Hybridní bohové

Neuvěřitelných 300 let trvalo bezohledné pokořování a vyvražďování obyvatel Afriky a Ameriky, na kterém se podílely a ze kterého pochopitelně i bohatly všechny tehdejší evropské mocnosti, ovládající vyspělé technologie. Není možné vyjádřit hrůzy, jaké prožívaly milióny otroků, násilím odtržených od svých rodin a donucených padnout až na dno lidské důstojnosti. Vina nebude nikdy dostatečně prokázána, protože viníci jsou dodnes mocní. Co zůstává je pocit hybridity nasycený bolestí.
(Jen tak pro zajímavost, bylo ironií osudu, že jedním z prvních propagátorů ideje “dovozu Afričanů do Ameriky”, byl velký humanista a obránce Indiánů - páter Bartolomé de las Casas, který chtěl importem “černých” chránit ony bezbranné Indiány) .
Díky nejstrašnějšímu obchodu v dějinách lidstva došlo ke střetu tří civilizací - evropské, americké a africké. Touto násilnou mutací vznikla “hybridní kultura”, která je obzvlášť zajímavá ve své vizualizaci.
Uměleckým vrcholem je podoba toho, co by mělo umocňovat živý, náboženský prožitek - “afroamerický oltář”.
Afričané i Indiáni byli většinou donuceni násilím přijmout křest. Jelikož však měli velmi silné náboženské tradice, kterých se nechtěli vzdát, museli se stáhnout do ilegality a konat své obřady tajně. Často se také stávalo, že jejich rituály měly funkci jakéhosi protestu proti katolické církvi a bílým vetřelcům. Takový druh odporu praktikovali i afričtí kněží vúdú na Haiti.
Například v roce 1791 provedl vúdúistický kněz Boukman sugestivní obřad, při kterém věřící prostřednictvím transového tance údajně rozpoutali bouři.
Byla tu však také další možnost, jak naplnit své náboženské představy. Přijmout zdánlivě podobu křesťanského oltáře, ale ve skutečnosti mu rafinovaně vnutit jiný podtext - to jest využít křesťanství jako kamufláž.
Tak se dost často stávalo, že se africký otrok modlil Otčenáš k Jorubskému bohu čistoty Obatalovi s tělem Ježíšovým, většinou černě natřeným, nebo k Panence Marii, v jejímž modrém rouchu vzýval bohyni moří Yemayu.
Naprosto nejoriginálnější variantou jsou ale oltáře, které vznikly zcela volným a svobodným mutováním nejrůznějších forem. Jelikož bývají dost často produktem osobité kreativity jednotlivce, jsou pro Evropana prakticky nesrozumitelné a bizarní. Takový oltář může mít navíc zcela odlišné funkce než oltář křesťanský. Jedním z důvodů jsou například naprosto specifické rituály a praktiky, bez kterých je oltář prakticky mrtvý. Součástí jeho vizuální podoby je totiž i velice euforická ceremonie a s ní související extatické modlitby, transové tance, rytmická hudba, příprava a konzumace nejrůznějších pokrmů - to vše bývá dost často zahaleno zvířeným prachem a dýmem z hořícího ohně. Celková estetická podoba oltáře je velmi důležitá. Podstatné je, z jakých materiálů je zhotoven. Důležitý je efekt a přitažlivost. K tomuto účelu se používají střepy zrcadel, blyštivé a pestrobarevné povrchy materiálů - květy, stuhy, korálky, perly, mušle, peří, kůže leopardů a z jakýchsi dosud neobjasněných důvodů také výrobky masové produkce. Při sestavování oltářů vycházejí tvůrci z vlastní náboženské tradice a z ní odvozených ikonografických znaků. To jim však nikterak nebrání v experimentování. V souvislosti s tím se dá uvažovat i o uměleckém záměru. Někteří z autorů se i skutečně za umělce považují.
Například Kubánec Jose Bedia, představitel Božské medicíny Konga, experimentoval se seskupováním předmětů. Podle toho, jak měnil své soukromé bydlení, podřizoval rovněž celý svůj oltář stávajícím podmínkám .
V Havaně ho instaloval v prádelně, v New Yorku na WC a jindy zas ve spižírně. Jeho součástí bylo například peří, které má za úkol vynášet duše do vzduchu, zrcátka i jiné blýskavé předměty zahánějí zlo, nože, jehly a trny (někdy spoutané řetězem) mají chránit věřícího před nemocemi a odpuzovat závist. Blýskavost předmětů má ještě jednu funkci - rozhýbat oltář do spirituálních vibrací. Jeho další součástí jsou také “kosmogramy”, magické geometrické obrazce sloužící ke kontaktu duše s časem
a prostorem. Jsou to symboly cestování duše, která je miniaturou slunce.
