevují fotky těl zmrzačených babiček, musím jít na chvíli na vzduch. Vycházím ven a sedám si na schody. Ostatní mě nechávají na pokoji, rozumí. Poprvé se kolem mě neshlukuje dav. Pár minut sedím mlčky, pak se zvednu a vracím se ke své práci. Při zpáteční cestě vidím něco malého na zemi. Podívám se pozorněji a zjišťuji, že je to želva, která přichází silnici. Pomalu a tvrdošíjně se plazí do bezpečí trávy, rostoucí u okraje cesty. Nevím, co mě to popadlo, ale jdu k ní, klekám si na zem a začínám ji fotit. Ani okem nemrkne. Po dnech bojů, hrůz, pláče žen a vzteku mužů, ruin domů, spálenišť, barikád, zbraní, nožů, záběrů s mrtvými umučenými lidmi, mi ta želva připadá jako jediné božské stvoření na zemi. Divám se jí do očí a říkám si, že je statečná. Snad i ty dva národy prolévající navzájem svou krev v této zemi dokážou jednou dospět k míru. I kdyby to měla být cesta dlouhá a namáhavá. Snad najdou dost odvahy a odhodlanosti k tomu udělat první krok. Na letiště nás přivezl postarší Kyrgyz. Projíždíme přes několik kontrolních stanovišť. Náš řidič nadává vojákům kontrolujícím doklady a nadává i na vše, co se stalo. Stejně jako mnozí, které jsme během naší cesty potkali, nám Kyrgyz přeje, abychom ještě někdy dorazili do Oše, ale někdy v lepších časech. Až přijdou. Ani ne po hodině díky veliteli letiště odlétáme. V oblacích kouře stoupáme k nebi. Dole pod námi se v ulicích dále střílí, lidé jsou plní strachu, nenávisti, naděje i zoufalství. Prolétáme nad hřebenem hor. Na svazích leží pruhy sněhu, které připomínají žebra obrovské lidské kostry ležící na nekonečné zemi. Za hodinu vycházíme z letištní haly v Biškeku, a z první restaurace slyším hlas čilé moderátorky místní televize, oznamující, že situace v Oši je klidná a že po ulicích se procházejí ženy a děti s náruči plnými květin. 25. 6.: Ráno opět odlétám. Teď už se nejedná o Kyrgyzstán, ale o jiný etnický konflikt. Tam už nestřílejí. Budu se potloukat po ruinách. Místní spojka mi oznámil, že je tam skála, která tvoří hranici mezi dvěma světy. Napravo je mrtvé, válkou zničené město. Nalevo je město, které z války odešlo, město živých lidí, ulice se koupou ve světle, je slyšet lidský smích. Spojka říká, že už vyhlídl menší lesík, kde se mohu schovat, pít víno a pozorovat obě dvě města. Takový je rehabilitační kurz. Obden budu v noci navštěvovat město mrtvých a město živých. Na střídačku. Budu čekat na spojení. Z ruštiny přeložila Jekatěrina Gazukina.
01.01.2011
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář