Globální lokalita

9. Istanbulské bienále, Antrepo č. 5,
16. září – 30. října 2005

Deváté bienále v Istanbulu formovali dva kurátoři: Charles Esche je kunsthistorik, který kdysi vedl galerii Tramway v Glasgow a nyní je ředitelem Van Abbemuseum v Eindhovenu. Vasif Kortun pochází z Turecka, ale dlouho žil ve Spojených státech, kde zodpovídal za kurátorská studia na Bard College v New Yorku. V Istanbulu zvolili ambiciózní cíl. Zorganizovat výstavu odlišnou od těch, co byly v Istanbulu dříve, a také distancovanou od celosvětového šílenství bienále.

Hlavní myšlenkou bylo vytvořit skromnou show, jež představí jistou fázi práce, spíše než její dokončení, nabídne reflexi role umění a výstav v dnešní době. Co už je otřepané, co se musí znovu interpretovat, co by se mělo změnit. Obvykle tyto události řídí celebrity – kurátoři, umělci a hosté – kosmopolitní dav, který se na vernisáži nadutě vyžívá ve slavnostní náladě, sice znalý trhu, ale toť vše.

Antibienalismus a image civilizace
Antibienalistický a protirežimní postoj istanbulské události vycházel z Escheho myšlenek publikovaných v knize Modest Proposals. Soustředí se zejména na otázku, čím je umění užitečné poté, co se avantgardní utopie zhroutila a vyšlo najevo, že umění svět nezmění, a omezit jej na obchod nestačí. Esche zvažuje možné cesty, jimiž by umění mohlo znovu získat význam pro lidi – alespoň zčásti – skrze vyjádření jejich pocitů či vytváření hodnot a společenství.
Většina umělců, které kurátoři do Istanbulu pozvali, je stěží známá. Na to, že jde o bienále, jich nebylo mnoho: 53. Nepocházeli ze světových center umění, ale ze zapomenutých oblastí na okraji, z Balkánu, arabských zemí, z Kazachstánu – ze stejné kulturní oblasti, jako je Turecko. Kurátoři zpochybnili význam svého věhlasu a ustoupili stranou, aby uvolnili místo umělcům. Mnozí z umělců byli do Istanbulu pozváni na několik měsíců. Město, kdysi srovnávané s Římem, je stále obrovské, ale už dávno není hlavním městem kultury. Zdálo se však, že bienále, i když je jen okrajovou událostí, zdůrazňuje důležitost a univerzálnost západní ideje umění. Tato idea ovšem už dříve dosáhla svých hranic. Istanbulské bienále tedy představuje hybridní umění, směsici hodnot, způsobů myšlení a jazyků.
To vysvětluje, proč si sem našla cestu díla, využívající jiné jazyky než angličtinu, a to bez překladu – včetně filmu Phila Collinse o účastnících turecké televizní talk show, či filmu Hala Elkoussyho o předměstích Káhiry. Jedovatým komentářem se k tomuto trendu vyjádřil kosovský umělec Jakup Ferri ve svém filmu Umělec, který nemluví anglicky, není umělec.
Nelze přehlédnout politici. Krátce po vernisáži bienále začala oficiální jednání o přijetí Turecka do Evropské unie. Bylo by naivní předpokládat, že šlo o náhodné načasování. Především pokud zvážíme spor, který jednání vyvolala v členských zemích unie. Bienále tak může být vnímáno jako pokus o rekonstrukci image města a o jeho „civilizaci“, o ukázku, že Istanbul je víc než jen asijská „divočina“.

Skromnost, město a selhání
Hlavní tématem bienále byl Istanbul sám, ovšem spíše jako záminka k diskuzi o tématu města obecně. Stal se modelem současného města a prototypem města budoucího. Tato multikulturní aglomerace, rozkládající se mezi Evropou a Asií, se nekontrolovatelně šíří a časem se přemění v určitý druh městské anti-utopie a ve vizi budoucího města západních demokracií.
Aby organizátoři zajistili účinnou integraci umění do města, vybrali si oblast Beyoglu. V ní najdete všechno, od měšťanských paláců přes drahé ulice lemované bankami, nóbl promenádu, až po chudé uličky a přístavní obchodní čtvrť bosporského průlivu. Jednotlivé výstavy, kterých bylo sedm, se nacházely podél tras, jimiž lze procházet městem. To byl velký rozdíl oproti předchozím letům, kdy si kurátoři vybírali působivé turistické atrakce, jakou je chrám Hagia Sophia.
Kromě těchto výstavních míst ale bienále ve městě prakticky neexistovalo. Veřejné projekty naprosto selhaly. Zůstaly nespatřeny – jako třeba projekce Měsíce na střechu hotelu od Pawela Althamera, která existuje jen na fotografii. Bienále se neotevřelo městu, skrylo se v interiérech.
Skromnost a snaha o jednoduchost a užitečnost byly patrné i v publikacích. Místo katalogu vyšel průvodce výstavou. Stručný, s dobrými komentáři a aktuálními fotografiemi. Vyšel také další průvodce Istanbulem – od tureckého umělce Şenera Özmena, který imituje běžné průvodce městem. Je to jeden z úspěšných veřejných projektů, protože podporuje lidi, aby vyrazili do města, podívali se na něj a vnímali jej.

Jazykem i fikcí
Bienále může být analyzováno mnoha způsoby. Jedním z nich by byla rekonstrukce témat jednotlivých výstav. Práce Nedko Solakova, plná postsovětské nostalgie, či archivistická hra Michaela Bluma s historií nabízí reflexi tématu domova s jasnými odkazy k dějinám turecké střední třídy a inteligence, a také k osobním vzpomínkám. Některá místa se soustředí na téma města obecně a také na analýzu Istanbulu. Zdá se ale zajímavější stopovat témata, která se opakovaně objevila v různých dílech či výstavách.. Tak člověk narazil na množství takzvaného politického umění, které odkazuje k samotné myšlence politického bytí a jeho smyslu. Našel také analýzu jazyka médií. Jiným tématem bylo soužití lidí s různým kulturním původem, střet jazyků a hodnotových systémů, který ukazují neanglická díla, představená bez překladu, jak jsme zmínili již dříve. Íránský umělec Y. Z. Kami je příkladem této strategie. Ve své instalaci cituje verše súfijského básníka a Západu tím brání v pochopení. Video Waela Shawky ukazuje muže, který čte z koránu v tureckém supermarketu. Další díla ukazují akty občanské neposlušnosti vůči státu či možnou nezávislost na globální kultuře ovládané trhem. Jsou tu také aktivity RUANGRUPA z Indonésie, jejichž trička zesměšňují idoly populární hudby, Tintin Wulia s filmem o predátorských projektantech v Jakartě, Yochai Avrahami a jeho instalace o taxíkách v Izraeli či Sean Snyder se sbírkou amatérských snímků z Iráku na téma nezávislého oběhu informací, které mohou díky internetu uniknout cenzuře a ukázat podobu konfliktu celému světu.
Dalším tématem byla nostalgie po prostých komunitách z dob, kdy se obcho-dovalo na ulici a sousedé byli v kontaktu. Jihokorejská skupina FlyingCity vytváří městskou utopii, aby usnadnila život prodejců, jichž stále ubývá. Mario Rizzi pro změnu svým filmem vypráví příběh obuvníka, který vyrábí a prodává boty v Istanbulu.
Umělci a jejich díla mohou být spolu konfrontováni, například díla Dana Perjovschiho a Ola Pershona, kteří se vzájemně komentovali. Na bienále byl prostor i pro sebereflexi, či rozjímání o trendech v umění, povrchním pojednání o tématech, která zmiňuje výstava a k nimž odkazuje Perjovschi.
Fikce, vytvářená dokumentárními filmy, televizními zprávami a fotografiemi byla tématem rukodělného remaku dokumentu o Unabomberovi od Ola Perschona. Jiné fikce můžeme vidět také na fotografiích Yarona Leshema s falešnou palestinskou vesnicí, kterou izraelská armáda vybudovala pro tréninkové účely, či na výše zmíněných novinových snímcích, sebraných Seanem Snyderem, které zachycují úkryt Saddáma Husajna. David Maliković řeší otázku národní identity ve futuristickém příběhu o Chorvatsku, Yael Bartana ve svém filmu popisuje břímě vzpomínek, které pronásledují mladou generaci Izraele a Khalil Rabah z Ramaláhu přišel s fiktivním Palestinským muzeem přírodní historie a lidstva, v němž je národní identita budována spojena s existencí olivovníku.

Ospravedlnění existence
V Antrepo č. 5 dostali hodně prostoru studenti uměleckých škol a mladí turečtí umělci. Možnost vyjádřit se měli neznámí umělci či umělci stojící na okraji. Turecká výstava byla zajímavá, často se zabývala tématy týkajícími se lidstva, armády, teroru. Jako by toho nebylo dost, mohli návštěvníci absolvovat program s kurátory z konkurenčního bienále v Nikosii. To dokazuje otevřenost. Bohužel nepřilákala mnoho zájemců. I když se bienále snažilo otevřít se Istanbulu, sedmnáctimilionová metropole ho ignorovala.
Nejsou to malé Benátky, které mobilizují kvůli bienále. Pro Benátky je bienále ospravedlněním existence – pro Istanbul těžko.

01.01.2006