Duše bývá nejčastěji zobrazována ve tvaru diamantu a umísťována na oltářích nebo na čela masek.
Jiným nesmírně originálním typem jsou tzv. “Stromové oltáře”. Jejich smyslem je udržovat duchy předků naživu pro lepší život živých. Bývají ověšeny pestrobarevnými talíři připomínajícími satelity. Tyto talíře mají za úkol nalákat na svůj efektní povrch zlé duchy a věznit je podobným způsobem jako masožravé květy vězní hmyz. Kořeny stromů mají schopnost svést tyto duchy do podsvětí a tak navázat kontakt se zemřelými. Vybavením stromů bývají také plastikové láhve od Coca coly naplněné rudou barvou připomínající krev.
Velmi elegantně a monumentálně působí i “Šátkové oltáře”, vyhlížející na první pohled jako trůny, nad kterými trčí stěžně korábů. Většinou bývají instalovány na vrcholcích hor a jejich plachty přitahují duše mrtvých, které zahynuly při plavbě na otrokářských lodích.
Zvláštním - poněkud morbidním typem oltáře je oltář “Gyp Packnett”. Umisťuje se většinou na vnější zeď poblíž dveří. Tvoří jej dvě dětské panenky ověšené řetězy a pistolí, které jsou chráněny plotem sestaveným z barevných kanystrů, uvnitř kterých září svíčky jako v lampionech. Smyslem oltáře je ochraňovat majitele před vnějším nebezpečím.
Ke speciální kategorii oltářů patří ty, jejichž součástí jsou nejrůznější medikamenty a léčiva, jež mají zbavovat věřící nemocí. Výjimečným oltářem tohoto druhu je oltář “Omolu”, který má chránit obyvatele města Salvádoru před AIDS. Tento oltář je zasvěcený jorubskému Bohu moru “Obaluayie”. Oltář tohoto typu má dvě části. Tu první tvoří keramické urny položené na zem před oltář. Jsou věnované těm, kteří byli postiženi AIDS. Jsou -li urny potřísněné skvrnami, symbolizují tyto skvrny bolest, horečku a nemoci. Nádoby k oltáři přinášejí blízcí příbuzní obětí. Je obvyklé, že ženy pokládají urny do levé a muži do pravé části. Vykonáním zmíněné ceremonie tak zdůrazňují svůj soucit a morální podporu nemocným. Druhou součástí oltáře jsou schody, na které se pokládají talíře naplněné specielní ingrediencí. V této směsi jsou umístěna železná žezílka ve tvaru rozevřených tyčinek, představující ptáka, který je symbolem boha uzdravování “Osanyina”. Tato část oltáře vyjadřuje naději pro budoucnost a dává nemocným možnost nalézt vůli a chuť pokračovat ve svém životě.
Jak je vidět, získalo jihoamerické, hybridní umění naprosto specifickou podobu. Neztratilo svou čistotu a originalitu (nemyslím tím čistotu a originalitu tradiční ale hybridní), oživenou o osobní, svobodné myšlení jednotlivců. Je otázkou, zda - li je to dobře nebo špatně. Osobně si myslím, že je to dobře do té míry, pokud čistota hybridní nevznikne na úkor čistoty tradiční, což se do značné míry stalo, protože bylo použito NÁSILÍ. Díky němu přišla Afrika o většinu své intelektuální elity, protože otrokáři si vybírali samozřejmě to nejlepší. Důsledkem je situace, ve které se Afrika nachází i nyní. Naprostá vyčerpanost, vyprahlost a samozřejmě negativní hybridita, kterou způsobila vykořeněnost z původního způsobu života.
Nabízí se tu i další otázka, nedochází - li v současnosti k něčemu podobnému. V této souvislosti mě často napadá spojení moderních, hlavně komunikačních technologií a násilí. Je těžké uvědomit si, do jaké míry přijímáme dravou mediální kulturu svobodně nebo jsme -li rafinovaně znásilňováni. Každopádně je tu možnost s odstupem času sledovat, zda byli Evropané v Americe se svou moderní technologií a katolickou kulturou úspěšní. Došlo-li globalizací k obohacení tohoto světa nebo spíše ke ztrátám. Myslím, že tu platí přímá úměra - NÁSILÍ – ZTRÁTA, SVOBODA – BOHATSTVÍ.

01.04.1999