Časopis Umělec 2011/1 >> In transition aneb kam vedou ztracené a jiné sny | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
In transition aneb kam vedou ztracené a jiné snyČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Alena Boika | in transition | en cs de |
|||||||||||||
V Jekatěrinburgu jsem se ocitla díky druhému pokračování In Transition — mezinárodního projektu, který zahrnuje výstavu a sympozium. Jak už název napovídá, projekt se zabývá problémy „přesídlenců“ — migrantů, běženců, repatriantů. Účastníci výstavy jsou vybíráni na základě otevřené soutěže na internetu a definitivně zařazeni do výstavy organizátorkami projektu Helene Black a Sheilou Pinkel (zakladatelkami NeMe, nezávislé umělecké organizace se sídlem v Limassolu na Kypru). První výstava proběhla v říjnu roku 2006 na Kypru. Druhý ročník projektu nesl název In Transition Russia a proběhl na podzim roku 2008 v Jekatěrinburgu a Moskvě. Sami organizátoři, kteří patří mezi „přesídlence“, se inspirovali knihou Carole Kismaric Forced Out: The Agony of The Refugee In Our Time (1989), jejíž vydání doprovázela rozsáhlá putovní výstava. Od té doby proběhlo a stále probíhá dostatek vojenských konfliktů, přírodních katastrof a ekonomických a politických krizí, aby počet „přesídlenců“ dál rostl geometrickou řadou. Někdy se mi zdá, že většinu obyvatel planety Země tvoříme právě my, „přesídlenci“. Proto jsem se rozhodla mluvit o událostech, které sice proběhly už poměrně dávno, ale jejichž význam a zejména lidé, kteří se ve svých dílech těmto otázkám věnují, je dobré znát i dnes.
Dá se říci, že v nynější éře globalizace, zrychlování a neustálého střetávání, není fyzické přesídlení ničím výjimečným a migrace je přirozenou součástí těchto procesů. Přesto jsou prý nejčastější fráze, které si lidé píší v SMS zprávách: Where are you? a I am lost. Fráze, které k sobě vůbec nepatří, a z nichž druhá rozhodně není odpovědí na první. Ptáme se blízkých i vzdálených lidí, kde jsou, a snažíme se určit souřadnice vlastní metafyzické polohy. To, co nás spojuje, je strach z chaosu, který vzniká z neustálého zrychlování a nemožnosti vstřebat a pochopit stále větší množství informací. Za těchto okolností nejsou migrace a přesídlení, zjednodušování a míšení jazyků ničím výjimečným, ale naopak se jedná o přirozené procesy. Většina obyvatel planety má možnost se přemisťovat, nebo se pohybuje vinou vojenských, přírodních či kulturních katastrof. Fyzické předměty ztrácejí praktický význam a vzpomínky mizí. Člověk od dětství uvyklý domovu, se snaží objevit nebo si jako z lega poskládat něco, co by domov alespoň připomínalo. Míchá okolnosti, obrazy, vůně a slova a z rozmaru nepřemýšlí nad tím, co ztratil a co získal. Nehledě na vnější přesvědčivé úspěchy, jsou to marné pokusy. Jako emigrantka, která se už šest let pokouší integrovat do cizí kultury, o tom vím svoje. Svět umění tu úslužně předkládá názorný příklad: Nathan Sawaya, který z různobarevných kostiček lega sestavil violoncello, strunný nástroj podobný kontrabasu, přiznává, že se na něj dá hrát, přestože zvuky, jež vydává, jsou tradičnímu chápání hudby hodně vzdálené. Tím hlavním, co se formuje v podmínkách nucené integrace, je individualismus a personalizace, snaha pochopit a přijmout cizí kulturu pomocí prizmatu své vlastní, která se postupem doby rozrušuje a ztrácí svůj materiální význam. V prvním období se „přesídlený jedinec“ ještě upíná na jazyk a hledá v něm svou spásu, ale i ten postupem času ztrácí svou ohebnost a plasticitu, chudne a zjednodušuje se, při tom se však plní cizími slovy i novou intonací. V určitý moment jsem najednou slyšela všechno, svět explodoval slovy a významy a slovy bez významu. Nezřetelný hluk, který dosud nepronikal matnými stěnami povědomí, do mě vtrhl jako lavina, rozbil moje skleněné akvárium a všechny oživlé i mrtvé zlaté rybky cizích i vlastních zapomenutých slov se rozsypaly na všechny strany. Počínaje chvílí, kdy jsem začala rozumět všem anglickým i českým větám pronešeným za mými zády, se dal do pohybu kolotoč, na němž vědomí honí samo sebe a zároveň se snaží polapit za ocas vlastní unikající “prostředky komunikace”. Jazyk se ve své prvotní verbálně-textové variantě stává konečným a smutné pochopení tohoto faktu vede k šíleným pokusům najít záchranu ve vizuálnosti. Univerzalita vizuálního jazyka, v němž zobrazení nepotřebuje textový doprovod a mluví samo za sebe, není bohužel pro současné umění typická. Dnes bez přečtení autorova nebo kurátorova textu často dílo nemůžeme pochopit. Tak se „čistý vizuální význam“ proměňuje ve stydlivou čistou fikci. Vše, co potom „přesídlenci“ zbývá, je jeho vlastní vědomí a paměť, jež tak či tak sám vyvrací, a snaha adaptovat se v prostředí, které přes veškerou snahu o přiblížení nikdy nebude jeho vlastní. Tyto pokusy, zpracované v nejrůznějších formách tvůrčího zoufalství, jsou však nesmírně zajímavé pro pátravého badatele, jakým jsem byla, když jsem se probírala texty, obrazy a osudy In Transition. Níže v textu jsou jen některé z nich. Nutno podotknout, že bych nechtěla soudit z estetického hlediska ani jediný z projektů nebo děl, protože většina z nich představuje autobiografická dramata, které mohou ilustrovat, jakou podobu na sebe berou úvahy, prožitky, tragédie a výzkumy spojené pod společným názvem In Transition. Podivná bytost mezi květy a náhrobky Z fotky se na mě dívali velké oči, které i přes husté fousy a bradu bezpochyby patřily ženě. Pohled ženy v přestrojení neladil příliš s prostředím: snímka byla totiž pořízena na hřbitově. Tak jsem poznala senegalskou umělkyni Moniru Al-Quadri, která pod vlivem matky, známé spisovatelky a umělkyně, začala kreslit velice brzy. Když jí bylo sedm let, zažila válku v Perském zálivu. Díky studiu japonské kultury a animace se dostala až do samotného Japonska, ze kterého se po úspěších v postgraduálním programu vrátila nedávno do Kuvajtu. Sama o sobě Monira říka: „Jako Arabka jsem se vždy cítila jakoby uprostřed kulturní krize identity, proto jsem se rozhodla žít v zemi co nejvzdálenější od své vlasti, v Japonsku. Jako žena jsem se nikdy necítila ve vlastním těle příjemně, proto jsem se vždy snažila vypadat víc mužsky než jsem a dokonce jsem i oblékala jako muž. Když jsem jako dítě prožila válku a poprvé se setkala se smrtí, ztratila jsem důvěru v tradiční systém morálky a vytvořila si své vlastní hodnoty.“ Fotografii, ke které jsem stále znovu a znovu vracela, vyfotila Monira na japonském hřbitově, pózuje tu převlečená za arabského muže. Tento motiv se opakuje v mnohých jejích dílech. Ve filmu Wa Waila (Ó muka) (2009) zní smutná píseň Abdul Wahab Al Rashid´s o lásce a vášni, která však v kontextu záměny genderových a sociálních rolí herců, jež jsou speciálně nalíčeni a oblečeni do úmyslně teatrálních kostýmů, vyznívá naprosto odlišně. Folklorní píseň, kterou obvykle zpívají muži obklopeni tanečnicemi, zní posměšně z úst Moniry převlečené za muže, jehož tanečnicemi jsou nalíčení muži. Útlá silueta s velkým zavazadlem na pozadí mizející krajiny Zatímco v Monirině pracích lze vysledovat silný vliv japonské kultury, Adam Buczek, který přišel studovat do Londýna a už tam zůstal, ironicky připouští, že „musel s sebou nést konceptuální zátěž svého vzdělání v oboru fotografie z Polska“. Ačkoli Adam pracuje s médii jako je video-instalace, interaktivní objekty a sochy, moji pozornost upoutal projekt z technického hlediska mnohem úspornější, což bylo pravděpodobně dáno souzněním s mými vlastními myšlenkami a vzpomínkami. Torn Out (Vytržený) — je série fotografií, na kterých jsou lidé vystřižení z krajiny a místo nich jsou na obrázcích jen černé siluety. Zarazila mě ta shoda ve vnímání. Kdysi po návratu do Běloruska, kde jsem předtím dlouho nebyla, mi jeden přítel řekl: „Působíš tady nějak nepatřičně, jako by tě vystřihli a přenesli odtud sem..“ Bylo to legrační, ale cítila jsem opravdu určitý odstup; ta krajina mi nepřipadala nepřátelská, prostě jen cizí, tak jako je člověku cizí jedině místo, kam se už nemůže vrátit. Oblíbenou činností Nany Varveropoulou z Řecka, která zakotvila podobně jako Adam Buczek v Londýně, je pozorování krajiny. I v jejím případě mě zaujal projekt, který se zbytku její tvorby spíš vymyká a který reflektuje minulost. Projekt At Home (Doma) vznikl z příběhů několika kyperských Řeků, kteří se po třiceti letech vrátili navštívit místa, kde se narodili. Ačkoliv se báli, že najdou své rodné domy zpustlé a poničené, často zjistili, že o ně dobře pečovali turecké rodiny, které v nich žijí. Jejich staré věci se ještě užívaly a dokonce stály na stejném místě, kde je před třiceti lety nechali. O konfliktu na Kypru jsem zpočátku moc nevěděla, ale fakta, která Nana vybrala pro svůj projekt, jej pro mě učinila hmatatelnějším než nějaký dlouhý nudný dějepisný text. Ztracená vlast Vojenské konflikty a příběhy utečenců jsou pro Alana Gignouxa na rozdíl od Nany hlavními tématy jeho prací. Jako fotograf nehledá svojí vlastní identitu ani nereflektuje vzpomínky, ale zajímá se o sociální problémy lidí v zemích třetího světa. Série Homeland Lost (Ztracená vlast) je fotografická esej, kde se portréty palestinských běženců staví proti nynějším obrázkům míst, která byli oni sami nebo jejich rodiče nuceni opustit kvůli válce v roce 1948 a následnému vzniku Izraele. Většina lidí o palestinsko-izraelském konfliktu něco ví, čtou noviny a sledují televizi, vlastně už si zvykli a nijak nereagují na záběry nešťastných žen v černém, které pláčou na hrobech svých blízkých nebo truchlivě předvádí jejich portréty. Nikoho už nedojímají zaprášení neoholení muži, kteří si pohrávají se zbraněmi a ostře vykřikují cosi v arabštině. Kolik lidí na světě ale opravdu ví, co se stalo v roce 1948? Cílem projektu je vrátit se do roku 1948, kdy bylo 800 000 mužů, žen a dětí vyhnáno a více než pětset osad zničeno, aby se nemohli vrátit. Cíl projektu Homeland Lost je v tom, dát lidem, jejichž osudy byly v letech 1948-1960 změněny a přepsány, možnost promluvit a naději, že budou vyslyšeni. Nastrojte se Óscar Gil není utečencem ani nedobrovolným migrantem. Je příkladem úspěšného vědce ze Santa-Barbary, jehož účast na projektu In Transition pramení z jeho zájmu o uprchlíky na častých cestách po světě za různými stážemi a stipendii. Projekt Guatemalan forced migration: the politics of care in representing refugees realizoval spolu s fotografem Manuelem Gilem v roce 2008. Zaměřili se na zkoumání mechanismu prezentace běženců a nucených migrantů, který se používá k posílení obrazu jejich nouze a ospravedlňuje potřebu humanitární pomoci. Na první fotce v páru pózují účastníci možná strojeně, ale zato podle vlastních představ a přání, na druhé jsou pak instruování k mediálně a humanitárně vděčným pózám. Zmizelé stopy a tváře Hrdinové projektu Marka Salvatuse z Filipín, jež vznikl na rezidenci v Seoulu, nemají pro změnu tváře vůbec. Projekt Wrapped (Zabalení) pojednává o filipínských pracujících emigrantech, kteří daleko od domova bojují za přežití svých rodin na Filipínách. Hyewa-Dong je korejská „Malá Manila“, kde se Filipínci každou neděli schází u katolického kostela a společně jedí, povídají si, prodávají filipínské zboží a mají možnost levně telefonovat domů. Mark si povídal s mnoha dělníky, poslouchal jejich vyprávění o životě a práci v cizí zemi. Ukázalo se, že většina z nich pracuje nelegálně nebo už překročila délku povoleného pobytu. Je pro ně těžké vrátit se na Filipíny, protože tam nemají žádnou možnost, jak uživit rodinu. Dělníci mu dovolili udělat desítky portrétů, ale jejich tváře jsou skryty za maskou, kruhovou ozdobou, která symbolizuje jejich sepětí s národní komunitou, ale zároveň připomíná vynucenou ztrátu osobnosti. Nejsem hloupá, jsem Korejka Korejský polostrov je domovem Mi Hyun, která vypráví, že když poprvé přijela do Ameriky, toužebně si přála setkávat se s více lidmi. Myslela si, že v Americe musí být spousta lidí z různých zemí, kteří se cítí trapně kvůli špatné angličtině. Mi Hyun si pověsila plakát s nápisem I am not stupid, I am a Korean (Nejsem hloupá, jsem Korejka) na stěnu své pracovny a druhý den za ní přišla technička z laboratoře, zda by měla chvilku, aby si promluvili. Přiznala se, že ráno zašla do Miiny pracovny, a když ten plakát uviděla, zamrzelo ji, že právě ona způsobila Mi takové nepříjemné pocity. Mi Hyun měla radost, že srozumitelnost a vyzývavost její práce měla tak rychlý efekt. Otázka po normalitě a hlouposti vyvstává i u Simona Changa, který přišel studovat do Prahy z Taiwanu. Jeho série Oni vznikala v letech 2005-2008 v bohnické psychiatrické léčebně v Praze, jednom z největších ústavů ve střední Evropě. „Strávil jsem tu téměř dva roky a snažil se zachytit život a stav pacientů z pavilonu 2, kde se léčí chronické deprese. Nikdy jsem příliš nevěřil názoru lidí, kteří si myslí, že mohou jasně určit ambivalentní hranici mezi šílenstvím a normálností,“ říká Simon. Ve své fotografické práci se snaží najít si vlastní místo v západní společnosti, kde se pojmy „šílenství“ a „normálnost“ kardinálně rozcházejí s normami a hodnotami východní kultury. Všechno, o čem jsme/jste tak dlouho snili Poetiku Východu nalezneme i u Britky Elly Clarkové žijící v Berlíně. Přestože se Elly neustále stěhuje, nelze o ní říct, že by byla uprchlíkem. Zrealizovala i sen mnoha romantiků, když podnikla cestu po Transsibiřské magistrále. Nejen, že se přemístila z bodu A do bodu B po historické trati a fotila jako každý, ale dokázala vtáhnout do projektu dalších deset náhodných spolupasažérů. Rozdala jim fotoaparáty s prosbou, aby fotili to, co jim bude připadat v průběhu cesty zajímavé nebo důležité. „Z deseti fotoaparátů se mi vrátili jen čtyři, zato ale s úžasnými snímky,“ směje se fotografka. Aby dokázala takový projekt financovat a mohla se zúčastnit konference Transsibiria, kam se v roce 2005 přihlásila, zorganizovala předběžný prodej vlastních fotek, které přislíbila fotit pravidelně vždy v deset hodin ráno a ve čtyři odpoledne po celých deset dní cesty vlakem. Později byla tato část projektu nazvána Ebay Alternative Funding Strategy a byla vystavena v galeriích v Kanadě, Anglii, New Yorku a nedávno také v Berlíně. Černo-bílé kapky, ale vlak ujel Vlaky a cestování vlakem jsou témata, kterým se nejčastěji věnuje umělkyně Sylvia de Swaan žijící v Americe, Mexiku a Evropě, která jako malá přežila holokaust a v deseti emigrovala z rodného Rumunska. Její fotografická série Return (Návrat) reflektující, podobně jako většina jejich prací, paměť a její proměny v čase, začala vznikat v raných devadesátých letech, když bylo cestování uvnitř a za hranicemi Sovietského bloku svobodnější. Po deset let se snažila vystopovat uprchlické zkušenosti jejich rodičů. Svět, který za sebou zanechali, svět vybombardovaných měst, vlaků a uprchlických táborů, jejich pachy a zvuky a kulturní hodnoty, souvisel jen pramálo se světem, do nějž později vstoupili. Demolice a gentrifikace Emma Wilcox žije také v USA. Z jejího domu ji ale nevyhnala žádná válka, nýbrž na vlastní kůži zažitá gentrifikace, o které do té doby nic nevěděla. Gentrifikace je rehabilitace a osidlování městských oblastí považovaných za znehodnocené. V sedmdesátých a osmdesátých letech začali movitější kvalifikovaní pracovníci, přitahovaní levnějším bydlením a lepší dostupností centrálních obchodních čtvrtí, renovovat chátrající budovy v mnoha městech. Proměnili dříve odpudivé oblasti na lákadla pro bohatší rodiny. To vedlo k obnově sousedských vztahů a zvýšení hodnoty nemovitostí, ale zároveň to způsobilo problémy vystěhovanému chudému obyvatelstvu. Mnoho těchto vysídlenců bylo vysokého věku a nebyli schopni platit vyšší nájem a další poplatky. (Čerpáno z The Columbia Electronic Encyclopedia Copyright © 2004, Columbia University Press; redakčně upraveno) Když jsem se ptala svých kolegů, zda znají pojem gentrifikace, jen jediný z nich, Američan, hned věděl, o čem je řeč. Nicméně rasovou segregaci znají všichni, což dokazuje, že obecně v Evropě a konkrétně v Praze, ačkoliv jsme se s gentrifikací setkali, když byla naše redakce v roce 2006 vysídlena, nevidíme mezi těmito dvěma termíny souvislost, ačkoli ji známě v podobě sociálního vylučování Romů. Častěji užíváme pojem demolice, právě tento název (Demolition) zvolil Martin Zet pro poslední ročník festivalu performance v roce 2007, který se tradičně konal v ateliéru jeho otce, protože se město rozhodlo mu místo odebrat. V Americe, zejména v té její části, kde pracovala Emma, tj. v Newarku ve státě New Jersey, znají obyvatelé gentrifikaci velmi dobře. Je to pojem, který si museli zapamatovat a který musí také stále častěji používat v každodenním životě. Přesto bych si přála, abychom taková slova nepotřebovali. Na závěr Teprve poměrně nedávno vědci zjistili, že litosférické desky, které tvoří zemský povrch, jsou v neustálém pohybu. Právě proto vznikají zemětřesení, obvykle na hranici dvou desek. Podle vědců je velmi pravděpodobné, že některé státy, jako například Turecko, úplně zmizí z mapy. Stejný osud ale může potkat i další nádherné země. Oceány se vylijí z břehů a na pouštích začne sněžit. Víme o tom a můžeme to analyzovat podle libosti ze všech stran. Jejich pohyb ale zastavit nedokážeme. Zkoumat jev In Transition je nesmírně zábavná činnost. Tento jev se může projevit na milion způsobů a nikdy nekončí. Probíhá všude a lidé, bez ohledu na svůj jazyk, barvu kůže a migrací pokřivené vědomí, představují nesmírně zajímavý objekt pro výzkum zapáleného badatele. Litosférické desky se ale stále hýbou. A pochopení jevu a radost z toho, že jsme mu přišli na kloub, rozhodně neznamená a nikdy nebude znamenat, že ho můžeme zastavit. Dá se ku příkladu říci, že v důsledku přesídlení se obvykle rozvíjí egocentrismus, tedy když mluvíme o jednotlivcích. V případech, kdy se jedná o skupiny lidí, se naopak formuje přehnaný pocit sounáležitosti a národnostní či etnické příslušnosti. Ale co říci o více než sto tisících běženců, kteří během tří dnů museli kvůli kyrgyzské agresi namířené proti uzbeckému obyvatelstvu opustit Kyrgyzstán, to nevím. Mimo to, ekonomické činitele mohou násilí vysvětlit, ale nikdy ospravedlnit. Z ruštiny přeložila Anna Černá. Popisky k projektu Sylvie de Swaan přeložil z angličtiny Ondřej Buddeus. Popisky k projektu Manuela a Óscara Gilových přeložila z angličtiny Kateřina Ešnerová.
01.01.2011
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář